Jak jsem se sjela ketaminem aneb Asistovaná psychoterapie

Sedím na terapii a přemýšlím, které z asi miliardy témat bych chtěla probírat. Už se v sobě dávno nevyznám. Stavy úzkosti, strachu a paniky přicházejí, jak se jim zachce. Není to deprese, o které jsem psala v článku Deprese je kámoš a Jak se přátelím s depresí. Je to fáze, kdy se snažím vrátit do života, kterej je dost odlišnej od toho před depresí. Vím co dělat. Mám svou nástěnku cílů, pravidelné terapie, místo k životu a nakonec i pejska. Vědomě dělám všechno pro to, abych život žila s radostí, vášní, láskou a v harmonii. Jenže moje hlava mě každou noc zásobuje sny a každej den pochybnými myšlenkami. Něco se tam uvnitř děje. I když jdu svůj vysněnej přechod Šumavy, užívám si přírodu, samotu, plnění svýho cíle, tak stejně se v noci probudím šokem ze snu. Nemůžu to ovládnout. Terapeutka přichází se zajímavým nápadem. Což takhle podívat se do nevědomí?

Terapeutka mě informuje o léčbě, která je možná v Česku teprve od konce roku 2020 a dá se podstoupit jen v jediné klinice v Praze (teď už i v Brně). K léčbě se používá droga jménem ketamin. To slovo znám, ale netuším, k čemu se tahle droga využívá. Děsí mě už jen slovo „droga“. To už jsem na tom opravdu tak špatně? Zároveň ale cítím vzrušení, že vyzkouším něco novýho, nevšedního a hlavně něco, co by mi mohlo pomoct. Terapeutka mě varuje, že budu muset čekat i několik měsíců a že léčba nebude nejlevnější. Z nadšení už ani neposlouchám. Už dřív jsem zvažovala, jestli bych neměla vyzkoušet nějaká psychedelika. Třeba ayahuascu, která je ale v Česku nelegální. Klidně bych se ale vydala do Amazonie za šamanem. Problém nastal v tom, že bych nesměla minimálně půl roku užívat antidepresiva. Teď mám ale možnost na dosah ruky. Možnost, která je asistovaná, legální, s podporou lékařů a doplněná o psychoterapie.

Zjišťuju, že klinika se jmenuje Psyon, že léčbu hradí částečně pojišťovna, takže mě vyjde na 9000 Kč, a že stačí vyplnit dotazník na jejich stránkách. Několik dní po odeslání dotazníku mi přichází e-mail s informacemi. Po potvrzení, že o léčbu stojím, si sjednáváme první vstupní online schůzku za 500 Kč. Na schůzce se dozvídám další informace a klinika si zběžně ověřuje, jestli jsem vhodná kandidátka. Následuje velmi příjemný psychiatrický vyšetření na klinice, podpis smlouvy a vyplnění dalších lejster. Proces obnáší dvě terapie před podáním látky a dvě po podání. Potvrzuju 5 termínů léčby, zaplatím a zbývá poslední krok, kterým je interní vyšetření. Klinika nabízí svého doktora, ale já si nechávám udělat všechna potřebná vyšetření u své praktické lékařky. EKG, ECHO, odběry. Všechna vyšetření musejí být měsíc před první terapií. Celý proces od odeslání poptávky až po první sezení trvá v mém případě 6 měsíců.

Netrpělivě čekám na první sezení. Aktuálně je to to jediný, na co se opravdu těším, a i když vím, že bych do téhle léčby neměla vkládat tolik naděje, nemůžu se ubránit. Představuju si, že se konečně přestanu bát. Jaký to asi je, když se člověk cítí ve svým životě naplněnej a má sám v sobě oporu? Na první terapii ale přicházím kvůli pražské dopravě o 40 minut později a ztrácím tak polovinu času. Další čas trvá snaha naladit se na terapeutku. Tu jsem si vybrat nemohla. I když mi úplně nesedne, snažím se během necelé hodiny vychrlit celej svůj příběh. Jenže těch příběhů, myšlenek a témat je tolik, že se v nich sama ztrácím. Jak se pak může zorientovat ona? Uklidňuje mě, že máme ještě druhé sezení za dva dny.

Na další sezení už přijíždím včas, ale pořád ne a ne si na terapeutku zvyknout. Není mi příjemná představa, že to bude právě ona, kdo mě má celým procesem provést. Ale co se dá dělat. Snad se o většinu práce postará samotná látka a moje vlastní myšlení. Po 90 minutách máme stanovený záměr. Je to téma, které si chci do léčby přinést, a tím je přijít na způsob, jak dosytit moje vnitřní dítě, kterýmu chyběla v dětství mateřská láska. Dalším tématem je strach ukazovat svoje autentický já a to nejvíc před chlapama. Strach, že mě kvůli tomu nebudou milovat.

O pár dní později nastává den D. Nenápadně mizím z domu, abych nemusela nikomu vysvětlovat, kam jedu. Opouštím svýho pejska, ale beru si s sebou jeho obojek. Jsem unavená, smutná, osamělá. Toužím, aby mi někdo napsal, že na mě myslí, abych v tom nebyla sama. Jenže to se nestane. Je to další krok, kterej musím zvládnout jen já. Na klinice proběhne rychlý vstupní vyšetření a už mě psychiatrička vede do pokojíčku, ve kterém čeká terapeutka. Já tu paní nerada vidím. Necejtím se příjemně, ale musím tomu všemu dát šanci. Lehám si do postele, terapeutka pouští muziku, zapaluje svíčky, asistentka přichází s injekcí. Mohla jsem si vybrat, jestli se chci sjet rychle a intenzivně pigárem do svalu nebo pozvolna vypitím látky. Na tuhle léčbu čekám tak dlouho, je jasný, co si vyberu. Nasazuju si klapky na oči, sluchátka s hudbou, uvelebím se a čekám, co se bude dít. Do pár minut začínám cejtit tlak a teplo po těle. Je to tady. Začínám se víc a víc propadat do černočerné tmy. Hudba je intenzivnější a tma tmavější. Není to vesmír, je to mnohem menší prostor, kde se ocitám. Ketamin mi zařídil projížďku velkým tobogánem. Všude je tma, ale já si jezdím. Zrychluju a zpomaluju, přibližuju se a oddaluju. Přestávám cítit vlastní tělo. Vím, že tam je, ale necítím ho. Realita zmizela a existuju jen já a několik myšlenek. Kdo jsem? Proč to dělám? Co se bude dít dál? Kam mě ketamin zavede? Tenhle pocit znám. Občas jsem ho mívala, když jsem se opilá vracela domů a lehla si do postele. Svět se začal točit ve zvláštní spirále a každej pohyb znamenal, že se pozvracím. Už roky nepiju a myslela jsem, že tenhle pocit už nezažiju. Není příjemnej. Ale vydržím to. Chci vědět, co objevím. Jenže ono nic nepřichází. Hudba je zvláštní, ale pak se všechno změní. Najednou slyším ptáčky, les, všechno zezelená a já cejtím blízkost. Je to blízkost jen k jednomu člověku, k mému bývalému příteli. Opakuju jen dvě slova - NEOPOUŠTĚJ MĚ. Myšlenky a hudba mě dožene k slzám. Nikdo jinej nemá v mé hlavě prostor. Jenže proč zrovna on? Než se stihnu víc zamyslet, stav se změní. Začínám pomalu cítit tělo, ale zvláštně se prodlužuje a natahuje. Postupně už nejsem jako na horské dráze, ale zklidňuju se. Vnímám uklidňující hudbu. Po chvilce si sundávám klapky a sluchátka a vracím se do reality. Mám šílenou kocovinu. Motám se, bolí mě hlava. Pro mě to byl mžik, ale reálně trval 2,5 hodiny. Ještě chvíli odpočívám. Jen zběžně probereme můj stav s terapeutkou a psychiatričkou. Dostávám výstupní zprávu a vypouštějí mě zpět do světa. Další dva dny se trápím bolestí hlavy a přemýšlením o tom, co mi to dalo. Očekávala jsem, že se dozvím víc. Děsí mě, že většinu času jsem byla jenom ve tmě. To ani moje nevědomí neví? To i moje nevědomí žije v prázdnotě?

O pár dní později následují dvě sezení s terapeutkou, na která se vůbec netěším. Jsem zmatená. Nevím, co si z toho odnést. Asi tomu musím nechat ještě čas.

Čas uplynul rychle. Už si ani nevzpomínám, že jsem zažila nějakou jízdu. Občas si zážitek připomenu klinikou zaslaným playlistem, kterej mi hrál u aplikace. Od té doby mám pocit, jako bych byla silnější a motivovanější pracovat na svých projektech. Jenže nevím, jestli je to ketaminem nebo tím, že se v reálným světě stalo pár dobrých věcí. Našla jsem si po roční pauze práci a pocítila podporu od bývalýho přítele, u kterého to všechno začalo. Přišla i další pozitiva. V čekárně Psyonu jsem objevila zajímavou knížku o psychedelikách a začala ji číst. Díky tomu jsem se dostala k Národnímu ústavu duševního zdraví, se kterým začínám spolupracovat. Zároveň se začínám víc zajímat o téma psychedelik a zjišťuju nové možnosti léčby. Klinika mi nabídla zážitek opakovat, ale já si počkám. Třeba bude můj další článek o psylocybinu.