Článek
Však o nic nejde
Předestírám, že jsem hodně stresové povahy, fakt nervák. Až do osudného dne, kdy jsem byla objednaná na gastroskopii, jsem si říkala, že o nic nejde. Dle vyprávění od kolegyní jsem si udělala obrázek, jak to asi probíhá, početla si něco na internetu a vyslechla si lidi, kteří už to absolvovali. Už jen fakt, že všichni sdělili, že to je vyšetření tak na 5 minut, mě celkem uklidňovalo.
Navíc by mělo jít krk lokálně znecitlivět, takže jsem žila v myšlence, že mi tam prostě vrazí hadičku, trochu se „porozhlédnou“, vyndají a hurá domů. S tímhle jsem šla na gastroenterologii, kde jsem si vytáhla na recepci pořadový lístek a čekala. Moc lidí v čekárně nebylo, takže jsem si počkala malou chvíli, než si mě recepční přivolala. Po ujištění, že veškeré kontaktní údaje jsou správné a že neberu žádné léky, které by mohly přivodit komplikace, mi recepční vysvětlí, kde mě bude kdo vyšetřovat a vyzve mě, abych počkala, než si mě sestřička zavolá. Čekání trvalo asi 10 minut. Celá zvědavá jsem na vyzvání zašla za sestřičkou, která mě dovedla do ambulance a cestou mi v rychlosti vysvětlila, co mě čeká. A samozřejmě za dveřmi ambulance už jsem znervózněla. Nervy začaly úřadovat a v takovém případě začnu v případě otázek plácat naprosté blbosti.
Co vám budu povídat, trochu nervozity jsem měla i z vyšetřujícího lékaře, na kterém jsem mohla oči nechat. Já si tohle vyšetření snad ještě budu užívat, ne? Lékař mě přivítal v ambulanci, vysvětlil, co se bude provádět a proč mě vlastně moje obvodní lékařka posílá právě na tohle vyšetření. Jasně, tak vše už jsem slyšela. Nyní nastal čas na lékařské dotazy. Ne, neberu léky na ředění krve. Ne, nejsem alergická. Ne, žádné žaludeční choroby v rodině nemáme. Ovšem, když se zeptá na potraviny, konkrétně zda něco nejím, už zahrají nervy a já přihlouple začnu odříkávat seznam toho, co nejím. Než se dostanu ke třetí položce, lékař s úsměvem sdělí, že se ptal na potravinová omezení, tedy zvláštní diety. Aha, jo takhle. No tak nic, aspoň jsem ho pobavila. Dneska ode mě ještě asi uslyší tolik přihlouplých odpovědí, že se nebude stačit divit.
Sestřička mě vyzve, abych si sedla na lehátko, kde bude vyšetření probíhat. Nastříká mi do krku znecitlivující sprej. Pomalu mám chuť dodat, že to je, jak když si stříkám do krku Orofar. No nic, tak schválně, za jak dlouho to bude působit. Po pár vteřinách už cítím, že mám snad v krku kámen. Pan doktor přistoupí k lehátku a připomene, že se nemusím bát, bude to krátké vyšetření a zdůrazní, že to nebude nijak moc bolet. Bude to nepříjemné, ale zvládne se to. Připomene, že u toho musím jen dýchat opravdu poctivě, žádná hyperventilace, ani nic tomu podobného. Sestřička mi dá pod obličej misku, zřejmě budu slintat jak bernardýn. Do pusy dostanu „náhubek“, aby pusa byla neustále otevřená a nemohla jsem tak kousat do hadičky. No, trochu si připadám jak adeptka do role Hannibala Lectera. Zkusím se nadechnout a vydechnout ústy, pak nosem. Pusou to bude lepší, což konstatuje i sestřička, které zvednutým palcem směrem nahoru odsouhlasím, že si myslím totéž, co ona.
Vzhůru do žaludku
Nebudu vám lhát, trochu zbaběle jsem poté, co jsem viděla hadičku, kterou mi hodlali zavést dovnitř, pokrčila nos a radši zavřela oči. A je to tu, cítím, jak se to vsunuje až dozadu do úst. Jsem vyzvána k polknutí. Pomyslím si, že to nemůže být až tak hrozné. Polknu a je mi jasné, že jsem se kapku spletla. S pomalým zasouváním si říkám, že to je naprosto šílené, ale snad to nebude trvat dlouho. Fakt, že jsem cítila někde uvnitř hadičku, která se blížila do mého kručícího žaludku, byl pěkně nepříjemný.
Občas jsem nesouhlasně zasténala, takže mě lékař se sestřičkou povzbuzovali, že už jen chvíli a bude vše za mnou. Sestřička se lidsky nabídla, že jestli mi to pomůže, můžu ji vzít za ruku. Přiznám se, že se mi snad nikdy nestalo, abych takhle vzala někoho z lékařského personálu za ruku během vyšetření, ale jak já za to byla ráda. A to jsem myslela, jak se frajersky obejdu bez toho. Lékař mě s pobaveným tónem v hlase upozornil, že později budu muset sestřičku pustit, aby mohla asistovat a mít volné ruce. V duchu jsem si pomyslela, že s tím nebudu mít problém, že tu nejhorší část mám za sebou. No, tak to jsem si fakt jen myslela.
Vyšetření žaludku
Když už jsme byli téměř u konce, lékař prohlásil, že odebere vzorky. Sakra, tuhle část popisu vyšetření jsem přeslechla, ale snad to nebude nic náročného, hadičku už v sobě mám, tak s ní asi jen „zašmátrá“. No, opravdu nezašmátrá, zato zavede ještě jednu hadičku, aby mohl odebrat potřebné vzorky. Tak jo, tady jde do tuhého, protože jestli jsem měla předtím nepříjemný pocit z hadičky v žaludku, tak z dalšího nástroje, kterým odebírá vzorky, už mám vyloženě paniku. Jak zasouvá nástroj dovnitř, začíná mi být hůř a stisknu sestřičku za ruku silněji. Ta už ale potřebuje mít ruku volnou, takže mi lékař přívětivě sdělí: „No to ne, to ji pusťte, teď potřebuje mít sestřička ruce volné. Jestli vám to pomůže, můžete se chytit mě.“ Myslel to v legraci, samozřejmě. „Tak jo, beru, můžu?“, chce se mi v tu chvíli odpovědět, kdybych neměla v puse hadičku a náhubek. Na to, jak je mi mizerně, se mi z téhle „skoro konverzace“ chce smát. Pane doktore, vy byste se nestačil divit, kdybych se vás chytla. Akorát, že není kde, protože obě ruce máte zaměstnané pracovními nástroji. Dál tedy pokračuje ve vyšetření a já se jednou rukou držím té druhé. Už to určitě nebude dlouho trvat a všechno zvládnu. Během návalu na zvracení mi lékař opakuje, že je všechno jen v hlavě, nesmím si připouštět žádné hrůzy. No dobře.
V duchu si říkám, že určitě o nic nejde, ovšem moje tělo a hlava především mě tedy usilovně přesvědčují o opaku. Než se naděju, na zátylku mi začne mrazit a jedna ruka pomalu ochabuje. Do háje, na mě snad jdou mdloby? Bezva, budu mimo na lehátku s hadičkou v krku? S palcem, směřujícím dolů se pokusím naznačit, že je to se mnou zlé a přestávám vnímat. Přestanu kontrolovat dech a jen si říkám, ať už je to za mnou. Ovšem doktorovo „a je to“ mě o pár vteřin později nakopne. Tak hurá, vytáhněte to ze mě. Jeden nástroj téměř vyndá, když se žaludek rozparádí a mě se chce opravdu zvracet. Snažím se to potlačit, ale vůbec to nejde. Doktor povzbuzuje, že už je to vše téměř venku, ještě několik málo sekund. Když vytáhne i hadičku, žaludek se ozve znovu a tentokrát už začnu fakt kašlat. Snažím se nenadělat tolik „bordelu“, doktor se sestřičkou mě ale vyzvou, ať všechno vykašlu, ať nic nevdechuju. Nikdy by mě nenapadlo, že ze mě půjde tolik hlenu. Kromě toho dávení se začnu strašně třást a aby toho nebylo málo, začne mi stékat i slza. To jako vážně? Mám po vyšetření a já se tady rozbrečím? Lékař přátelsky prohodí, jestli jsem hodně velký nervák? Důrazně přikyvuju a s těžce rozeznatelným „pardon“ si otírám pusu. Jsem ihned několikrát důrazně upozorněna, že se nemám za co omlouvat a že jsem vyšetření zvládla skvěle. Bodejť by ne, s tímhle přístupem a s fešákem před sebou.
Po vyšetření mi lékař sdělí, že předběžně nenalezl nic podezřelého a výsledky budou za měsíc, takže je zašle mé obvodní lékařce. Znovu mě pochválil za výdrž. No, pochvalu si zaslouží hlavně on a sestřička, že to se mnou zvládli. Ke konci se se mnou rozloučí s přáním, že se snad už nikdy neuvidíme. Nemusím asi říkat, jak moc se mi chtělo říct, že bych se vůbec nezlobila za opětovné setkání, i když radši na jiném oddělení. S poděkováním za péči se rozloučím a odcházím. V čekárně se na chvíli posadím, protože mám pocit, že mi asi praskne podbřišek. S tlakem a bolestí jsem počítala, ovšem teď si přijdu, jak kdybych měla být na začátku ženských dnů. Bolest ustoupila až později, ale čekat jsem nemohla. Žaludek se vzpouzel, už chtěl něco do sebe a já chtěla na vzduch. Venku už se mi udělalo lépe, takže hurá domů si odpočinout a zavzpomínat na milý personál, který mě měl na starost.
Závěrem asi už jen dodám, že i když vám lékařský personál odvětí, že to je jeho práce, když poděkujete za věnovanou péči a čas, ne každý je u toho milý a ochotný. A já jsem ráda, že jsem měla to štěstí a fakt narazila na skvělé pracovníky. Patří jim můj velký dík.
