Článek
Na začátku
Přicházím k tatínkovi do bytu. Žije sám ve větší garsonce s lodžií v prvním patře, maminka měla těžký úraz a v nemocnici zemřela. Občas jsme si vyměnili názor ohledně jeho stylu života, kdy hodně kouřil a popíjel alkohol, ale jinak jsme neměli moc důvod k hádkám. Chodila jsem za ním na návštěvy, nakupovala mu a pomáhala s nejrůznějšími problémy, od úředničiny po běžný chod v domácnosti. I když tatínek nechtěl, tvrdil, že si vše obstará sám, bylo nutné se občas vnutit a obstarat některé věci. Jídlo si někdy nakoupil, jindy mu lednice zela prázdnotou. Předtím jídlo a věci okolo zajišťovala maminka, která zastávala názor, že chce, aby byli oba co nejvíce soběstační a nepotřebovali pomoc. Dle svých možností jsem k nim docházela a alespoň trochu pomohla, ale ne vždy se moje pomoc setkala s vděčností. Nyní to bylo těžší, táta si odmítal přiznat, že se mu pomoc hodí, takže i přes snahu uvařit mu a poklidit utrousil často poznámku ve stylu ,,Zvládnu to, nedělej ze mě malého kluka“.
Snažila jsem se k němu docházet každý druhý den. Obvykle to byl ten samý scénář – příchod do bytu, poklizení kuchyňské linky a umytí nádobí, případně srovnání oblečení. Někdy toho bylo méně, někdy více. Ještě stále se to ale dalo zvládnout. Občas jsem taťkovi naznačila, že má na kuchyňské lince nepořádek, je potřeba umýt nádobí a utřít vše okolo, ale taťka to tak neviděl. Opakoval, že je tam přece pořádek, že není žádný bordelář, ať ho neurážím. Nechala jsem ho tedy být a dál se angažovala v úklidu.
Stalo se ovšem, že jsem musela pracovně na týden odjet pryč. Jelikož jsem byla jedináček, nemohl mě nikdo zaskočit, zavedení možných služeb táta odmítal. Tátovi jsem vysvětlila, že přijdu za týden se na něj podívat, že musí zvládnout několik dní o samotě. Chtěla jsem se domluvit se sousedkou, že by mu přišla pomoct s úklidem a navařila bych mu na delší dobu, ovšem o tom nechtěl ani slyšet. Prý si vše zařídí. Se sousedkou jsem se nakonec domluvila, že mi dá vědět, když by se jí něco nezdálo a bude mě informovat. Nakonec jsem tedy odjela a doufala, že za týden se vrátím a vše bude bez problému.
Omezenost pomoci po úrazu
Během pracovní cesty mi sousedka volala jen jednou, když potkala tátu venku a ptala se ho, jak se mu daří. Ten si postěžoval, že se o něj nestarám, že si vše zařizuje sám, ale zvládá to bez cizí pomoci. Povzdechla jsem si, tohle už lepší nebude. Plánovala jsem si, že se po návratu z pracovní cesty za tátou zastavím a promluvíme si. Moje plány ovšem zhatil pracovní úraz, který mě cca na měsíc vyřadil z běžného provozu. Úklid a nákupy u táty byly vyloučené, táta toto odmítal s tím, že si nakoupí sám a uklidit zvládne také sám. Pečovatelku odmítl.
Zhruba v půlce měsíce mé pracovní neschopnosti mi volala sousedka, že z bytu tatínka se line nějaký podivný zápach. Jako kdyby někdo několik týdnů nevynášel odpadky. Vycházky mám povolené jen na krátkou dobu, ale i tak jsem se potřebovala podívat k tatínkovi, co se děje, zda vše zvládá. Objednala jsem si taxi a nechala se dovézt až k jeho bytu. Už na chodbě mě udeřil do nosu podivný zápach, takové nasládlo s lehkým teplem. Zazvonila jsem na tátu, ale neotevřel. Začínala jsem se dost strachovat, takže jsem si odemkla a vešla do bytu. Co na mě čekalo uvnitř, bylo neuvěřitelné, Za těch několik týdnů, kdy jsem nemohla za tatínkem chodit a ve slepé důvěře ho nechala, aby tedy si obstaral věci sám, než opět budu moct vypomáhat, se mu v bytě nahromadilo množství odpadků. Koš přetékal, kuchyňský dřez byl plný neumytého nádobí. Nádobí bylo po detailnějším ohledání ušpiněné čerstvě, takže aspoň trochu jistoty, že táta měl jídlo k dispozici. Ovšem s úklidem si hlavu nedělal, takže nic neměl umyté, oblečení rozházené. Téměř se nedalo v bytě ani chodit a dýchat, měl puštěné i topení. Táta spal na posteli, takže když jsem mu jemně zatřásla rameny, jen se probudil a byl překvapený, co tam dělám. Když jsem mu vysvětlila, že má všude nepořádek a zápach z odpadků se line až na chodbu, podrážděným tónem odpověděl, že žádný nepořádek nikde nemá, že má uklizeno.
A co teď?
Vysvětlovat mu, že tam je neskutečný chaos v věcech a je třeba to uklidit, bylo marné. Odmítal si přiznat, že v bytě to vypadá jak po výbuchu bomby a je třeba vše přebrat. Téměř jsem nechápala, jak je možné, aby se za těch několik týdnů tohle všechno nahromadilo. Snažila jsem se pomoct s úklidem, ale o tom nechtěl táta ani slyšet. Na oblečení jsem mu nesměla sáhnout, trval na svém, že žádný úklid nepotřebuje a vše zvládá. Nedokázal pochopit, že v tomhle žít nemůže. S vypětím sil jsem mu uklidila alespoň to nejnutnější, aby se dalo v bytě chodit a sdělila, že takhle to nejde, musí se najmout alespoň úklidová služba, když já pomoct nepomůžu v tuto chvíli. Rázem ze mě byl nevděčný harant, který na otce kašle a on pomoc stejně nepotřebuje. Mrzelo mě, že se takhle chová, přece to s ním myslím dobře a nechci ho vidět, jak žije v takovém prostředí, ale nedá si říct. Ačkoliv jsem nechtěla k tatínkovi nechat zavést pečovatelkou službu, nyní není zřejmě jiná možnost, jinak táta dopadne bůhví jak. Je mi z toho dost smutno, přijde mi, že jsem jako dcera selhala. Doufám, že si táta dá časem říct a domluvíme se, takhle to dál nejde.
Máte podobnou zkušenost? Jak jste takovou situaci řešil/a?
Zdroj:
Příběh kamarádky zveřejněný s jejím souhlasem
