Článek
Městská holka na výletě do lesa
Když celý den sedíte u počítače, musíte se čas od času trochu hýbat. Protažení a pochodování po kanceláři je sice, fajn, ale i pobyt na čerstvém vzduchu má své kouzlo. Mozek si okysličí své unavené buňky, které se snaží vzpamatovat se z přívalu informací všech možných funkcí tabulek v Excelu, kterou jste právě dodělali a snažíte se pochopit princip, na kterém funguje. A na Word taky člověk nesmí zapomenout, tech několik stránek textu hlášení k případu, bez toho by ta práce nešla. A otevřené okno to nezachrání, i když pardon, možná by to psychicky ulevilo, vyházet několik desítek spisů a trochu uklidit v kanceláři. Možná by se i někteří kolegové přidali. Pro tentokrát se ale smíříte s tím, že si vyjedete mimo město do terénu, kde je vás taky potřeba a co si budeme nalhávat, i venku se člověk dosti věcem naučí. Holka z města určitě.
To si takhle naplánujete terén s kolegyní někde u lesa. Je říjen, ještě je celkem krásně, sluníčko svítí, tak se nemůže nic pokazit. Nejdříve vás čeká nádherná projížďka autem, kdy pozorujete okolí a libujete si ve faktu, že minimálně půl hodiny po vás nebude nikdo nic chtít a budete se jen kochat výhledem do krajiny a pozorovat barevné listy na stromech, jak pomalinku začínají opadávat. Jo, říjen je kouzelný měsíc. S touhle myšlenkou, jak je na tom světě krásně, dojedete s kolegyní až na místo určení. Není nad to, část dne strávit v přírodě a jít pomáhat do terénu, kde to je pro vs de facto jak orientační pochod. Nikdy jste tu nebyli, takže si rozšíříte své obzory. Sem tam zacvrlikají ptáčci, zafouká vítr, je tu nádherně. Jste si jistí, že na tenhle výlet nezapomenete, ovšem ještě nevíte, že to bude z úplně jiného důvodu, než si vy sami myslíte.
Ilustrační obrázek
Vystupujete z auta a dáváte se lesní cestou podél několika chatiček, abyste našli po projití této cesty malý domek s paní, která vás požádala o pomoc a nemůže se sama nikam dostat. Že jsme zadaly špatnou adresu a jsme tedy několik kilometrů od místa určení, jsme zjistily až později. Procházíme se tedy cestou, pozorujeme okolí, užíváme si přírody. Jako vzdušná terapie je to super, objímat stromy se mi ještě nechce a těch pár větviček, co je podél cesty, je tak seschlých, že po mém objetí by nejspíš ukončily i ony svou životnost, proto se spokojím pouze pohledem na to křoví vedle a terapie rostlinami je za mnou. Že bude následovat ještě jedna terapie, to mě nenapadlo. Procházíme s kolegyní cestu, když se ozve nějaký divný zvuk. Nejprve je slyšet jen divné chrčení, ale jelikož je ztlumené a kolegyně mívá velký smysl pro humor, v první chvíli mě napadne, že si dala do mobilu nějaké ,,úchylné vyzvánění“ a předstírám profesionalitu, byť se mi chce smát, co zase kde našla na YouTube. Když to ale uslyším podruhé, už je mi to divné. Kolegyně se mě zeptá, zda to slyším taky. To už zpozorním, přece by se mě neptala tak blbě, kdyby to byl úmysl s tím vyzváněním. Odvětím tedy, že ano a vyslovím před ní svou původní domněnku o vyzváněcím tónu na telefonu. Se smíchem sdělí, že tohle by si tam v životě nedala a že se divila, proč jsem nereagovala už předtím, což jí bylo právě vysvětleno. Obě se tedy zaposloucháme do zvuku. Kolem nás mírné kopce, sem tam nějaký strom, bahno, bláto a do toho ne příliš povzbudivý chrčivý zvuk, znějící jako funění divokého prasete. Ovšem nikde nic. Ale krajinou se to rozléhá, jako by od nás stál 5 metrů. Dobře, hrdinství stranou, obě zastavíme. S lesní zvěří do kontaktu moc nepřicházím, ve městě těch příležitostí moc není, takže první, co mě napadne, je být úplně zticha, aby si nás nevšiml. Kolegyně také prohledává očima okolí, zda nezahlédne pohyb nebo dusot kopýtek, abychom se daly když tak na útěk. Ovšem stále nikde nic.
To není divoké prase, ale jelen
Pokračujeme tedy v cestě, i když už na nás začíná být vidět, že bychom byly nejradši zpět v autě. Regulérně se začínám bát, když to funění slyším čím dál hlasitěji, ale přitom nikde nic nevidím. Z legrace ještě poznamenám, že třeba se někde divočáci oddávají orgiím a my je nejspíš rušíme. Představa ,,divočácké trojky“ nás obě pobaví, ale když to chrochtání zesílí, smích nás přejde. Směřuji kolegyni dál od stromů, ať aspoň není tak na ráně a řeknu jí, že bychom s sebou měly pohnout, ať jsme brzy pryč. Domek se starou paní jsme nenašly a signál v lese nic moc, takže chvíli trvalo, než se nám podařilo podívat se do map, abychom zjistily, že jsme na úplně jiném místě, než máme být. To chcete zjistit po takové procházce. Dojdeme pouze k jednomu hospodářství, kde zrovna pán nakládá něco do vozíku, tak se pro jistotu zeptáme na uvedenou adresu. To už jsme posílány na opačnou stranu, ale pěšky bychom tam měly být za asi 30 minut. Zvědavost nám nedá a ptáme se i na zvuky, které jsme slyšely. Pán se nás snaží uklidnit, žádný divočák tu není, to bude spíš jelen. Zatímco kolegyně se zarazí (je začátek října, takže možná to není období, kdy bychom chtěly jelena potkat), já jsem celá nadšená, že konečně uvidím nějaké větší zvíře, než je veverka.
Jdeme tedy zpět, ovšem za chvíli opět slyšíme ten funivý dech. Celá nadšená koukám, jestli na nás zpoza stromů něco nevyběhne, kolegyně už si převléká světlou bundu, aby nebyla tolik vidět, já si připravuju batůžek, kdyby bylo třeba se něčím bránit. Navzájem se popoháníme, funící dech slyšíme čím dál tím víc. Tady už prostě zákonitě nějaký ten jelen musí přece vyběhnout. Ale stále nic. Přece není možné, aby byl někde daleko a jeho dech se rozléhal tak blízko. Kolegyni popoháním, ať jde co nejrychleji na konec cesty, a na oplátku jsem popoháněná i já. Zatímco já si říkám, že je na jednu stranu škoda, že jsem jelena neviděla, kolegyně dumá nad zvuky a přemítá, zdaje to opravdu jelen, nebo zda spíš se opravdu nejedná o divočáka. V případě druhé možnosti by nechtěla na místě zůstat ani jedna z nás.
Ilustrační obrázek
Dorazíme na začátek cesty u lesa, odkud je to jen několik minut k autu. Na zemi je několik menších kamenů, které já vítám se slovy ,,hele, máme se čím bránit, kdyby na nás něco běželo“. Se smíchem a radostí, že jsme to celé přežily, dojdeme k autu, zatímco já ještě přijdu s teorií, že kdyby na nás opravdu zaútočilo divoké prase, pustím z YouTube scény z Jurského parku, přesvědčená, že Tyrannosaurus Rex přece zastaví každého. V autě si ze zvědavosti pouštíme ukázky zvířecích zvuků na YouTbe, kde asi po 20 přehráních videí divokých prasat a jelenů dojdeme k závěru, ž to muselo být spíš prase, nikoliv jelen. Ihned pomocí AI zkoumám, jak se vlastně začít bránit, když by člověk takové zvíře napadlo. Po několika minutách se začínám smát, když zjistím, že jsme s kolegyní dělaly všechno přesně obráceně, než jsme měly:
- Dělat hluk, aby se zvíře zaleklo, když je dál
- Nic po něm neházet, pomalu ustupovat ve skupince
- Převlečení některých barev by nejspíše také nepomohlo
- A mimochodem, moje teorie zastavení lesní zvěře díky řevu T- Rexe by byla na nic, evolučně to zvíře tenhle zvuk nezná, takže by max. chvíli koukalo na mobil, a to by bylo všechno 😊
A jak trefně poznamenala kolegyně, byla bych nejspíš v takovém šoku při útoku, že bych nějaký zvuk dinosaurů ani nestihla pustit.
Když dorazíme na pracoviště, vyprávíme kolegyním o zážitků. Ať dohledáváme kdejaká videa, pořád v nás sílí podezření, že to bylo spíše divoké prase, nikoliv jelen. Jen zřejmě třeba někde pospávalo a jeho dech byl zesílený. Představa, že by se proti nám rozběhl jelen, ještě k tomu dost možná v říji, je teda opravdu zajímavá. Ze mě by se dost možná během pár sekund stal špíz poté, co by nabral na paroží. Kolegyně trefně poznamenala, že spíš než špíz, by si mým prostřednictvím mohl udělat dentální hygienu. A radši nechtějte vědět, kam až došly naše teorie o jelením chtíči na jiném živočišném druhu. Ale co, člověk si to musí udělat zábavné. I když na to procvičování teorie v praxi nedošlo.
Shrnutí:
Byť měl tento článek hlavně za úkol čtenáře pobavit, není od věci připomenout, jak se chovat, když na jelena v říji v lese narazíte.
Jak vlastně vůbec tu říji poznat? Jelen v říji se projevuje především hlasitým troubením, které se rozléhá všude po okolí, aby nalákal laně a zastrašil jiné jeleny. Laně, které sežene dohromady, si hlídá, aby na ně ostatní jeleni nemohli. Upouští i od potravy, hlídka je dost náročná, takže i zhubne. Na krku mají tmavší srst a pouští se do boje s ostatními.
Jak se chovat v jejich blízkosti?
Pokud jelena v říji uvidíte, žádné prudké pohyby ani zběsilý úprk, nýbrž pomalé ustupování a zvětšování vzdálenosti mezi vámi a tímto majestátním zvířetem. Nedělejte žádný zvuk, snažte se být potichu. A pokud by zaútočil, pokuste se schovat za nějakou větší překážku, ať už strom nebo auto. u. Že se chystá zaútočit, poznáte podle sklonění hlavy, na které jejich paroží míří směrem k vám. Může se také přestat pást a pozorovat vás, hrabat předníma nohama, pomalu se přibližovat a ustane troubení. To už značí, že jste ve velkém průšvihu. Může také sklopit uši.
A u divokého prasete?
U prasete je příprava k útoku poznat tak, že má zvednutý ocas, funí, cvaká svými zuby, skloní hlavu, uši sklopí dozadu a prohlíží si vás.
Jak se zachovat? V klidu ustupujte, najděte si větší úkryt, udělejte svůj obrys větší (ve skupince se neoddělovat, ustupovat společně). Řvěte a dělejte hluk pouze v případě, že je divoké prase dál od vás, můžete ho tak odehnat.
Článek sepsán na základě zkušenosti autorky a následujících zdrojů
Zdroje:
