Praha zaostává ve výstavbě mrakodrapů. Proč už na Pankráci další nevyrostou?

Naše hlavní město zaostává v mnoha podstatnějších stavebních a dopravních záležitostech, než jsou ty spojené s vertikální výstavbou. Ovšem nedávná informace týkající se faktického posvěcení výstavby nového nejvyššího mrakodrapu v Česku, znovu otevřela veřejnou diskuzi o tom, zdali by v Praze měly opět vyrůstat mrakodrapy, nebo ne.

Počátky výstavby českých mrakodrapů jsou vskutku jedinečné. Vůbec první český, potažmo československý, mrakodrap tehdejších standardů nevyrostl v Praze ani Brně, nýbrž v Baťově Zlíně roku 1938. Budova dnes známá jako Baťův mrakodrap nebo „jednadvacítka“ (pojmenovaná podle číselného označení v bývalých Baťových závodech), se ve své době dokonce mohla pyšnit druhým místem v seznamu nejvyšších moderních budov v celé Evropě.

Se svými 16 patry a celkovou výškou 77,5 m sice zaostávala asi o 10 m za nejvyšším mrakodrapem tehdejší Evropy Boerentoren (dnes KBC Tower) v belgických Antverpách, avšak československému seznamu dominovala ještě následujících 28 let, dokud si prvenství konečně uzmulo hlavní město Praha Hotelem International (88 m, pakliže budeme brát v potaz celkový nejvyšší bod).

Dnes, když se řeknou mrakodrapy v Česku, zřejmě každý si okamžitě vybaví pražskou Pankráckou pláň, na které stojí hned 3 z 5 současných nejvyšších budov v celém Česku.

Tento pražský „mini Manhattan“ (jak je spíše posměšně nazýván, neboť se žádná z budov ani zdaleka nepřibližuje minimální mezinárodně uznávané výšce 150 m), utváří moderní panorama hlavního města v kontrastu s historickou zástavbou, o což usilovalo tehdejší komunistické vedení. A jejich plány byly vskutku velkolepé.

Už v 60. letech minulého režimu byla Pankrácká pláň strategicky vybrána jako ideální místo pro nové centrum pražské „high-rise architektury“ neboli pro výstavbu mnoha dominantních výškových budov. Cílem bylo vytvořit moderní čtvrť, která by koncentrovala administrativní a vládní budovy včetně institucí jako rozhlas a televize do jednoho celku.

Pankrácká pláň ve svém výběru splňovala hned tři zásadní faktory:

Dalším faktem je, že tato část, rovněž přezdívaná „Pentagon“, byla již při svém osídlování označena za vhodnou pro výškovou zástavbu, čemuž v té době nebránily žádné výškové limity nebo konstantní připomínky památkářů, jako je tomu dnes.

Vůbec prvním pražským mrakodrapem se stala budova tehdejšího Motokovu. Stavba trvala dnes nepředstavitelné pouhé dva roky a byla dokončena v roce 1977. Budova dnes známá jako City Empiria měří 104 m a nachází se v bezprostřední blízkosti stanice metra Pankrác (dříve Mládežnická).

O pár let později a jen pár metrů opodál vyrostl Panorama Hotel Prague (dříve hotel Panorama), který sice měří pouhých 79 m, ale v tomto kontextu jej stále můžeme považovat za „český mrakodrap“.

Osobně ještě dodám opodál stovek metrů stojící Grand Hotel Prague Towers (dříve Corinthia Towers), jenž je součástí nuselského kongresového centra a jehož výška bez antény sahá do 84 m.

Pankrácké panorama se nejviditelněji formovalo v 80. letech. Plány byly stále ambiciózní, výstavba dalších mrakodrapů měla nadále pokračovat, aby si politické vedení postavilo jakési vlastní město ve městě. Jenomže jak to v centralizovaném plánovaném hospodářství bývá zvykem, skutečná poptávka trhu a dostatek vhodného materiálu ideologicky ovlivnit nešlo.

Roztočené soukolí výstavby pankráckých mrakodrapů se zastavilo s v pořadí třetí stavbou a nejvyšší z nich s konečnou výškou 109 m – dnešní City Tower.

Tato budova byla zamýšlena jako sídlo pro Československý rozhlas, jenž se měl přestěhovat z Vinohradské třídy na dohled nového centra Československé televize na Kavčích horách, a zřejmě tedy doplnit toto plánované administrativní centrum o další státem ovládané médium.

City Tower měla mít multifunkční účel, její součástí měla být třeba koncertní síň pro filharmonii. Po pádu režimu, ale hlavně z důvodu mnoha konstrukčních problémů s těžkým železobetonovým jádrem, které pro tak vysokou budovu nebylo vhodné, se celý projekt v roce 1993 blížil ke svému dokončení pod vedením věhlasného architekta Václava Aulického.

Pro ČRO byla City Tower až příliš velká, a navíc vycpaná nebezpečným azbestem. Rozjelo se hledání nového majitele, který by budovu odkoupil a dokončil. Nakonec se protáhlo na dlouhých 15 let, během kterých City Tower chátrala jako opuštěné staveniště a hyzdila celkové panorama Prahy místo toho, aby jej zkrášlovala.

Až do roku 2008 tak Praha defacto měla výškovou dominantu s odhaleným ocelovým skeletem, který neúmyslně poukazoval třeba na (nejen) porevoluční úpadek domácího stavebnictví.

Tím zřejmě inspirovala kontroverzního architekta Davida Černého v přípravě projektu Top Tower v Nových Butovicích, který na renderech vypadá jako po útoku Avengers. Má snad toto Praha znovu zapotřebí? O tom jsem se rozepsal minule.

Ještě v letech 2005–2008 probíhala rekonstrukce City Tower do výsledku, jaký známe dnes. Posléze až do roku 2013 se pyšnila výškovým prvenstvím, než ji překonala brněnská AZ Tower o pouhé 3 m. V nejvyšším bodě jsou však obě srovnatelné (116 m).

Avšak vraťme se zpět do divokých devadesátek, kdy plány na dostavění pankráckého „Pentagonu“ nabývaly konkrétních obrysů.

V roce 1997 město vyhlásilo architektonickou soutěž o budoucí podobě celého území v reakci na plánovanou úpravu metropolitního plánu a zkrášlení celého panoramatu postkomunistické Prahy.

Nejzajímavější návrh pocházel opět od Václava Aulického a amerického architekta Richarda Mayera, kteří zamýšleli na pláni postavit 160metrový mrakodrap, dostavět City Tower a zvýšit ji na 120 m a k ní doplnit stejně vysoké dvojče. Projekt měla zaštítit dnes zkrachovalá společnost ECM Real Estate Investments.

Kvůli regulačním zákonům však nikdy nedošlo k realizaci. Do celé záležitosti se po zápisu Prahy do seznamu světového dědictví v roce 1992 pustila organizace UNESCO, která městu opakovaně vyhrožovala jeho vyškrtnutím, pakliže by nové mrakodrapy v centru narušily historickou estetiku, která je viditelná z rampy Pražského hradu.

Přestože UNESCO nikdy nepředložilo konkrétní požadavky ani výškové limity, místo toho si je mělo město určit samo, vždy se nejpalčivější diskuze rozhořely s každou výstavbou nad 100 m. Paradoxně s tím se uvádí, že organizace nemá větší problém s výškovou výstavbou do 70 m, ba dokonce si nepřímo žádá moderní architekturu v této chráněné oblasti.

Přesuneme-li se do nedávné minulosti, na Pankráci vyrostl už pouze jeden další mrakodrap s výškou sto metrů. Je jím v současnosti V Tower (původně Epoque Pankrác) se 104 m. Kauza kolem „Véčka“ jistě leží v čerstvé paměti nejednomu Pražanovi. Také v tomto případě plány na výstavbu nejvyšší obytné budovy v ČR provázely vleklé porodní bolesti.

Když v roce 2012 odkoupila původní projekt Epoque společnost PSJ Invest od zkrachovalé ECM, musela pod tlakem památkářů plány značně přepracovat. V původním návrhu se počítalo se dvěma výškovými budovami: stometrový mrakodrap Epoque Pankrác měl doplnit asi osmdesátimetrový Hotel Epoque, jenž by dosahoval stejné výšky jako hotel Panorama a svým válcovitým tělem by vytvářel kontrast jeho hranatému vzhledu.

Jak víme, k realizaci došlo pouze v případě jedné z nich, V Tower, a to zejména díky silnému tlaku investorů a vstřícného postoje tehdejšího vedení hl. města. Na místě Hotelu Epoque později vyrostla kancelářská budova Main Point Pankrác s výškou 40 m.

Pankrácké panorama tak dodnes tvoří tři dominantní věže, které dosahují výšky sta metrů. Jejich nesourodé umístění a rozdílný styl však vytvářejí spíše roztříštěný dojem, který neodpovídá panoramatu skutečné moderní evropské metropole, jíž Praha bezpochyby je.

Bohužel četné hádky s památkáři od té doby neustaly. Místo toho začali památkáři veškeré další projekty výškově snižovat nebo přesouvat za hranice chráněného pásma. Značné výškové snížení potkaly například projekty residenčních čtvrtí na Kavčích horách nebo na Žižkově, kde maximální výšková hladina byla zredukována na přibližně 70 m.

Rozsáhlejší ochranné pásmo (Praha 3–6) obklopující památkovou rezervaci UNESCO (Praha 1–2) se proto více soustřeďuje na přetváření „brownfieldových“ lokalit do tzv. konceptu města krátkých vzdáleností, kde budou nové čtvrtě formovat residenční, kancelářské, komerční i volnočasové zástavby na malé ploše bez nutnosti přepravy.

Probíhající masivní developerské projekty jako Smíchov City, Žižkov City, Rohan City, Bubny–Zátory nebo Masaryčka patří k největším urbanizačním projektům v moderní historii hlavního města. Praze tak nelze upřít, že by v samotné urbanizační výstavbě nadále zaostávala (respektive se konečně probudila).

Projekty podporují jak radní, developeři, tak především již brzo (snad) odklepnutý nový metropolitní plán pro Prahu, který nahradí ten z roku 1999 (!). Na žádném plánu se se však nepočítá se stavbou mrakodrapů s výškou alespoň 100 m, ba ani 70 m, jelikož se nachází ve zmíněném ochranném pásmu.

Jedinou známou výjimkou, jak víme, jsou „nové“ Nové Butovice, kde se má utvářet zcela nový kancelářský komplex. Po boku Top Tower by zde měla dále stát jen o 20 m menší (ale podstatně atraktivnější) Astral Tower jako sídlo společnosti Livesport. V návrhu se dále počítá s dalšími kancelářskými nebo residenčními budovami.

Ostatně už v době výstavby sídliště Jihozápadní Město v 70. letech v tomto místě měla jedna výšková budova stát, takže se v návrhu daří pokračovat s krásným padesátiletým odstupem.

Budoucnost pražské vertikální výstavby leží v nových, regulatorně flexibilních lokalitách, kde plánovací smlouvy zajišťují realizovatelnost. „Pražský Manhattan“ se z popsaných důvodů přesouvá kamsi na západ mezi paneláková sídliště, jen protože v centru vyrůst nemůže a nic se na tom zřejmě nikdy nezmění.

Protože jsme zvyklí vídat mrakodrapová centra neboli „downtowny“ v zahraničních velkoměstech v jejich v samotných centrech nebo přilehlých lokalitách, působí na mě výstavba „pražského Manhattanu“ mimo její centrum na dohled od šedivých paneláků poněkud úsměvně.

Možná, že tak Praha skutečné mrakodrapy s výškou alespoň 150 m mít ani raději nemá. Ošklivé brownfieldy v centrálních částech se konečně daří díky masivním investicím od lokálních i zahraničních developerů postupně měnit v multifunkční čtvrtě. Je sice možně, že se do nich nebudou stěhovat běžní středostavovští Češi z důvodu stále rostoucích cen nemovitostí, ale lepší, než kdyby tam nadále stály opuštěné oprýskané ruiny nebo neudržované parky.

Do Prahy se ročně stěhuje až 15 000 lidí a ti chtějí někde bydlet, pracovat, studovat a mít nablízku zdravotní a jinou péči. Avšak, poptávka po kancelářských prostorech, které nejčastěji tvoří podstatnou výplň mrakodrapů, po covidu a nástupu trendu home office silně upadá, a to i v zahraničí. Než tedy stavět mrakodrapy duchů jako City Tower, to raději nestavět žádné, pokud to trh nevyžaduje.

K výstavbě skutečných mrakodrapů nad 150 m by nakonec v budoucnu mohlo docházet mimo hlavní město Praha, kde nepanují tak přísné regulační podmínky. To už ale je zase jiná pohádka.

Další zdroje: youtube.com, youtube.com, youtube.com, youtube.com, youtube.com, wikipedia.org, wikipedia.org, wikipedia.org, wikipedia.org, vltava.rozhlas.cz,