Článek
Miloše Formana dnes vnímáme jako česko-amerického režiséra, kterému život přál, aby i přes těžkou politickou situaci v rodné zemi mohl uspět v celosvětovém měřítku. Zároveň je jediným Čechem, který kdy opravdu dobyl Hollywood a stal se inspirací nejednoho budoucího filmaře, což potvrdily kondolence po jeho smrti v roce 2018 od významných jmen jako James Mangold, Edward Norton, Judd Apatow, Edgar Wright, Jim Carrey nebo Danny DeVito, který se díky Formanově spolupráci naučil nadávat hezky česky. Film Amadeus lze bez pochyb označit za Formanův největší majstrštyk i předčasný vrchol, ke kterému se Čechům po dnes uplynulých 40 letech stále nepodařilo ani přiblížit.
V Amadeovi byl Forman ve své největší tvůrčí síle. Hollywood mu ležel u nohou
Miloš Forman patřil již v osmdesátých letech mezi etablované vypravěče díky kolosálnímu úspěchu Přeletu nad kukaččím hnízdem, za nějž obdržel prvního Oscara. Ocitl se v situaci, která je snem každého umělce, kdy si mohl vybírat své budoucí projekty. Naneštěstí se snímky Vlasy a Ragtime zdaleka nedosahoval svých předešlých úspěchů, a tak na počátku osmdesátých let se musel poohlížet po nové dostatečně atraktivní a vyzývavé látce, s níž by se mohl vrátit zpět na vrchol.
Inspiraci nalezl až v divadelní hře Petera Shaffera Amadeus, na kterou ho vzal jeho kolega z branže. Přitom když se Forman po cestě dozvěděl, o čem představení je, málem vystoupil za jízdy z auta. Klasická hudba mu nic zvláštního neříkala a táhlým příběhům o klasických skladatelích v šedivých parukách ba přímo pohrdal. Není divu. Vždyť taková látka měla k jeho moderně pojatým hudebním snímkům Konkurz a Vlasy daleko. V osmdesátkách mimo jiné docházelo k vzestupu stanice MTV, která svými dravými klipy nastavovala zcela jiný trend audiovizuálního střihu.
Amadeus nevykresluje skutečný Mozartův život. Ale komu to vlastně vadí?
Jenomže to by celá hra navzdory svému názvu nesměla Formanovi či komukoliv z diváků svým neočekávaným vývojem vyrazit dech. Jak totiž víme, filmový i divadelní Amadeus má k reálnému vyobrazení života obou skladatelů opravdu daleko. Shaffer, který se následně postaral rovněž o filmový scénář, pojal svůj příběh jako rivalitu a nespravedlnost dvou talentovaných skladatelů, z nichž jeden oplýval bohatstvím a ve své době uznáním z vysokých míst, přičemž ten druhý za života strádal, ale po své smrti se zapsal do historie mnohem tučnějším písmem.
Historici samozřejmě do dnešního dne prskají síru kvůli smyšlenému a na pověrách založenému vyobrazení vztahu Mozarta se Salierim, především pak ztvárnění Salieriho coby padoucha příběhu a zneuznaného skladatele. Jenomže odpovězte si sami: bavil by vás tříhodinový životopis Wolfganga Amadea Mozarta (Tom Hulce), který sice byl divoké kvítko a narážel na odpor, do své smrti v pětatřiceti však rozhodně nestrádal, a i uznání se mu dostalo? Takový film by sice byl historicky přesný, ale také nudný jako hodiny dějepisu, přičemž by divákovi chybělo silné drama a ústřední konflikt.
To je ostatně případ tematicky spřízněného Il Boemo o životu Josefa Myslivečka, který si vede docela dobře po technické i herecké stránce, strádá však citelně po té příběhové. Jednak je to kvůli tuctovějšímu scénáři a pak také kvůli lpění na faktech namísto zaměření se na jeden konkrétní (byť smyšlený) konflikt a na něm vystavět dramatický oblouk. To je důvod, proč je Amadeus zábavnější a zajímavější oproti jemu podobným filmům a živoucí důkaz, že filmy jsou fikce a mohou si vymýšlet, pokud budou diváka bavit a překvapovat.
Ostatně už úvodní scéna v blázinci se zestárlým Antoinem Salieri (F. Murray Abraham), který se zpovídá ze svých hříchů knězi a rozpomíná se na chvíle prožité s Mozartem, odhaluje, že film Amadeus navzdory očekávání nebude tak úplně o Amadeovi. Vypravěčem je tu zapšklý Salieri, který se celý film označuje za génia průměrnosti, touží po uznání a jemuž Mozart sebral veškerou slávu. Uzavřel proto pakt s Bohem, že se mu pomstí tím, že sprovodí jeho nadaného miláčka ze světa. Ještě před tím ale dosáhne největší cti, když se může podílet na jeho nadčasové hudbě a nahlédnout do geniální mysli svého soka.
Přeskočím-li rovnou k závěru, propojením a vyvrcholením jejich skryté rivality (Mozart jej zde do smrti považoval za věrného přítele a fanouška) se dočkáme ve famózně zrežírované a sestříhané scéně skládání Mozartovy nedokončené Requiem d moll (přesvědčte se sami). Salieri v ní žasne nad Mozartovou nevyčerpatelnou a nevysvětlitelnou dovedností skládat, zatímco umírá a vůbec poprvé se mu naskytne vytoužená příležitost nahlédnout do mysli, odkud se to všechno rodí. A tak jako Salieri, žasne i divák nad Formanovou suverénní režií, s níž zkomponoval tuto scénu s takovou sebejistotou, rytmikou, napětím a dynamičností (přestože je veskrze statická a bez křiklavých vizuálních efektů jakými by byly třeba poletující noty, jež se objevují v nejednom dnešním hudebním filmu), až si tím vydobyl nesmrtelný status.
A rovněž živoucí důkaz, že Mozartova hudba k dokonalosti postačí sama o sobě. Ostatně každá operní scéna nefiguruje jen pro zábavu, ale posouvá děj kupředu a pomáhá odhalovat Mozartovu proměnlivou náladu od smrti otce po blížící se tu vlastní. Díky tomu je dodnes Amadeus všemi filmaři brán za stěžejní hudební dílo a jakýsi návod k režii podobně laděných snímků, u nichž je nedodržování historických faktů považováno za přednost. Neexistuje v něm prakticky jediná scéna, kterou by šlo vynechat, dílo je celistvé, a naopak rozšířená režisérská verze ho v tom utvrzuje.
Forman se chtěl vrátit do rodné země, aby odhalil světu šikovné české ručičky uvězněné za Železnou oponou
Samotné natáčení probíhalo bez větších obtíží, přesto skýtalo jednu nemalou výzvu. Formanovi bylo od začátku jasné, že se mu naskytla neopakovatelná příležitost se po patnácti letech od emigrace vrátit do Československa. Trval proto na natáčení v Praze, přičemž Američané nebyli proti ze dvou důvodů: Vídeň se sice nenacházela za Železnou oponou, byla ale dražší a navíc ve 20. století procházela modernizací, jejíž přestavba zpět do 18. století by si vyžádala finance navíc. Naopak uličky historického centra Prahy jako by z oka vypadli době, kdy v ní skuteční Mozart vystupoval ve Stavovské divadle, takže se dost ušetřilo. Navíc tu měl Forman kromě rodiny mnoho bývalých, talentovaných spolupracovníků.
Háček byl pouze v tom, že proti příjezdu zahraničního štábu byla zprvu nepřekvapivě tehdejší vládnoucí garnitura. Když si ale vyslechli nabídku 18 milionů dolarů (na dnešní koruny asi 2 mld.), kterou Američané hodlali utratit a která by značně pomohla odvrátit hrozící bankrot Barrandovského studia, odhodili předsudky stranou a produkce dal zelenou samotný president Husák. Natáčení v Praze a Kroměříži bylo velkou událostí nejen pro místní, ale také pro agenty StB, kteří sledovali nejen veškeré Formanovy kroky, aby zabránili potenciálně škodlivým stykům. Zpětně na to sám Forman zavzpomínal, když např. před natáčením operních sekvencí ve Stavovském divadle zahráli americkou hymnu, kdy ti, kteří se s dlaní na srdci nepostavili, zcela jistě patřili ke státní bezpečnosti.
Forman dále neváhal do štábu začlenit své šikovné kolegy, o nichž byl přesvědčen, že mu pomohou přivést dílo k dokonalosti. Miroslav Ondříček si díky novým kamerám s větší citlivostí na světlo mohl dovolit nasvítit veškeré scény přirozeným světlem, leckdy pouze svíčkami, čímž docílil autentičnosti doby, tak jako to revolučně učinil Kubrick v Barrym Lyndonovi. Kostymér Theodor Pištěk zásobil herce dobovými kostýmy, jejichž propracovaný design a cit pro detail už zřejmě nikdy nikdo nepřekoná. Scénograf Karel Černý pro změnu dohlížel na hodnověrnost postavených kulis v barrandovských studiích a vyhledávání těch správně ošuntělých uliček po Praze.
Na Oscarech Češi dominovali. Poprvé a zatím naposledy
Nepřekvapivě byli všichni tři pánové za svou práci nominováni na cenu Oscar. Zklamání zavládlo pouze v případě Ondříčka, jenž měl vítězství prakticky jisté – z čehož důvodu se nakonec oceněný David Watkin (Vzpomínky na Afriku) na předávání nedostavil – už po druhé mu uniklo a této sošky se bohužel nikdy nedočkal. Podat si mohl ruku s Tomem Hulcem, kterému ocenění za hlavní hereckou roli vyfoukl kolega F. Murray Abraham, jehož bohatší charakterový oblouk a tělesná proměna udělala na akademiky větší dojem. Amadeus posbíral celkem 8 sošek, z toho tři putovali do rukou Čechů.
Úspěch se podařilo rozmnožit také v kinech, a přestože se Amadeus nikdy neprobojoval na první místo divácké návštěvnosti, nasbíral v nich přes 80 milionů dolarů. V roce 2002 vyšla tříhodinová režisérská verze, která lépe prokresluje zášť Mozartovy manželky Constance (Elizabeth Berridge) vůči Salierimu a kterou máme pravidelně možnost zhlédnout na ČT. Na závěr je třeba vyzdvihnout ještě český dabing, který snímku nedělá ostudu. Naopak v něm Jiří Langmajer (Amadeus) a Boris Rösner (Salieri) podávají pravděpodobně nejlepší hlasové výkony své kariéry, zejména Langmajerův úspěšně napodobený Mozartův smích, jež je možná i lepší než originál. A proto, podobně jako třeba u Vykoupení z věznice Shawshank, není důvod se tomuto snímku vyhýbat v českém znění jako v jiných současných případech.
Zdroje: csfd.cz, csfd.cz, wikipedia.org, wikipedia.org, wikipedia.org, youtube.com, youtube.com, moviezone.cz
