Bláznivá střela – Konečně je v kinech opět dovolené se smát

Žánr bláznivých komedií a parodií dominoval trhu především na přelomu 80. a 90. let, okupoval kina, ale také regály videopůjčoven. Svým oddechovým pojetím a nadhledem se za ideálních podmínek dokázal strefit do vkusu divákům bez rozdílu věku a pohlaví. Svět býval díky nim tak nějak víc v pořádku.

Nové milénium přineslo ještě žánr rodinných komedií i dospělejší taškařice, které měly nejčastěji na svědomí ta samá herecká uskupení. Vedle takového Jimma Carreyho či Adama Sandlera, kteří do kin automaticky lákali davy pouze svým jménem, tu byl například tzv. Frat Pack.

Sem se řadily jména jako Ben Stiller, Jack Black, Will Ferrell, Vince Vaughn, Owen Wilson, Luke Wilson nebo Steve Carell, jenž se často objevovali bok po boku ve společných projektech, kterých vzniklo požehnaně. Nejenom že mnohdy pocházeli ze stejného zázemí (třeba ze skečového pořadu SNL) a znali se od puberty, ale bylo to zásadní také pro jejich vzájemné se doplňování a popichování před kamerou pro co nejlepší komediální efekt.

Frat Pack má na kontě zřejmě ty nejlepší komedie nultých let, na které se nikomu nepodařilo od té doby úspěšněji navázat, a to ani jim samotným, když po roce 2008 převzaly v kinech nadvládu jiné filmové žánry, kterým studia zařadila nejvyšší prioritu. Valná většina těchto jmen se přeorientovala na dramatickou tvorbu nebo utekla zpět do televize do sitkomů, kde se jim na obou polích dařilo, a tak neměli touhu navlékat si pomyslný červený nos.

Přitom je žánr komedie veskrze levný a umí být silně rentabilní, když se k němu chtějí diváci opětovně vracet. Dnes však rozhodují o skladbě bijáků v kinech rodinky s dětmi, a ty nebudou chodit na přisprostlé komedie se sexuálními narážky. A puberťáci si tyto narážky dnes vyhledají jinde. Takže se točí furt to samé.

Pak je tu ještě jedna odvrácená stránka. S pozdějším rozmachem sociálních sítí, aktivismu a polarizujících společenských témat se žánr komedie stal terčem útoků za staré vtipy, které si dělaly legraci z žen, menšin, tělesně postižených anebo témat, která prý nejsou k smíchu (jsou, jen se to s nimi musí umět).

Než aby se tak hollywoodští ocitli pod palbou kritiky za jeden nemístný vtípek, vykašlali se na tento žánr úplně, když jim prachy přináší neškodnější tituly (komiksovky, animáky, dobrodružné).

Když se tu a tam objevil nějaký pokus něco zparodizovat, ale moderně, dopadlo to přesně podle očekávání tragicky, nevtipně, zoufale, nudně a ve výsledku ještě urážlivěji, než když došlo na pichlavé nekorektní vtipy.

Herci před kamerou mnohdy ani nebyli pravými komiky, tudíž by jejich timing nenačasovaný, interakce s kolegy nepřesvědčivá a vzájemná chemie nulová. Když to skřípe už v těchto ohledech, pak to nezachrání ani nejlepší vtip na papíře.

Zdálo se tak, že zůstane zlatá éra parodií jako Bláznivá střela, Žhavé výstřely, Připoutejte se, prosím, Policejní Akademie, Austin Powers nebo Scary Movie pravidelně reprízovaným reliktem na televizních obrazovkách, do kin ale nic čerstvého již nezavítá.

Když se před lety prohnala internetem zpráva o přípravě nového pokračování legendární Bláznivé střely – trilogie, jež si jako jedna z mála udržela konzistentní vysokou úroveň, o čemž svědčí také spokojená divácká hodnocení napříč věkovými kategoriemi –, nevěděl jsem, zdali jásat, nebo se začít o oblíbenou značku bát.

Následná zpráva, že toto všechno nebyl jen aprílový žert a že zesnulého Leslieho Nielsona má nahradit pseudo-jmenovec Liam Neeson jakožto syn Frank Drebbin Jr., mi dokázala alespoň zdvihnout obočí.

O Neesonovi jsem dobře věděl, že v něm dřímá (velmi hluboko) skrytý komediální timing díky malým roličkám v Méďovi 2 a Všechny cesty vedou do hrobu. Za oběma filmy stál stand-up komik, scénárista, režisér a možná poslední vtipný aktivní tvůrce v Hollywoodu, Seth McFarlane, jenž je nepřekvapivě podepsaný také za novou Střelou, a byl to on, kdo Neesonovi s nabídkou brnknul.

Všechno se tak postupně začalo skládat dohromady v naději, že by to snad i mohlo vyjít. Neeson jakožto léty vyprofilovaný, uznávaný dramatický herec s irskými kořeny (ideální pro roli policajta), v kapse s nominací na Oscara za jeden z nejlepších filmů vůbec a se zářezy v několika velkých diváckých bijácích jako Star Wars, Batman začíná, 96 hodin, Láska nebeská a Království nebeské zkrátka nemůže nebýt dokonalou volbou. Jak to?

Jeho filmový otec Leslie Nielson na tom byl v jeho věku na prahu sedmdesátky poměrně podobně. No vlastně ani ne, jenom v tom, že byl považován za čistě dramatického herce, který se mihnul v poněkud zapadlých titulech, které se u nás ani nikdy nevysílaly, než se náhodou v roce 1979 přichomýtnul k natáčení Připoutejte se, prosím! od legend parodického žánru, trojice ZAZ – Jerry Zucker, Jim Abrahams a David Zucker.

Z parodie na letecké katastrofické snímky, kterými kina v 70. letech překypovala, se stal nečekaný hit a diváci si pomateného Nielsona okamžitě zamilovali. Do trojice ZAZ proto začalo lít studio Paramount velké peníze, aby jim natočili nejen pokračování, ale vymýšleli další komedie a parodie, dokud to sype. A Reaganova uvolněná doba skutečně sypala.

Nielsen se rázem stal jejich maskotem a rozpoznávacím znakem pro diváky, kteří okamžitě z plakátů moc dobře věděli, na co se hrnou. Z Nielsona se stala globální hvězda, jejíž přesah jsme dobře pocítili také u nás.

I přes nesmírně nabitý výčet komedií se za komika nikdy nepovažoval. Trefně to okomentoval ve starším speciálu Saturday Night Live:

„Většinu své kariéry jsem strávil jako dramatický herec, ale od chvíle Připoutejte se, prosím!, Bláznivé střely a Bláznivé střely 2 si všichni myslí, že jsem komik, to ale není úplně pravda. Komik je někdo, kdo říká komické věci komickým způsobem. To já nejsem. Jsem někdo, kdo říká vážné věci vážně, a ty nějakou náhodou vyzní komicky.“

Nielson spolu s trojicí ZAZ tehdy dokonale vystihli podstatu věci – čím více se bude před kamerou tvářit a mluvit vážně, tím více se budou diváci popadat za břicha, ať už z něj polezou sebevětší nesmysly. Defacto tím položili základy pro budoucí komiky, kteří chtějí v žánru filmových parodií uspět. To, co totiž funguje na jevišti, nemusí vždy fungovat před kamerou.

Jakmile by se Nielsen nad vlastními vtipy rozplýval, pitval je, vysvětloval je divákům a sám by se jim smál, byl by na konec, kdo by se jim smál. Divák se nechce s herci smát, divák se chce smát a posmívat hercům v nezáviděným situacím, do kterých je scénáristé navezli. Schadenfreude je krásný pocit.

No a naštěstí totéž včas pochopili také tvůrci nové Bláznivé střeli s Liamem Neesonem (raději si ty jména čtěte dvakrát, neručím za sebe). Neeson v ní odvádí naprosto adekvátní výkon, který nejde přes čáru, ale není ani příliš umírněný, aby si jej diváci spletli, že hraje skutečného vážného poldu.

Scénář mu do úst nahazuje suché hlášky, které se záměrně chytají za slovo („Vezměte židli.“ „Dám si prskající vodu.“), což není v roce 2025 nic originálního, ve správném provedení to však umí vykouzlit úšklebek. Ostatně, původní trilogie dělala totéž.

Fyzický humor v podobě konstantního srkání kelímků kávy se dokonce daří stupňovat napříč stopáží (která neštrejchne ani hodinku a půl, což je dnes jako zjevení) na rozdíl od nedávných netflixovských Rivalů 2 se Sandlerem, ve kterých byl vtip se skrytým alkoholem v nejrůznějších objektech, které ani nemohou být určené k uchovávání tekutin, sice možná nejlepší ze všech, ale vyčerpaný během 20 minut.

Byť Bláznivá střela stojí a padá zejména na Neesonovi, naštěstí mu tu zdatně sekundují vedlejší role, a to především Pamela Anderson, jež kupodivu není první obsazenou sexbombou v této sérii, lze-li takto titulovat manželku Elvise Presleyho Priscillu, a tak typově perfektně zapadá do zavedeného konceptu: strhaný stařec a sexy femme fatale.

Ostatně to, že chemie mezi nimi nemusela být tak úplně hraná, dokládá jejich otevřené randění během propagace snímku. Skutečnému Neesonovi totiž před lety odešla manželka po tragické nehodě, pročež na lásku na dlouhá léta zanevřel, zatímco Pamelin veřejně probíraný milostný život by naopak naplnil národní knihovnu. Oba jsou tak učebnicovými protiklady, které se dokonale přitahují.

Na její adresu ještě musím podotknout, že na svůj věk vypadá nyní lépe než kdy předtím. Její nová přirozenější image a vyrovnanosti se svým stárnoucím tělem, jenž se desítky let odráželo v objektivech fotoaparátů, působí sebevědomě.

Z fleku bych si ji dokázal představit i v normální vážnější roli, také by mi nevadilo, kdy by jí také někdo zavolal s chystaným pokračováním Prciček. A tím nemám na mysli žádnou sprostou roli, naopak.

Nová Bláznivá střela je vskutku bláznivá komedie, u které se letos v kinech budete možná vůbec poprvé od srdce smát, až vám potečou slzy. Stačí se jí otevřít, předem se na ni naladit a necítit se hned uražený, když se jeden vtip nevyveden nebo bude krapet za hranou. O tohle tu totiž jde. Na jeden povedený gag občas připadají tři hloupé, ale to je cena, za kterou se u tohoto žánru běžně platí.

Střele však musím vytknout jisté prohřešky dnešní doby, kterých se tvůrci mohli vyvarovat. Jedna neustálý tlak na akci, bitky a přestřelky, které jsou rovněž pojaté humorně a absurdně (viz povedený úvod s malou holčičkou v bance), ale zběsile sestříhané jako z 96 hodin, což není to pravé ořechové. Potemnělá kamera plná stínů sice evokuje parodování žánru noir, nepřináší už do snímku tolik veselého nadhledu a barev jako stará Střela.

No a v neposlední řadě je tu soundtrack Lorna Balfa, který si spletl komedii s dalším dílem Mission: Impossible (taktéž v područí Paramountu) a zapomněl, že by měl skládat spíš něco odlehčeného.

Přesto, má-li být nová Bláznivá střela neohroženým průkopníkem přizabitého žánru, na který dnes musí mít tvůrci koule, aby si ho před vykastrovanými korporátními kravaťáky prosadili, pak to ani lépe dopadnout nemohlo. Lépe řečeno, mohlo to dopadnout mnohem hůř.

Divácký zájem je v kinech co do počtu poněkud vlažnější, o to nadšenější jsou však jejich ohlasy po odchodu z kina. Naštěstí se tu nikdo neurval ze řetězu a nenapálil tomu stamilionový rozpočet, takže i těch pár zelených papírků by mohlo snímek odnést do kladných čísel a přiblížit jej k zamýšlenému pokračování.

Že se parodie postupně vracejí na stříbrné plátno a existuje o ně obecný zájem, dokládají chystané návraty dalších dvou legend časů VHS a DVD– Scary Movie 6 (už za rok) a Spaceballs 2 (jednička není u nás v příliš známá).

Zatímco první jmenovanou koninu si berou na starost duchovní otcové, bratři Wayansové, ta druhá vzniká s požehnáním Mela Brookse pod taktovkou režiséra Vocasů na tripu – nejlepší sprosté komedie roku 2023. A to jsou příjemné vyhlídky.

Vypadá to, že je v kinech opět legální se smát, a to čemu zrovna chceme. Bez kvót, bez pocitu viny a bez hrozby odvodu mravní policií na povinnou šestinedělní převýchovu podle woke agendy. Ehm…Žertuju…

Zdroje: csfd.cz, csfd.cz, boxofficemojo.com, wikipedia.org,