Jak se přátelím s depresí

O svém kámoši depresi už jsem psala. Teď bych ale chtěla psát o tom, jak tohle přátelství funguje. Přátelství, které sice nechceš, ale chápeš, že tenhle přítel tě má pořád tak trochu na očích a může přijít kdykoliv a neohlášeně. Tyhle typy návštěv opravdu nesnáším, a tak nezbývá než se na ně připravit.

Každý má někdy smutek. Každý se potřebuje někdy vypovídat. Jenže je rozdíl vypovídat se kamarádovi a vypovídat se terapeutovi. Na terapii nedám dopustit. Trvalo mi dlouho, než jsem našla tu správnou spřízněnou terapeutku. Zjistila jsem, že mi nestačí jen chodit si popovídat, cítit přijetí a na všechno přijít sama. Víc mi vyhovuje aktivizační přístup. Terapeutka mi předkládá možnosti, řešení, nápady a já si vyberu, co zrealizuju. Díky tomuto přístupu jsem si koupila psa, začala chodit na psychoterapeutickou fakultu, změnila práci a brzo se sjedu ketaminem (o tom někdy jindy). Kéž bych měla koule se terapii pravidelně věnovat už od mládí. Možná bych pak mohla pečovat o jiná přátelství než o to s depresí.

Nic na světě mě nedokáže tak uklidnit jako příroda. Deprese zřejmě nemá ráda přírodu, protože se mě snažila udržet doma. Asi věděla, že když s ní vyrazím na procházku k rybníčku, sednu si na kámen, koukám do vody a poslouchám, jak se vítr opírá do travin, tak se jí nemůžu věnovat. Moji pozornost mají stromy, které zvládnou to nejhorší počasí, rostliny, které nakonec vyrostou i po tom největším požáru, řeky, které jdou stále kupředu, hory, které se na všechno dívají z nadhledu. Nakonec i v těch Bohnicích se mi líbilo právě kvůli krásnému parku. A tak když chci mít chvilku klid, jdu se spojit s přírodou.

Moje mysl bývá zahlcená. Touží všemu rozumět. Jenže moc nerozuměla tomu, kdože se jí to dostal do života. Chci se přátelit s depresí? Dobře. Tak to znamená, že se musíme poznat. Psychoterapeutická fakulta, přednášky, knihy, články, sdílení. To všechno potřebuju, abych tu svojí novou přítelkyni znala skrz na skrz. Jen tak budu vědět, jak se k ní chovat. Třeba se i naučím, jak odmítnout její nečekanou návštěvu.

Dřív jsem měla hodně cílů, přání a tužeb. Deprese je všechny smazala. Řekla, že teď bude pro mě existovat jenom ona, nic jiného. Když jsem se dostala z nejhorší fáze, začaly touhy zase naskakovat. Chtěla bych vidět a zažít tolik věcí, co svět nabízí, ale jak na to? Pomohla mi nástěnka, na které jsem si všechny cíle zvizualizovala a postupně si je odškrtávám. Teď to dává smysl, teď je můj život zacílený na plnění svých snů. A když mě chce přítelkyně navštívit, nemůže, nejsem doma, plním si sny.

Ta sobecká deprese chce pozornost jen pro sebe. Zničí všechna přátelství, izoluje, nedovolí kontaktovat. Jenže jedna osoba ke mně našla cestu. Myslela jsem, že to bude můj tehdejší partner, ale nebyl. Byla to Luciáš, moje nejka. Ona mi zachránila svět. Ona věděla, jak k mému stavu přistupovat. V depresi nefungují pobídky typu „vzchop se“, „moc to řešíš“, „nestresuj se“. Funguje objetí, přijetí, zájem, možnost se vybrečet, společný procházky do nikam, povídání bez poskytování rad nebo jen společný sezení u rybníka a koukání na hladinu.

O přátelství s depresí se musí pečovat a to tak, že člověk pečuje sám o sebe. Ona pak nemá důvod znovu přijít na návštěvu.