Článek
Už ani nevím, kdy a kde jsem na tenhle vlak do nicoty nastoupila. Asi jsem na něj nastupovala průběžně celou svou dospělost, ale jen tak na chvilku a vždycky jsem stihla před tunelem vystoupit. Tentokrát ne. Tentokrát jsem si nevědomky koupila jednosměrnou jízdenku. Vlak mě nepřipravenou vykopnul v černotě, prázdnotě, samotě. Můj svět se zmenšil jen na můj pokojíček u rodičů, moje aktivita se snížila jen na základní potřeby, moje naděje zmizela, moje srdce se zastavilo. Přestala jsem cítit. Prostě jsem jen existovala. A bylo mi jedno, jestli nakonec budu nebo nebudu. Můj pečlivě vybudovanej život přestal fungovat. V téhle černočerné tmě mohl klidně kdokoliv stát vedle mě, natahovat ruku, aby mě z tunelu vyvedl, ale já ho neviděla.
V tomhle stavu jsem zůstávala sama. Opěrné body neexistovaly ani ve mně, ani v těch, od kterých jsem to očekávala. Ale jednu aktivitu jsem si nechala a díky bohu za to. Bylo to sezení s mou terapeutkou, která mi k mému překvapení vysvětlila, že tenhle stav už není běžnej smutek, kterej zažíváme všichni, ale nemoc. A já si celou dobu myslela, že prostě mám jen extrémně špatný dny. Jenže když se dny přehoupnout v týdny, když se aktivita promění v apatii a emoce v prázdnotu, tak na dveře klepe deprese.
Pořád mám v živý paměti, jak sedím v čekárně. Jsem celá v černým, nenamalovaná, neučesaná, vší silou zadržuju pláč a třes celýho těla. Jsem tam úplně sama a čekám na svou první zkušenost z psychiatrie. Nemám nikoho, kdo by se o mě postaral. Jedinej záchytnej bod je terapeutka, která přichází s řadou řešení. Na rozdíl ode mě je natolik aktivní, že se postará o můj program na další měsíc a tím je pobyt v Centru krizové intervence v Bohnicích. Ano, tak tohle je vrchol mojí práce na poli osobního rozvoje. Všechny ty přečtené knihy, navštívené kurzy a shlédnutá videa vedla k tomu, abych se sama a bezbranná ocitla na území sexuálních delikventů, schizofreniků nebo alkoholiků. Odcházím ze dne na den na neschopenku, začínám brát poprvé v životě antidepresiva a navštěvovat denní stacionář. Tolik velkých změn. Jak to vysvětlit ostatním? Přece nejsem blázen, za kterýho mě budou všichni považovat, jakmile řeknu, že jsem skončila v Bohnicích. Jenže můj smutek už překonal únosnou hranici. Co mám dělat, když nemůžu dělat nic? Buď zůstanu v prázdnotě nebo poslechnu terapeutku a dám si šanci na vrácení do života.
Bohnice jsou krásný místo plný přírody, ale když první den stacionáře procházím vstupní branou a dostávám se do novýho neprozkoumanýho světa, zachvátí mě panika a strach. U každýho člověka, kterýho po cestě potkám, přemýšlím, jestli je blázen, sexuální násilník, jestli se chtěl zabít nebo si zašel jen do parku na kaštany. Držím si pevně svoji tašku jako jedinej štít, kterej mě chrání před okolním nebezpečným světem. Při čekání na první terapii se držím v rohu dál od skupiny a doufám, že mě nikdo neosloví. Můj mozek je zatemnělej a rychlost přemýšlení se rapidně zkrátila. Nechci s nikým mluvit. Vždyť nemluvím ani se svou rodinou. Přátelům už měsíc neodpovídám. Naštěstí záhy začne moje první komunita, relaxace a pak skupinová terapie. Mám 20 dní na to, abych skupině dovolila mi pomoct. 20 dní, které se skládají ze stejných činností - dopoledne stacionář, oběd, chození kolem rybníka a čtení knihy, přežítí večera doma v bytě u bývalého přítele.
Léky začaly zabírat. Vyvedly mě na okraj tunelu. Víc nedokážou. Další cestu si musím vybrat sama. Vidím už ale víc než prázdnotu a tmu. Nějakej čas jsem ve tmě strávila, a tak ve světle mžourám očima a pomalu zaostřuju na svět kolem mě. Už ho víc vnímám, už se víc zapojuju, už začínám díky skupině hledat cesty. 20 dní mi stačilo na to, abych pochopila, co se mi stalo. Stačily na to, abych se zvládla odstěhovat, odejít z práce, obnovit kontakty s přáteli a rodinou a převzít zpět do rukou otěže svýho života. Už to chápu. Už vím, že tohle muselo přijít. Nebylo to zhroucení, bylo to znovuzrození. Pochopila jsem, že deprese je skvělej mechanismus. Smutek nám ukazuje, že nejsme v rovnováze. Že něco v našem životě neladí s našima hodnotama. Jenže když se neustále ignorujeme a těch věcí začíná neladit hodně, tak je tu tenhle super mechanismus, kterej nás vypne. A proč? Protože se věnujeme neustále něčemu jinýmu. Ono se toho musí hodně a na nás není čas. Tak fajn. Deprese tě donutí zastavit. Uvede tě do apatie, abys pochopil, že to jediný, na co se teď máš soustředit, seš sakra TY. Moje milá deprese, rozumím ti. Chápu, cos mi chtěla ukázat. Jsem připravená se o sebe postarat!
