KFC usmažilo pravdu do mrtva. Lidé se jejich omluvě vysmáli

Skoro to vypadalo, že se rozhořela nová kauza kolem kvality surovin v KFC. Jenomže omyl! Ono je to pořád ta samá, jen to trvalo neuvěřitelných osm měsíců, než se celé vedení jednoho z nejrozšířenějších řetězců rychlého občerstvení v zemi odhodlalo ke komunikaci se svými zákazníky. Nabízí se otázka, zda se slovo „komunikace“ zde vůbec hodí, přičemž přídavek „férová“ se pro jistotu z výdejního okénka ven k zákazníkovi raději nedostal.

Po odhalení systematického přelepování štítků na prošlých várkách drůbeže a dalších hygienických zvěrstvech by si totiž česká veřejnost zasloužila spíše hlubokou omluvu a okamžité padání hlav na nejvyšších místech než jen další PR kecy, štěněcí pohledy a teatrální chování s dvouhodinovým zavíráním poboček. Jak už víme přinejmenším od loňského roku, komunikace začerstva manažerům KFC příliš nevoní. Jejich skrytou zbraní je pokoušet se usmažit problém do mrtva v naději, že přestane smrdět dříve, než se dostane pod nos strávníka, tedy k široké veřejnosti a médiím.

Polský koncern AmRest (který v Česku kromě KFC zastupuje také značky Burger King, Pizza Hut či Starbucks) spustil minulý týden 26. května agresivní marketingovou kampaň s honosným názvem „Nová kapitola“. Cíl této propagační ofenzívy je příznačný: vyrovnat masivní propady tržeb, zastavit masový odliv znechucených zákazníků z minulého roku a pohřbít celou kontroverzi pod tlustou vrstvu marketingového obalovacího těstíčka s 12 druhy koření.

Jenže realita marketérům z AmRestu tak trochu hází vidle do jejich plánů. Strávníci, z nichž mnozí si po otravě z kontaminovaných surovin odseděli odpolední směnu na toaletách, při které zažívali brutální střevní potíže, nebo rovnou skončili na nemocničním lůžku, jim na tento zavánějící mastný špek odmítají skočit.

Jízlivé komentáře na sociálních sítích jasně ukazují, že si lidé nenechají mazat pálivou omáčku kolem huby, ale sami to vedení pořádně okoření. V diskusích se totiž začala servírovat úplně jiná fakta – ta skutečná. Internetová komunita dala vedení KFC, potažmo AmRest, náležitě vyžrat to, co si management sám naložil do zapáchající lázně alibismu.

„Naše týmy absolvovaly více než 34 000 hodin dodatečného školení. Přijď ochutnat KFC,“ vábí řetězec v nynějších sponzorovaných příspěvcích, které postupně zaplavují český internet, a útěk před nimi nebude po celé léto. Reakce veřejnosti na sebe nenechaly dlouho čekat.

Jeden z uživatelů na síti Threads celý slavný narativ trefně uzemnil: „KFC nám vlastně hrdě oznamuje, že teprve teď proškolilo všech svých 6 000 zaměstnanců na 140 pobočkách o tom, že když maso smrdí a svítí zeleně, má se vyhodit do popelnice, a ne na něj lepit nový štítek s trvanlivostí.“

Tato obhajoba je neuvěřitelně kontraproduktivní. Fastfood tím totiž veřejně přiznává, že se tyto praktiky v minulosti reálně děly, což jako první odhalil novinář Jan Tuna ve své drsně otevřené reportáži loni v srpnu. Management se navíc celou vinu pokouší alibisticky hodit na řadové brigádníky a zaměstnance. Snaží se vytvořit iluzi, že si snad chudáci studenti po nocích svévolně tiskli falešné štítky, jen aby ublížili nebohým zákazníkům a podkopali autoritu nicnetušícího vedení.

Přitom svědectví bývalých i současných pracovníků, kteří se pod rouškou anonymity rozmluvili v Tunově reportáži, vykreslují diametrálně odlišný obrázek, než co zaznívá od KFC. Tato zvrácená praxe měla být přímým důsledkem toxického motivačního a sankčního systému nastaveného samotným AmRestem.

Vedoucí jednotlivých poboček byli drsně hodnoceni podle výše provozního zisku a procentuálního podílu potravinového odpadu (odpisů). Vysoké odpisy neprodaného masa znamenaly pro manažery okamžité krácení bonusů a povinnou rezervaci na koberečku u regionálního vedení. Tlak seshora se tímto přenášel na nejnižší pozice, které byly pod hrozbou finančních postihů nuceny zpracovávat i suroviny, jež měly správně končit v kafilérii.

Když pod omluvným příspěvkem na Facebooku jeden z uživatelů položil autorovi logickou otázku: „Proč české KFC zavedlo postupy, které jsou v zahraničí běžné, až teď?“, dočkal se pouze prefabrikovaného PR žvástu od automatického správce stránky KFC Česko. Společnost v něm papouškuje, že bere obvinění vážně a zavádí platformu „Speak Openly“ (Mluvte otevřeně), kde mohou zaměstnanci anonymně nahlásit své obavy. Poněkud úsměvné. Kdyby totiž v korporátu reálně fungovaly kontrolní mechanismy, k tomuto kolosálnímu selhání by nikdy nedošlo.

Místo odpovědí na přímé dotazy jsou lidé neustále odkazováni na webovou stránku „KFC Chuť“, kde visí oficiální prohlášení. A to je skutečná chuťovka. V něm firma dojemně píše: „Milé Česko… místo odpovědí jsme mlčeli. A za to se omlouváme.“

Pod srdceryvným dopisem následuje sebechvála, jak se vypořádali se 950 inspekcemi, které prý „neshledaly žádná vážná pochybění“, zavedením digitálních checklistů a novým systémem sledování trvanlivosti masa s automatickým uváděním doby spotřeby. Opravdu? Až teď v roce 2026?!

Ale pojďme si projít nejprve ty (ne)slavné inspekce, kterými se KFC tak hrdě zaštiťuje. Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI)od vypuknutí kauzy v srpnu 2025 sice provedla stovky kontrol, ale jejich nálezy rozhodně neodpovídají klidnému tónu korporátních tiskových zpráv:

Vedení AmRestu přesto tyto incidenty nadále bagatelizuje. V diskusích tvrdohlavě opakuje: „Audity neodhalily žádné systémové problémy… na základě kontrol nemusela být uzavřena žádná restaurace.“ Na reakci nasraného zákazníka: „Takže potvrzujete, že se manipulovalo s daty trvanlivosti,“ KFC opět alibisticky odvětilo, že „žádný důkaz o přeznačování nebyl zjištěn.“

Pochopitelně, je to tak. Většina kontrol SZPI byla totiž dopředu nahlášená, takže manažeři stihli zelené maso rozházet po popelnicích na sídlišti ještě předtím, než inspektor vystoupil z auta. Zkažené nebo prošlé suroviny se i přesto našly!

Při pohledu na kličkování managementu je zřejmé, že KFC úspěšně ztrácí i poslední zbytky důvěry. Generální ředitelka českého KFC, Ivana Makalová Dlouhá, která promluvila v rozhovoru pro Seznam Zprávy – kde se mj. pochlubila tím, že se v řetězci vypracovala na vrchol od nejnižších pozicích –, se konfrontacím dlouho vyhýbala.

Za celých osm měsíců vyprodukovala jedno nicneříkající video a až nedávno poskytla rozhovor pro Seznam Zprávy. V něm sice nedokázala uvést, kolik milionů stála nynější halasná kampaň, ale odhalila jiná čísla:

Fascinující je srovnání s mezinárodním přístupem. Zatímco americká centrála Yum! Brands a evropská divize KFC Europe nad českým AmRestem drží ochrannou ruku, v Dánsku se s podobným skandálem nehodlali párat jako s nedávnou záchranou nebohého kytovce. Tamní centrála s provozovatelem okamžitě rozvázala licenční smlouvu, zavřela všechny pobočky a poslala franšízanta do totálního bankrotu. Inu, taková rána to zase nebyla. V celém Dánsku je jich asi tolik jako v samotném centru Prahy, tedy 11.

I přes to šlo o důrazný krok, který vyslal pozitivní signál. že „něco děláme“. Jak v porovnání s ním vypadal „radikální trest“ v Česku? Všechny restaurace se sice také slavnostně zavřely, ale pouhé dvě hodiny! Oficiálním důvodem byl okamžitý restart systémů potravinové bezpečnosti a implementace aplikace KFC Connect, která, jak se paní Makalová pochlubila, „trhla světový rekord v rychlosti zavedení“, což znamená, že si díky ní nyní může po večerech sama kontrolovat digitální checklisty trvanlivosti. Přesně na tenhle zásadní obrat jsme čekali!

Interní zdroje novináře Jana Tuny však hovoří o tom, že se žádná technologická revoluce nekonala – dvouhodinová pauza byla spíše neformálním večírkem pro zaměstnance, po kterém se jelo v zajetých kolejích dál.

Proč u nás nakonec nenastal dánský scénář? Odpověď je jednoduchá a smutná zároveň: český strávník je zkrátka dobrý strávník. Stále jsme se nenaučili zdravému kapitalismu, kde zákazník peněženkou nekompromisně trestá pochybení firem.

Tuzemský spotřebitel snese neuvěřitelné věci – hlavně když je toho hodně, je to lákavě usmažené a ideálně levné (přitom dávno neplatí ani jedno). Pak nám stačí jedna ubohá omluva po osmi měsících, divadélko s dvouhodinovým zavřením a nějaká ta limitovaná letní nabídka slevových kuponů, a na zkažené maso s fekáliemi se rázem zapomene.

Ivana Makalová Dlouhá tak může dál v klidu sedět na svém kuřecím trůnu, odebírat suroviny od nejmenovaného velkouzenáře, sledovat, jak se davy hladových Pepíků znovu nadšeně hrnou na exkluzivní smažák v bulce, a pobírat přitom skandální manažerský plat (který je přece tak vysoký kvůli té obří zodpovědnosti na jejích bedrech, že jo!).

V rozhovoru poznamenala ještě jednu zajímavou věc: „Můžeme udělat sebelepší marketingovou kampaň, nakonec stejně rozhodne zkušenost zákazníka na našich restauracích.“ A jak se po mé skromné nedávné návštěvě jeví, ona už rozhoduje. Inu, každý svého průjmu strůjce…

Ale dobře, papkejte, když vám chutná. Taky si občas dám, tady je Česko, svobodná země. Ale ruku na srdce – nezasloužíme si od nadnárodního gastronomického giganta daleko upřímnější a důslednější reakci než pouhé „Sorry jako“ a bleskový návrat do starých předsmažených časů?

Nebo jsme si už zvykli, že se všechno po čase zamete pod koberec, a my se s tím musíme smířit, protože nemáme miliony na masivní antikampaň? Anebo konečně zvedneme zadky, přejdeme ke konkurenci a pošleme jejich tržby do proklatě temného místa za to, jak s námi celou dobu jednali? To už nechám na každém z vás, mně z toho psaní nějak vyhládlo…

Pakliže se vám líbil tento článek, můžete přispět libovolnou částkou, kterou podpoříte moji budoucí tvorbu a četnost dalších příspěvků. Každá kačka potěší.

Další zdroje: seznamzpravy.cz, youtube.com, liberecka.drbna.cz, extra.cz, novinky.cz