Jak Pearl Harbor vykradl český Tmavomodrý svět

Janu Svěrákovi, rodákovi ze Žatce a jedinému synovi notoricky známého herce a spisovatele Zdeňka Svěráka, koncem 90. let filmový svět doslova ležel u nohou. Tehdy již ověnčen dvěma Oscary (vůbec prvního „studentského“ dostal za Ropáky) a třemi Českými lvy se spolu se svým otcem stal přední tváří přeměny lokální kinematografie v celosvětovou v reakci na otevřený umělecký trh, který bezprostředně začala zaplavovat západní tvorba.

V tomto uměleckém souboji, ve kterém se rozhodovalo o budoucnosti domácí kinematografie, bylo zapotřebí přistupovat ve svém tažení jinak – typicky „po česku“. Štědré a prakticky neomezené finanční prostředky, vyspělé technologie a desítkami let nastřádané know-how zahraničních štábů musely nahradit neotřelé, a v rámci naší národní historie takřka nevyčerpatelné lidské osudy, vztahy, tragédie a zápletky okořeněné o svébytný domácí humor a nadhled. Aneb to, co se neměří penězi, nýbrž ryzím umem.

Již ve své celovečerní prvotině v úsměvné nostalgické komedii Obecná škola propojil Jan síly s unikátním vypravěčským nadáním svého otce, jenž obohatil domácí tvorbu o Járu Cimrmana či skvosty jako Vesničko má, středisková, Na samotě u lesa, Vrchní, prchni… a kdybych měl jmenovat všechny, sedím u klávesnice do zítřka.

Věhlas na sebe nenechal dlouho čekat, Obecná škola si vysloužila nominaci na Oscara, a byť nezvítězila, otec a syn vyvolali patřičný rozruch v Hollywoodu, že si zpět domů odvezli alespoň tituly mezinárodně uznávaných osobností.

Podařilo se jim zapsat Česko zpátky na mapu světové kinematografie jako málokdo po nich. „Hollywood východu“ se stal terčem pozornosti velkých zahraničních jmen, kteří se čím dál častěji nechávali zlákat tehdejšími výhodnými finančními pobídkami, aby na barrandovských kopcích postavili kulisy pro svůj nově natáčený biják a představili krásy stověžatého města širšímu publiku (prvním takovým byla třeba Mission: Impossible). Na základě této filmařsky euforické a uvolněné době se začala rodit myšlenka, zhmotnit podobně velkolepou podívanou se štítkem „Made in Czech Republic“.

Celému snu, který později obdržel název Tmavomodrý svět (podle Werichovy písně), předcházela ještě jedna zásadní skutečnost. Oscar za nejlepší cizojazyčný film, který si při 70. ročníku udílení cen Akademie odnesl Kolja, aby ukončil jednatřicet let dlouhé čekání na toto prestižní ocenění (a nezamyšleně odstartoval čekání nové).

Zatímco pro běžnou veřejnost je to jen „ikonická soška se zlatým plešounem“, která dokazuje kvalitu onoho snímku, pro oceněné umělce je to vstupenka do vyšších kruhů společenských – rozumějte kontakty, známosti, sponzoři.

První zárodky nápadu na válečný velkofilm o osudech českých pilotů v britské královské letce RAF za 2. světové války se zrodily ve Zdeňkově hlavě několik desítek let před samotným vznikem filmu. Okouzlení knížkou Františka Fajtla Sestřelen, která vykresluje hrdinský příběh sestřeleného letce ve Francii, jej podnítilo, aby se o těchto velkých osobnostech, následně vězněných minulým režimem, dozvěděla veřejnost v tom nejspravedlivějším světle, jak zasluhují. A to ve formě moderní aktualizace kultovních Nebeských jezdců (1968).

Současně se mělo jednat o vůbec první český válečný velkofilm, který se nebude vyhýbat akční stránce, která do té doby byla simulována jen zřídka, a velmi skromně na malé ploše. O žádnou záplavu praktických či digitálních efektů, výbuchů a leteckých přestřelek se však jít nemělo. Jádrem Tmavomodrého světa od počátku byly a jsou obyčejné lidské příběhy hrdinů v neobyčejných chvílích s patřičnou dávkou námi blízkého humoru a příkladného „čecháčkovství“.

Díky mezinárodnímu úspěchu Kolji byli Svěráci v mimořádně záviděné situaci. Jakýkoliv jejich následující společný scénář nebo námět automaticky putoval do rukou předních hollywoodských producentů. Těmi největšími byli tou dobou (dnes nechvalně známí) bratři Bob a Harvey Weinsteinové se (již zaniklou) produkční společností Miramax.

Ta se specializovala především na nezávislé tzv. indie filmaře, jejichž díla díky tomu mohla být uvedena do širší distribuce kin. Weinsteini takto skupovali talenty z celého světa a pojišťovali si je do budoucna známou a záludnou smlouvou.

Takzvané právo první opce (first look deal) zajišťuje producentům/studiu přednostní právo nahlédnutí do nového materiálu nezávislého scénáristy nebo režiséra a jeho posouzení dříve, než je nabídnut někomu jinému. Pro nezávislého tvůrce to představuje naději, že se jeho vysněný projekt chopí „pán velkomožný“, který jej zaštítí financemi, obstará propagaci a vyexportuje dílo i do těch nezapadlejších koutů planety.

Nevýhodami opce jsou právě dlouhá čekací lhůta, během které autor nesmí svůj scénář nikomu ukázat, natož nabídnout někomu dalšímu, a další stanovené podmínky, které si klade studio – pochopitelně vždy ve silnější vyjednávací pozici. Studio si tím rovněž mazaně zajišťuje širší rozhled a exkluzivní přístup k nápadům renomovaných autorů dříve, než se dostanou na volný trh.

Nechejme promluvit samotného Jana Svěráka: „Miramax udělal smlouvu s náma, že koupí Kolju, ale že má právo první opce na cokoliv budeme příště dělat. Takže když příště napíšeme scénář, tak, že ho oni uviděj jako první. A my jsme na to konto si říkali, tak co bychom tak mohli dělat? (…) To, co bysme normálně nemohli, tak by mohli zaplatit Američani!“

Klíčovým faktorem v tomto nechvalně známém „vykradení“ byl fakt, že studio Miramax tehdy spadalo pod gigant Walt Disney Company. Za branami tohoto filmového molochu se v té době pohyboval i jistý milovník kolosálních explozí Michael Bay, který zrovna studiu vydělal půlmiliardový balík s těžařskou agitkou jménem Armageddon.

Režisér pecek jako Mizerové nebo Skála se z okna své honosné kanceláře zrovna poohlížel po nejnovější látce, do které by vkusně vklínil svoje trademarky – výbuchy, sukně a náležitý patriotismus. Propojené vnitřní struktury Disneyho konglomerátu umožňovaly, aby mohl Svěrákův scénář volně kolovat z ruky do ruky, aniž by byla formálně porušena dohoda o opci.

Scenáristovi Pearl Harboru, Randallu Wallacovi, se pravděpodobně náramně zalíbila milostná zápletka dvou pilotů RAF sdílejících srdce jedné ženy, jakožto ideální recept, jak do kin na válečnou vřavu přitáhnout i něžné spektrum publika. Sám si nejspíš ani neuvědomoval, že se příběh se stejnou tématikou nakonec zhotoví ve stejném roce na opačné straně zeměkoule (a nejspíš by ho to ani tak netrápilo).

Ačkoliv si je historický kontext obou filmů „jen“ podobný kvůli zasazení do období 2. sv. války (Bitva o Británii vs. útok na americkou základnu a následný Doolittlův nálet na Japonsko), struktura lidského dramatu už musí každého praštit do očí.

Zahraniční kritici si těchto shod všimli okamžitě. Například Peter Bradshaw z deníku The Guardian označil Tmavomodrý svět za sice podobný, ale podstatně inteligentnější a realističtější film než americký blockbuster.

V čem Američanům konkurovat nešlo, byly peníze. Zatímco Bay operoval s rozpočtem 140 milionů dolarů, Svěrákův epos stál přibližně desetinu – tehdejším kurzem asi 10 milionů dolarů. Přesto se s rozpočtem 230 milionů korun zařadil Tmavomodrý svět k nejdražším českým (a ve své době i středoevropským) filmům historie. Pokud bychom započetli inflaci, dnešní cena filmu by se pohybovala kolem půl miliardy korun, čímž by stále překonával i velkofilm Jan Žižka (450 mil. Kč.).

V globálních tržbách sice americký „bratříček“ zvítězil na plné čáře ($450 mil. vs. $2,4 mil.), ale v rovině kritického přijetí a diváckého srdce vedou na body Češi. Bayovi kritika vyčítala plytkost a klišé, zatímco akrobacie Spitfirů pod taktovkou kameramana Vladimíra Smutnéhosklidila zasloužený obdiv.

Světoborné ambice nicméně schladil vlažný zájem ve zbytku Evropy, a následná naprostá ignorace v zámoří, kde piloti RAF bolestivě prohučeli kiny. Se svým „Pearl Harborem z východní Evropy“ si oba Svěráci tentokrát odvezli z Ameriky místo dalšího uznání cennou lekci – ponaučení.

Krátká odpověď zní: Ano, ukradli. Svěrákovic milostný konflikt byl natolik nosný, že ho v Hollywoodu jednoduše „převzali“. Je totiž na sto procent jisté, že situace nemohla být v tomto případě opačná, aby se Honza dostal k rozpracovanému scénáři k Pearl Harbor.

Avšak slovy ďáblova advokáta není krádež jako krádež. Hlubší analýza tohoto případu ukazuje, že se jedná o běžnou hollywoodskou praxi bez úmyslného záměru něco někomu krást. Na to moc dobře vědí, že by se s nimi kdekdo neustále soudil (k čemuž také mnohokrát došlo s nejedním veselým koncem pro žalující stranu) – vždyť, co jiného americký systém vlastně nabízí.

Přestože Jan Svěrák zvažoval žalobu na Walt Disney Company, britský producent Eric Abraham, který jim předtím pomohl přebrodit Kolju za velkou louži, ho od konání odradil:

„Hele v Americe je jiný právní systém. Tam se můžeš soudit, pokud seš bohatej, protože soud vyhraje ten, kdo se může soudit dýl. Kdo má na ty právníky. Jestli máš jeden a půl milionu dolarů, podívej se doma, tak můžeme jít do toho.“ Tak jsem si říkal dobře. (…) Já jsem si jistej, že je to ukradený, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat,“ připomněl Jan Erikovu životní lekci z branže.

I přes tuto zkušenost dnes oba Svěráci nelitují, že jejich životní projekt vznikl v domácích podmínkách, a to s plnou autorskou kontrolou. V Americe by jim studio film režiséra, pakliže se nejmenuje Cameron, Tarantino ani Nolan, jistě přestříhalo k obrazu svému.

To je ostatně důvod, proč po Koljovi odmítnul režírování Pravidel moštárny, Čokolády nebo Dobrého Willa Huntinga, z nichž se vyklubaly ceněná společenská dramata. Argumentoval tím, že neumí pracovat s „cizí látkou“, a že všechny jeho dosavadní filmy byly autorské, vycházející z vnitřního popudu a spolupráce s otcem, na kterou samozřejmě navázal po návratu z USA diváckým fenoménem Vratné lahve.

Přiznal, že úspěch Kolji mu paradoxně „zničil život na 10 let“ kvůli neustálému tlaku na další světové veledílo. Nakonec zjistil, že se mu nejlépe tvoří doma, v onom „malém rybníčku“, kde později vznikly i populární Vratné lahve. Unikátní rodinná vazba a nutkání vyprávět české příběhy se ukázaly být silnější než ambice stát se globální celebritou.

Světového rozměru dosáhli oba tak nebo tak. To jim nikdo neodpáře. Přesto, jediným Čechem, který doopravdy dovedl dobýt Hollywood na plné čáře, nadále zůstává Miloš Forman.

Pakliže se vám líbil tento článek, můžete přispět libovolnou částkou, kterou podpoříte moji budoucí tvorbu a četnost dalších příspěvků. Každá kačka potěší.

Zdroje: csfd.cz, csfd.cz, csfd.cz, wikipedia.org, wikipedia.org, boxofficemojo.com, kinomaniak.cz, medium.cz