Eliška & Damián je seriál, který si my diváci zasloužíme

Na první pohled komerční televize Prima nepřišla s ničím novým. Úkol zněl jasně: natočit novou, naoko, originální minisérii s neokoukaným hereckým párem a stravitelnou zápletkou, která bude po dobu 12 týdnu lákat v sobotním primetimu alespoň milion diváků. Pravděpodobně něco takového si řekli kreativci a ředitelé obsahu na každoročním meetingu „Co budeme na podzim vysílat v TV“.

Ačkoliv reklama slibovala mnohé, ambice Elišky a Damiána nijak nevybočovaly z osvědčených příběhových schémat, které Prima omývá už několik let. To, že se děj rozkládá na pomezí historického a novodobého prostředí marně pokoušející se s humorem oba světy srovnávat ještě neznamená, že skutečně koukáme na něco nového.

Když tedy po třech odvysílaných epizodách Elišku a Damiána prokouknete, zjistíte, že se nijak neliší od námi známých telenovel typu Slunečná, Zoo, Sestřičky, Ordinace a hromady dalšího seriálového bahýnka českých komerčních stanic. Stále tu dokola máme řešení konfliktních vztahů kdo, kdy, kde a s kým, milostné intriky, dluhy a exekuce, únosy a v neposlední řadě snahu být s tím vším „cool a trendy“ cílíme-li i na mladší diváky po 50, aniž by kdokoliv vůbec věděl, co to opravdu znamená.

Jakmile se další takovýto projekt odsouhlasí, koho zavoláme? No přece scénáristku Lenku Hornovou. Ta, ač mi její jméno z dobrého důvodu až doposud zcela unikalo, se dá nazvat přední českou autorkou a strůjkyní všech špatných, a ještě horších telenovel, přičemž paradoxně z hlediska jejich sledovanosti můžeme mluvit o dostačujících, až slušných diváckých hitech.

Na zavolanou je schopna z minimálního úsilí sesumírovat projekt, na nějž následně televize poskytne peníze. Následně přichází na řadu herci, jenž jsou obsazeni dle primáckého seznamu (nezvedá-li Evička Burešová telefon, pokračujte v seznamu na další straně) a jde se honem, honem natáčet, aby se stihnul podzimní termín. Toho lze dosáhnou jen tehdy, točí-li se až 15 obrazů denně, což odpovídá celé epizodě, přičemž takováto 12dílná minisérie může být hotová do i dvou týdnů. To, že je takový shon dle režiséra Lukáše Buchara zcela vyčerpávající už nikoho nezajímá.

Čas jsou peníze a peníze jsou další peníze. Není důvod si lámat hlavu s tím, zdali je materiál vysílatelný, hercům je správně rozumět, kamera zvládá komponovat obraz, mix zvuku neobsahuje žádný nežádoucí šum apod. Vše jde běží tak rychle, že už dnes máme hotovou část epizody určenou nazítra. Však kdyby něco divák nechápal, plácneme tam vypravěče. A kdyby ani náhodou tohle nepomohlo, napumpujeme do reklamy tak nechutné množství peněz, že překročí i rozpočet na samotný seriál. Hlavně, ať máme každou sobotu milion diváků přilepených k obrazovce.

A tím se dostávám zpět k nám, televizním divákům, kteří tu a tam shlédneme nějaké to televizní bahýnko, ať už ze zvědavosti (bizár frčí, proto je tu Výměna manželek 15 let) anebo sebemrskačství jako já, abych si následně více vážil svého života a volného času.

Číslo 743 000 označuje počet diváků podle portálu Mediaguru, který změřil sledovanost první epizody Elišky a Damiána. Číslo na první pohled není nijak závratné a do magického milionu mu leccos chybí. I přes to je to více než dost slušný výsledek na tak zoufalý počin. Může za to Kazma? Kdepak. Můžeme si za to jen a jen sami. Skočili jsme Primě na špek.

Naštěstí veskrze negativní mediální ohlas, který první epizoda vyvolala a příhodně tím bleskově vystřídala nezdravě pozitivní masáž ze strany tvůrců a Primy, napovídá, že český televizní divák ještě není ztracen. Výsledkem byl o druhé sobotě propad o bezmála 400 000 diváků na souhrnných 381 000, přičemž Prima zdvihla laťku tohoto diváckého experimentu nasazením hned dvou dílů naráz.

Sledování Elišky a Damiána se kromě sebemrskačství dá přirovnat už jen k situaci, kdy my diváci presentujeme děti, jež se omylem ocitli v ložnici rodičů, kteří se po padesátce pokouší o navázání milostného vztahu a my nemůžeme z místnosti ven. Je to strašlivý trapas, při kterém odvracíme zrak, zacpáváme si uši, ale nemůžeme z místnosti ven, dokud tohle všechno neskončí. O to větší bolest prožíváme, když jdou do druhého kola.

Snad se z tohoto propadáku, jež se vyrovná pár let starému fiasku se soutěží Zlatá maska, všichni v televizi poučí. Například tím, že Emma Smetana už nikdy nedostane hlavní roli v žádném seriálu nikde na světě, snad jen s výjimkou Severní Koreji, v zemi, kde by její emocionálně úsporný projev mohl i vyniknout. Anebo tím, že produkční úroveň rovnající se začínajícímu tiktokerovi zkrátka nepatří do televize ani ve čtyři hodiny ráno, natož v osm večer.

Jenomže co si z toho máme vzít my, diváci? I pro nás je tu poučení. Stejně jako nám filmy z nelidského prostředí jako Vykoupení z věznice Shawshank, Schindlerův seznam, Requiem za sen nebo Malá mořská víla pomohly soucítit s lidskými životy vyvrhelů, Eliška a Damián nám pro změnu pomohli pochopit sami sebe a hodnotu volného času, který je třeba dobře využít. Těm šťastnějším možná i odpověděl na otázku „co jsme zač a proč jsme tady?“. A teď, když tohle všechno víte, nekoukejte už na to.