Český divák nedokáže ocenit kvalitní filmy

S českou kinematografií to jde posledních dvacet let od desíti k pěti. Doby, kdy jsme šplhali na špici evropského filmu, jsou ty tam. Posledním globálním úspěchem byl, dnes 26 let starý, Kolja dua Svěráků. Ještě nějakou dobu následovaly žhavé šance v podobě Musíme si pomáhat (2000) a Želary (2003) s nominacemi na Oscara za cizojazyčný film.

Po nich už ale následoval jeden zoufalý rok za druhým a filmy, které jsme posílali soutěžit o zlatého plešouna zase tak dobré nebyly. Z posledních let se nejblíže k vysluní dostaly jediní dva kandidáti – Marhoulovo Nabarvené ptáče (2019) a Šarlatán (2020) Agnieszky Holland. V obou případech šlo o povedené kousky, které si právem zasloužily mezinárodní pozornost a nemuseli jsme se za ně jakkoli stydět. Domů však plešouna nedovezly.

Pravdou je, že cena Oscar není jediným ukazatelem kvalitního filmu a český film každoročně sbírá ocenění na menších festivalech (mnohdy s filmy, které jsme sami neviděli). Přesto každý filmař o této sošce, jež otevírá nevídané možnosti a prostředky, sní.

Českému filmu pak především chybí světová image, kterou někdy od devadesátek přestal budovat, a tak v evropské konkurenci před francouzsko-italskými komediemi, dánskými a severskými kriminálkami nebo německými historickými dramaty, zdá se, nemá český film čím nadchnout náročné světové publikum.

Česko, potažmo Československo přitom v minulosti bylo nazýváno „Hollywoodem východu“, a to díky přelomovým kouskům Karla Zemana, Oldřicha Lipského, Václava Vorlíčka, Miloše Formana a dalších. Jakmile se v Praze začaly producírovat rudé tanky, byl šlus. I během normalizace a silné tvůrčí cenzury jsme však stále zvládali točit snímky na úrovni (Spalovač mrtvol, Ucho), které by se, nebýt politického vyhrožování „trezorem“, mohly dočkat mnohem větších ohlasů, tak jako např. pohádky Tři oříšky pro Popelku nebo seriál Arabela.

Dokonce i Svěrákovu svébytně lidovou tvorbu pojednávající o typicky českých vlastnostech a zvycích, které nikde za hranicemi nepochopí jako my (Vesničko má středisková), dokázali ocenit nominací na Oscara.

Dnes ale nejčastěji (a nejsnadněji) vznikají filmy, které mají pramalou šanci zaujmout jinde než na domácí půdě. Dokonce ani na Slovensku nejsou dvakrát zvědaví na podprůměrné romantické komedie s dokola s tím samým obsazením. Mají totiž, tak jako každá země, svoje vlastní.

Nehraje-li v nejnovějším českém filmu někdo se jménem Langmajer, Vetchý, Polívka, Polívková, Kostková nebo Hřebíčková (nic proti těmto jinak talentovaným hercům, avšak filmy, v nichž hrají jejich talent zřídka vyžadují), šance na finanční návratnost je nejistá až nepravděpodobná. A o to tu jde především.

Natočit historické drama (nejlépe něco jiného než stále o komunismu a 2. sv. v.), ambiciózní sci-fi nebo akční biják stojí velký balík, talent a nutnou dávku know-how. Přitom dva z těchto faktorů by tu byly. Talentovaných tvůrců doma máme stále dost, zatímco ostřílení filmaři jako Svěráci, Hřebejk, Ševčík nejsou dávno jména, která by neotřesitelně platila za jistotu kvality. Daleko častěji je střídají méně známá jména jako Kolečko, Vejdělek, Cieslar nebo Magnusek točící filmy a „filmy“ za mrzký peníz klidně i každý rok.

Jenže uspěchanost je nepřítelem umění. Jak (zkráceně) uvedl při svém odchodu do režisérského důchodu Zdeněk Troška: „Točit kvalitní filmy za 14 dní prostě nejde.“ Když se takto vyjádří i umělec, jehož si spousta lidí spojuje s podřadnými Kaměňáky, zatímco jiní s mnohem lepší trilogii Slunce, seno, je co říct.

Co se týče onoho know-how, toho se nám doma hojně dopřává díky navracejícím se vysokorozpočtovým zahraničním produkcím jako je Netflix, Marvel nebo Amazon Prime, které si tuzemské prostředí oblíbily pro rozmanitost, šikovné lidi, a především štědré pobídky (a nízké náklady, avšak pro Čechy štědřejší platy, než dostanou za tuzemskou tvorbu).

Mírnou stinnou stránkou pro budoucnost naší kinematografie je to, že se náš talent takto „exportuje“ do ciziny a Česko jako takové za to málokdy dostane přidaný kredit. Tak např. na letošních Oscarech soutěžilo hned několik Čechů se snímkem Na západní frontě klid v kategoriích nejlepší maska, zvuk a vizuální efekty.

Ani jeden z nich sice nevyhrál, přesto pro nás šlo o mimořádný úspěch. Nicméně kdokoliv onen film od Netflixu nazve jako německý, nikoli německo-český. Přitom jich je v titulcích dobrá polovina a víc než Američanů. Situace je proto nepodobná té s šikovnými doktory a zubaři, jenž odcházejí do zahraničí za lepšími podmínkami, protože je doma nedokáže nikdo náležitě ocenit.

V našich kinech už pár dní běží dva dokonalé příklady, které potvrzují tento smutný trend domácí kinematografie s nedostatkem příležitostí, financí, a nakonec platících diváků. Jedná se o filmy Bod obnovy a Úsvit. Oba představené v létě na KVIFF 2023, kde si odnesly pozitivní kritické i divácké reakce. Navzdory této pozitivní „šuškandě“ je návštěvnost obou snímků přímo žalostná.

Zatímco „český Blade Runner“ zaznamenal o prvním víkendu slabou návštěvnost plazící se k 23 tisíc diváků, Úsvit na tom byl ještě hůře s polovičním startem. Oba dva další týdny sestřelil dětský animák Tlapková patrola ve velkofilmu. Zcela určitě se Úsvitu a velmi pravděpodobně i Bodu obnovy nepodaří přehoupnout ani alespoň přes stotisícovou diváckou hranici. I ta by však pro oba filmy byla nedostačující pro splacení všech nákladů, které se pohybovaly mezi 45 až 90 miliony korun (překvapivě tím levnějším je Bod obnovy).

Tímto se potvrzuje, že český rybníček nedokáže uživit takto hladové rybky a na velké jezero jménem Evropa, natož oceán jménem Hollywood, jsou produkční prostředky stále nízkorozpočtové, a tudíž pro širokou diváckou základnu nezajímavé (Jáklův Žižka by mohl vyprávět). Jinými slovy: český velkofilm se doma neuživí a v zahraničí široce nezaujme.

Chceme-li posunout naši kinematografii zase blíže k záři reflektorů, musíme se soustředit na látky, které mají velký předpoklad zaujmout za hranicemi a nebát se pustit peníze žilou (ale zase opatrně, aby nevznikaly černé díry jako Poslední z Aporveru).

Šanci tohle změnit máme ve svých rukou také my, diváci. Statistika nejnavštěvovanějších českých filmů letoška ale hovoří neúprosně: stále chodíme raději na filmy jako Ostrov, Přání k narozeninám, Buď chlap!, Nikdy neříkej nikdy (to není bondovka, ale romanťárna s Kostkovou) a ONEMANSHOW: The Movie.

Právě tento internetový skořápkář přezdívaný Kazma nám všem se svým „pseudofilmem“ ukázal, copak jsme to za diváky. Zaprvé se necháme vláčet a ovlivňovat masivní (a podvratnou) reklamou. A za druhé nás zajímá nějaká přidaná hodnota. V tomto případě možnost trhnout balík, který si stejně nikdo neodnesl. Uf!

Bod obnovy i Úsvit jsou sice do jisté míry filmy s přidanou hodnotou jakožto dlouho neopakovatelné zážitky, nestaly se ale z nich události, o níž by se mluvilo i mimo cinefilní bublinu. Americký Barbienheimer by mohl poučovat, jakým způsobem se dá do kina nahnat dav, jak na nenáročnou růžovou blbinu, tak i na tříhodinové z půlky černobílé historické drama.

Samotné chození do kina se od covidu a rozmachu VOD služeb rovněž nenávratně proměnilo. Pečlivě si předem vybíráme, za co chceme utrácet (v multiplexu jedna osoba vysolí i pětikilo za lístek, popcorn a colu), u čeho chceme trávit čas s hlučnými sousedy v sále a co nám stačí zhlédnout z pohodlí domova. Klasická nabídka a poptávka.

Což o to, pokud si běžný, nenáročný český divák žádá spotřební romantické komedie s tím samým obsazením a u toho si rochnit, pak mu není, co vyčítat. Ti ostatní, kteří by raději chodili na další Pelíšky, Samotáře, Obecnou školu, Vratné lahve, Návrat idiota, Tmavomodrý svět, Želary nebo Ve stínu se dostanou do kina leda tak 1–2× ročně (někdy ani to ne) v sotva třetinovém počtu, tzn. méně jak stotisíc.

Sami si na závěr odpovězte, kolik současných filmů stojí za vaše opakovaná zhlédnutí v porovnání s těmi, které jsou i více jak 50 let staré, dokola omílané v TV a stále nás baví. Třeba také dospějete k souhlasu s mým názorem, že je s českým filmem něco zásadně špatně.

Zdroj: kinomaniak.cz, wikipedia.org, wikipedia.org, wikipedia.org, extra.cz, idnes.cz, csfd.cz, csfd.cz