Poslední Mission Impossible se rozloučila rozpačitě a jako kasovní propadák

Když v roce 1996 Tom Cruise objížděl celý svět v rámci novinářského turné první Mission: Impossible, málokdo mohl tehdy tušit, že se z kdysi globálně nijak zvlášť populárního televizního seriálu Bruce Gellera - vyjma jeho nezapomenutelné úvodní skladby Lalo Schifrina - jednou stane akčnější a špionážnější americká odpověď na britského Jamese Bonda, která si s jedním protagonistou vystačí na bezmála tři dekády.

Jenomže každá pohádka musí jednoho dne skončit a ideálně se rozloučit za zvuků fanfár a spokojeně předoucích fanoušků v nejlepším možném případě na absolutním vrcholu. Bohužel už s dva roky starým sedmým dílem si nešlo nevšimnout, že tato nápady překypující značka postupně ztrácela dech, přesněji jejímu tvůrčímu týmu začaly docházet síly, origiální nápady a ucelenější vize se rozplývaly v problematických produkcích, které limitoval čas a finance.

Než se ale dostaneme ke kvalitám Odplaty a Posledního zúčtování, bylo by nespravedlivé opomenout zásadní milníky také předchozích šesti dílů, bez nichž by série Mission: Impossible (zkráceně M:I) nemohla dokráčet až do dnešních dní, a minimálně se Národem grázlů a Falloutem zařadit mezi ty nelepší akční kousky moderní filmografie.

Mission: Impossible z roku 1996 byla vůbec první velká zahraniční produkce, která na podstatnou část příběhu zakotvila v západem nově objeveném „kontinentu“ – východní Evropě. Levná pracovní síla, zručný pomocný štáb, kaskadéři, herci, a především pro Londýnem, Paříží a Římem přejedené americké diváky byly líbivé „exotické“ lokace Prahy vynikajícím důvodem, proč by měli hollywoodští producenti utratit balík zrovna u nás.

Zdali by jednička uspěla tak či tak i bez Valdštejnského paláce, Karláku nebo malé roličky opilého Marka Vašuta, se už nikdy nedozvíme. Podstatné je, že Praze udělala dobré jméno ve světě, díky čemuž ještě pár let po Tomově odjezdu sem létal jeden filmař za druhým, dokud vláda rozdávala štědré pobídky a než status východního Hollywoodu převzala Budapešť.

Velkou zásluhu na úspěchu úvodního dílu má režírující Brian De Palma (Zjizvená tvář, Nedotknutelní), který film pojal jako ryzí špionážní thriller ze staré školy, ve kterém nikdo nemůže věřit nikomu, čímž položil pevné základy série pro budoucí díly, které se k odkazu jedničky tu a tam vracely.

Vyjma šíleného digi finále v Eurotunelu je první Mission: Impossible velmi přízemní podívaná a na rozdíl od dvojky má smysl si ji připomínat. Byť neoplývá gigantickou akcí jako pozdější sequely, umí být o to více napínavá v jednodušších, ale bravurně napsaných a zrežírovaných scénách jako je např. ikonické vloupání do sejfu v ústředí CIA.

Na druhý díl se čekalo dlouhých 6 let, kdy akční špionážní žánr mezitím redefinoval jistý Jason Bourne, takže se i Ethan Huntmusel pořádně pochlapit, aby před konkurencí nevypadal jako relikt dob minulých, nýbrž současný akční hrdina. Režijní volba tentokrát padla na dravého Asiata Johna Woo (Hard Boiled, Tváří v tvář), který ji měl vstříknout nutnou dávku adrenalinu do žil, což sice splnil, výsledek ovšem dopadl takřka katastrofálně.

Cruise mezitím značku adoptoval coby své filmové dítko, o které se – na rozdíl od těch skutečných dětí – toužil důkladně starat a pečovat, co nejdéle bude moct, aby se mu na stará kolena dřina zpětně vyplatila. Mission: Impossible II není sám o sobě špatný film, pouze špatný díl v jinak poměrně konzistentní sérii, který vyčnívá špatným směrem, protože se pokouší znovu vynalézt kolo.

Tržebně se sice na rozdíl od trojky ještě jednalo o úspěch, Cruise si díky tomu odnesl rekordní honorář 120 milionů dolarů, diváci ale hlasitě brblali, že tudy cesta nevede a o další díly nemají zájem, pokud budou vypadat jako xXx s Vinem Dieselem. Produkující Paramount Studios, naštěstí prosby vyslyšelo, Wooa vykoplo a najalo pro třetí díl celovečerního režijního nováčka J. J. Abramse (Ztraceni, Star Trek, Star Wars).

Tou dobou mezi lety 2002–2005 ale nikdo nepředpovídal Cruisův největší hvězdný sešup spojený se skandály manželskými, církevními (lze-li tak scientologii říkat) a nechvalně proslulou tancovačku na gauči u Oprah. Přestože mu status filmové superstar pomohl podržet Spielberg s hity Válka světů a Minority Report, zájem o Cruise v kinech začal opadat.

Trojka se proto zařadila mezi největší kasovní zklamání v sérii s tržbami pod 400 milionů, nijak to však nevypovídá o jejích kvalitách. Abrams v podstatně aktualizoval M:I tak, jak ji měl aktualizovat Woo už ve dvojce. Oprášil opomíjenou hudební stránku spolupráci s Michaelem Giacchinem, přitvrdil ve střihu a akci, kterou si Cruise začal vymýšlet sám, i charakterizaci bezcitného záporáka (famózní Philip Seymour Hoffman). Rovněž se pokusil nahlédnout do Huntovy osobní stránky, což se později ukázalo jako další slepá ulička.

Mnohem důležitěji byl zde poprvé plně využit jeho tým, ve kterém se ustálil Luthera (Ving Rhames) s vtipálkem Benjim (Simon Pegg), ale vždy zbyl prostor také pro nějaké ty agenty na jedno či dvě použití, díky kterým série nabírala další hvězdná jména (Jonathan Rhys Meyers, Maggie Q, Jeremy Renner, Alec Baldwin, Rebecca Ferguson, Angela Basset a další).

Stabilní tým však bylo potřeba najít a sestavit také za kamerou, což se postupně začalo rýsovat až v Ghost Protocolu, od kterého lze sledovat jednotu a záruku kvalitní podívané po zbývající díly M:I. A zase v tom hrála roli Praha, tedy vlastně nehrála, protože suplovala Moskvu s Budapeští. Přesto další malé potěšení pro české diváky.

Zásadní, byť oficiálně nepřičítaný podíl na úspěchu čtvrtého dílu má oscarový scénárista Christopher McQuarrie (Obvyklí podezřelí, Na hraně zítřka), jenž, ačkoliv není ve filmu kreditován, vypomáhal s příběhem a tak obecně se směřováním značky, která měla na trhu nové konkurenty v podobě komiksových superhrdinů.

Kdy přesně napadlo Toma Cruise si na jednoho takového superhrdinu hrát a sebrat hollywoodským kaskadérům práci, není jisté. Mohlo to být už u dvojky, kdy si s Wooem povídali o jistém Jackiem Chanovi, mohlo to být také až na špičce nejvyšší budovy světa.

Po globálním úspěchu Ghost Protocolu sekvencí v mrakodrapu Burdž Chalífa, jenž se právě řadí mezi výkladní skříň série, Cruisových skopičin i akčního žánru vůbec, Mission: Impossible nabralo další dech. Každý další díl od nynějška zkrátka musel přijít s dalším pokusem o sebevraždu v přímém přenosu, jinak by to mohli filmaři zabalit už zde.

A Cruise dobře věděl, že je jeho nový kámoš „McQ“ pravděpodobně jediný, kdo do toho s ním půjde, a tak se stal novým dvorním scénáristou a režisérem nejen zbývajících misí, ale taktéž téměř všeho, co v posledních letech Cruise točí a točit ještě bude.

Diváci po celém jásali, co dalšího Cruise ve své nemožné misi zase vyvede, díky čemuž byl o značku daleko větší zájem než předtím. S výjimkou domácí Ameriky, která se z nějakého důvodu o agenturu IMF kdovíjak nezajímala. Producenti se proto více zaměřili na globální obecenstvo v čele s Evropou a Čínou, kde jen v ní následující Národ grázlů s Falloutem vydělaly 136 mil., respektive 181 mil. dolarů, takže se rostoucí rozpočty dařilo splácet.

Národ grázlů se v očích mnohých fandů řadí k tomu vůbec nejlepšímu dílu se skvěle napsanou akcí ve Vídeňské opěře, na boku nákladního letounu, v podvodním trezoru nebo honičkou v Cassablance, a také pomocnou sílou v podobě okouzlující i nebezpečné Rebeccy Ferguson, která vydržela až do sedmičky (odešla či „byla odklizena“, protože si nemohla dále dovolit náročné a zdlouhavé natáčení po celém světě, kdy celé měsíce neviděla rodinu).

Mnozí si proto začali klást otázku, zdali ještě je se kam dál vyvíjet a jestli by nebylo lepší, kdyby to všichni zúčastnění včas neutnuli právě pětkou. Jenomže pak přišel Fallout, který byl v očích ostatní ještě lepší, nebo alespoň stejně kvalitní (vždyť je tu krucinál Henry „Superman“ Cavill!), nashromáždil největší jmění (824 mil. celkem) a doručil patrně nejlépe nasnímanou a naaranžovanou akční sekvenci s helikoptérami v historii kinematografie vůbec.

Existoval proto moc dobrý důvod po všech stranách, proč nepolevovat a pokračovat v krasojízdě dál, dokud to sype. Ostatně Paramount na kontě nemělo úspěšnější filmovou značku, dokud s Cruisem neoživilo Top Gun a všichni věřili, že si Mission: Impossible se vzestupnou kvalitou může sáhnout na magickou miliardu v tržbách. Za rohem však tou dobou číhala pohroma globálního charakteru, která se neodehrávala na stříbrném plátně, nýbrž ve skutečném světě.

Produkce sedmého dílu s podtitulem Odplata byla zatížena množstvím technických překážek a praskajících nervů tvůrců pod neustálou rouškou covidových, které si vyžádaly nejen mnohonásobný odsun premiéry, ale také nárůst rozpočtu ke hranici 300 milionů dolarů.

Přestože pojišťovna vypláznula zpět cca 70 mega, na splacení stále vysokých nákladů by Odplata potřebovala přinejmenším 800+ milionů, ne-li tu vysněnou miliardu. A to znamená více diváků v kinech. A to znamená přinejmenším stejně dobrý příběh jako posledně, návrat oblíbených postav (ne jejich smrt) a ještě sebevražednější mise než v pětce a šestce. A zde nastal fatální kámen úrazu, na nějž doplatila i osmička.

Zápletka se zlotřilou umělou inteligencí uvězněné v ponorce, nemastný a neslaný záporák s tváří „George Clooneyho z Wishe“ a akční kousky, které jsou sice hooodně fajn, už ale neberou dech jako dřív, rozkryly tvůrčí vyčerpanost a nevyhnutelný sestup o několik levelů dolů.

Epické finále rozdělené do dvou části po vzoru Harryho Pottera, Matrixu či Avengers sice slibovalo více času na tvorbu, doznívající covid a nastupující scénáristická stávka ale stejně zapříčinily, že se Poslední zúčtování (původně Odplata – Druhá část) dodělávalo za pochodu a s posledním vypětím sil.

Rozpočet nabobtnal na obludných 400+ milionů dolarů, což v současnosti znamená kasovní propadák i pro značky jako Marvel, DC nebo Star Wars, pakliže neurvou alespoň 1,2 miliardy. Odplata skončila na 571 milionech, což je hodně málo, ovšem při pohledu na průběžné tržby Posledního zúčtování, které se horko těžko přehoupnou přes pět stovek, je to zpětně v rámci série M:I ještě optimistický výsledek. Přesto v obou případech v kasičce Paramountu zůstane obří sekera čítající stovky milionů, kterou bude muset rozseknout chystaný třetí Top Gun.

Nelichotivou zásluhu na tom má fakt, že se M:I dlouhá léta nedařilo vábit do kin nové diváky. Dle průzkumů z amerických kin tvořili 29 % diváků Posledního zúčtování muži starší 55 let. Starosvětské špionážní thrillery holt nejsou energy drinkem mladé generace, která, navzdory rozporuplnému chování a trendů, drží současná kina při životě. No a ti staří nemají zájem, čas, nebo peníze chodit pravidelně do kina, anebo si tzv. počkají až doma.

Cruise s McQuarrym a Paramountem doufali v druhý Top Gun, kterému se povedlo nastřádat naprosto nevídanou a nikým nečekanou miliardu a půl, přičemž na ní měla velkou zásluhu právě demografická skupina „staříků“ nad 35 let, respektive 55 let. No a ti všichni dnes chodí do kina jednou za „avataří rok“ a logicky si vyberou ty největší „must-see“ pecky, kterými holt poslední díly Mission: Impossible nebyly, ani přes našlapané trailery a sestřihy ze zákulisí.

A možná se už okoukal i ten urputný, sebevražedný Cruise, jenž patrně dosáhl limitu svých možností, který s šedesátkou na krku a bez počítačových triků jen s těží překoná. A i kdyby chtěl v nemožných misích pokračovat až do desátého dílu, musel by zařídit, aby se rozpočet udržel pod hranicí 250 milionů, což by si vyžádalo úsporu v lokacích, efektech a samozřejmě kaskadérských kousků – tedy toho, co tuto sérii úspěšně definovalo, ale bohužel stojí obrovské prachy.

Všichni se tak budeme muset smířit s faktem, že se série Mission: Impossible rozloučila poněkud rozpačitým dvoj-finále s trestuhodně nízkými tržbami a rozkolísanou kvalitou, která bude s časem a reprízami v TV a na VOD zřejmě jen obtížně dozrávat. Ale vše mohlo taky dopadnout o mnoho hůř.

Cruisovi coby poslednímu staromilskému akčnímu hrdinovi stříbrnému plátna, který pro diváky udělá cokoliv, nadále nelze nefandit. I za cenu toho, že celému světu o svých kouscích v rozhovorech pravidelně kecá, jelikož zatajuje práci desítek najatých kaskadérů a počítačových grafiků, kteří do výsledného střihu vkládají všechno to napětí a punc nemožného, což je dost neférové. Ale o tom zase někdy jindy.

Zdroje: csfd.cz, moviezone.cz, moviezone.cz, moviezone.cz, kinobox.cz, kinobox.cz, boxofficemojo.com