Vykoupení z věznice Shawshank – dnes velebený film byl původně propadák

Příběh vychází z poměrně nenápadné povídky, jež je snad nejméně hororovým dílem Stephena Kinga, z jehož hlavy obvykle pochází daleko děsivější příběhy se spoustou krve jako Osvícení nebo To. Jeho průlomovým dílem, jímž se navždy ocitl v hledáčku hollywoodských producentů, byla Carrie, o jejíž filmovou adaptaci z roku 1974 se postaral Brian De Palama a oba za ni sklízeli tunu chvály. Od té doby se nenasytný Hollywood pokouší zadaptovat vše, co King napíše. On sám proto od určitého roku pořádá pravidelný meeting s názvem Dollar Deal, na němž studentům a začínajícím filmařům poskytuje práva na své méně známé příběhy za pouhý dolar.

V roce 1983 se na ní objevil také student a začínající scénárista francouzského původu Frank Darabont. Ten ze všeho nejvíc projevil zájem o povídku s názvem Rita Hayworthová a Vykoupení z věznice Shawshank, k níž toužil napsat scénář a eventuálně si ji i natočit a prorazit coby uznávaný režisér. Na svou osudovou příležitost si ovšem musel ještě deset let počkat. Během této doby Darabont dále psal scénáře. Podepsán je např. u snímků Noční můra v Elm Street 3, Sliz nebo Moucha II. V roce 1990 to poprvé s režií zkusil televizním debutem Pohřben zaživa.

Za třetí Elm Street (po originálu jediný opravdu dobře hodnocený díl) dostal slušně zaplaceno na to, aby se mohl na Kinga obrátit se stejnou prosbou jako před lety, jen tentokrát se šekem na $5000. King souhlasil a Darabont se ihned mohl pustit do psaní, které mu zabralo přibližně osm týdnů. Pro zajímavost, tento šek si King nikdy nenechal proplatit (peněz už měl dost) a o několik let později ho věnoval zpět Darabontovi, kdyby náhodou potřeboval na kauci z vězení.

Darabontův scénář se v Hollywoodu rychle zalíbil mnoha vlivným lidem, skutečnou oporu našel až v menším studiu Castle Rock, pro které pracoval režisér Rob Reiner (Stůj při mně, Když Harry potkal Sally, Misery nechce zemřít), jenž měl sám za sebou hned několik úspěšně zfilmovaných kingovek. S Darabontem si proto rychle padli do noty a za scénář mu nabídnul tehdy velmi solidní $3 miliony. Vycítil totiž kvalitní látku a režie se chtěl chopit sám. Neoblomný Darabont však s díky odmítl a dál trval na své vlastní režii. Reiner nakonec souhlasil a pomohl mu do projektu přilákat další talentované tvůrce jako kameramana Rogera Deakinse a skladatele Thomase Newtona.

Velká mela se strhla především okolo obsazení hlavních rolí Andyho Dufresna a Irčana „Reda“ Reddinga. Každý totiž měl odlišnou představu. Studio koketovalo se jmény jako Tom Cruise, Tom Hanks, Harrison Ford, Kevin Costner, Nicolas Cage, Johnny Depp nebo Charlie Sheen. Všichni z nich ale nabídku odmítli z důvodu časového vytížení (Costner natáčel Vodní svět, Hanks dal přednost Forrestu Gumpovi, o němž bude ještě řeč), nebo nechtěli ohrozit svou kariéru režijní prvotinou nějakého nováčka (Cruise).

Darabont si i v tomto opět trval na svém a do obou rolí měl dávno předem vyhlédnuté favority. Těmi byli téměř dvoumetrový Tim Robbins, který měl na kontě oceňovanou roli v Jakubově žebříku, známým hercem ale nebyl, a Morgan Freeman nejvíce znám z oscarovky Řidič slečny Daisy. Naneštěstí právě casting méně hvězdných jmen byl velmi pravděpodobně hlavní příčinou následného neúspěchu v kinech. Ale o tom až později.

Natáčelo se v letních měsících roku 1993 v americkém Ohiu, kde byla coby hlavní kulisa vězeňského prostředí vybrána bývalá polepšovna. Celá filmová věznice nicméně vznikla kombinací několika skutečných dobových předloh pro co nejautentičtější navození atmosféry 40. a 50. let. Díky reálným kulisám mohl kameraman Roger Deakins proměnit komorní konverzační drama v mnohem rozmáchleji působící snímek hollywoodských rozměrů, v němž nechybí velké davové scény (příjezd „bažantů“ do věznice), precizní rámcování či ikonické momenty, které se divákům natrvalo zaryjí do paměti (Andyho vítězný tanec v dešti, stržení plakátu Rity Hayworthové, pivo na střeše), a samotnou věznici proti očekávání vykresluje spíše jako dětský tábor, ve kterém si najdete opravdové přátele.

V kombinaci s důkladně vystavěným a promyšleným scénářem jinak „ukecaný“ příběh věčně vzpomínajícího Reda na svého kámoše spoluvězně Andyho nenudí ani vteřinu. Darabont poctivě nakoukal práci s voiceoverem ze Scorseseho Mafiánů, v nichž se skáče v čase pomocí vypravěče, divák přesto neztrácí orientaci. Každá postava zde má vlastní dějový oblouk, který spěje k nějakému vyvrcholení, a tak se nezajímáme pouze o ústřední dvojici, nýbrž o všechny včetně záporných charakterů, jakými jsou sadistický bachař Hadley (Clancy Brown), který údajně brečí jako holka, a vypočítavý ředitel Norton (Bob Gunton), postupně proměňující věznici v prosperující firmu, kterou zaměstnanci nikdy neopustí, zachce-li se mu.

Existuje-li jedna postava vyjma ústřední dvojice, jejíž oblouk diváky emočně nejvíce rozloží na kousky, je to stařík Brooks (James Whitmore). Jeho závěrečná emotivní scéna s ještě emotivnější Newmanovou hudbou a jedna z nejlepších filmových montáží vůbec, popisující, jak selhává v pokusech o nastartování života na svobodě po příliš dlouhém pobytu za mřížemi, která divákovi perfektně vysvětluje jeden ze dvou hlavních motivů filmu – „Institualizaci“ – nenechá v klidu nikoho, kdo má srdce na pravém místě.

V případě této postavy ještě musím vyzdvihnout fenomenální český dabing, jenž v málo případech (jako třeba Simpsonovi či legendární Funèsovky) zásadně vylepšuje originál. Tím neříkám, že by herecké projevy Robbinse či Freemana byly průměrné, ale dabérská dvojice Vladimír Dlouhý, Antonín Molčík a v případě Brookse Jiří Hálek (ředitel z Marečku, podejte mi pero!) propůjčují svým postavám mnohem více citu a lidskosti sametovými hlasy. Když Brooks Hálkovým hlasem vzpomíná na svou vránu Jakea a doufá, že jsou na něj ostatní vrány hodné, nelze se ubránit slzám. A to ještě dřív, než se dozvíme, jak to s ním vlastně dopadne.

O to dramatičtější je, když si stejným procesem má projít také Red, který by také v novém světě selhal, nebýt skálopevné naděje, jež protíná celý snímek coby hlavní motiv. Naděje, respektive doufání, vede Reda k tomu, aby porušil podmínku, nasedl na nejbližší autobus do Mexika a vyrazil do sluncem zalitého Zihuatanejo na pobřeží Tichého oceánu, který je tak modrý, jako v nejniternějších snech, a doufat, že se znovu setká se svým nejlepším přítelem Andym.

Tento cukerínový konec ostatně v knížce nenajdete, ta končí Redovou cestou autobusem. King nicméně uznal, že je tento přímočařejší a typicky hollywoodský happyendový konec mnohem lepší. Pro zajímavost se v téže scéně na pláži mihne také vrána Jake, který v knížce i původním sestřihu krátce po vypuštění uhynul.

Nepřestat doufat, že si snímek najde co největší množství diváků, kteří ho náležitě ocení, museli na dlouhou dobu také tvůrci. Shawshank nastoupil do kin 14. 10. 1994  proti nečekanému hitu Quentina Tarantina, Pulp Fiction, a jen pár měsíců po veleúspěšném Forrestu Gumpovi. Mediální pozornosti se pětadvacetimilionovému Vykoupení z věznice Shawshank adekvátně nedostalo, a proto napoprvé ošklivě finančně pohořelo s tržbami jen okolo $16 milionů.

Nadějí na obzoru byl alespoň vstup do oscarového klání s celkovými 7 nominacemi v těch nejprestižnějších kategoriích jako nejlepší film, herec, scénář, kamera, hudba a další. Ani zde to nebylo nic platné, protože tatáž konkurence posbírala zlaté sošky hráběmi a Shawshank si leda mohl udělit cenu za největšího filmového smolaře všech dob. To by ale oslnivých 7 nominací nesmělo v divácích probudit silnou zvědavost. Film se nakrátko vrátil zpět do kin, nastřádal v nich už relativně solidních $53 milionů (s dalšími kino re-releasy až $73 mil.) a připravoval se na šílenství s nedostatkem VHS kazet, které nemělo obdoby.

Diváci si mezi sebou pomalu ale jistě začali šuškat o „tom filmu z vězení se sedmi nominacemi, který je prý mega dobrý“ a vzali videopůjčovny útokem. Stejně jako VHSky se Lvím králem, Jurským parkem nebo Swayzeho Duchem bylo i Andyho útěk za svobodou téměř nemožné sehnat. „Máte Shawshank? Nemáme. Přijďte za dva týdny“ – byla v polovině 90. let nejčastější odpověď prodejců videopůjčoven směrem k dychtivým zákazníkům. Ačkoliv oficiální statistiky nejsou známé, filmu se jen na prodejích VHS muselo podařit vydělat stovky milionů dolarů, což v dalších desetiletích umocnily prodeje DVD a Blu-Ray nosičů včetně nekonečných televizních repríz po celém světě, díky kterým Shawshank vydělává dodnes.

Díky tomu si dnes kultovní snímek nezadržitelně získával další a další srdce diváků, kteří jej s příchodem internetu a filmových databází vyznamenali nejlepším snímkem všech dob na ČSFD a IMDb. Temný osud Shawshanku byl vykoupen a s Forrestem Gumpem a Pulp Fiction se mohl s nadsázkou konečně udobřit, jelikož se všichni tři pravidelně objevují na těch nejvyšších příčkách filmových žebříčků jen kousek od sebe.

Ostatně filmový rok 1994 dodnes patří k jedním z nejsilnějších vůbec, a to spolu s rokem 1999, kdy Frank Darabont zacementoval svůj status jednoho z nejšikovnějších režisérů vůbec další kingovou adaptací, v níž Tom Hanks už nechyběl, a sice dalším vězeňským dramatem – Zelenou mílí. A tak celý příběh kolem legendárního Vykoupení z věznice Shawshank dopadl pro všechny dobře a vyústil v typický hollywoodský happyend.

Zdroje: youtube.com, csfd.cz, imdb.com, wikipedia.org