Čelisti – Spielbergův legendární horor, po kterém filmový svět nebyl stejný

Kultovní hororový snímek režiséra Stevena Spielberga, jehož český název může připomínat spíše komorní drama o dvou filharmonistech, se od chvíle svého vzniku zakousl do světové kinematografie tak hluboko, že jeho zásadní význam na filmovou tvorbu a celkový přístup k této branži pociťujeme až do dnešních dnů půl století od jeho premiéry.

Čelisti nejenže nesmí chybět v žádném seriózním žebříčku nejlepších snímků všech dob, nepostradatelné jsou rovněž v historických záznamech jako TEN film, který nenávratně proměnil Hollywood k nepoznání.

Definovat a prozkoumat vliv Spielbergova žraločího hororu z roku 1975 ve vztahu na tehdejší i současnou kinematografii by vydalo na celou knihu. Ostatně něco takového dozajista existuje a začínající filmaři a producenti z ní jistě čerpají bohaté zkušenosti a rady, jak uspět v tomto vratkém a nelítostném šoubyznysu.

Už samotné historky ze zákulisí natáčení tohoto nečekaného hitu jsou stejně tak výživné, napínavé a mrazivé jako záběr žraločí ploutve plující nad hladinou za doprovodu nezapomenutelného hudebního motivu Johna Williamse, mimochodem z části inspirovaného Dvořákovou symfonií Z nového světa. Pojďme si je povyprávět…

Filmové Čelisti vycházejí ze stejnojmenné knižní předlohy Petera Benchleyho, jenž se při svém psaní inspiroval skutečnými žraločími útoky v americkém Jersey. Ke knize se dostali ještě před vydáním úplnou náhodou dva producentští pánové Richard Zanuck a David Brown.

Brownova manželka totiž psala na knihu recenzi pro časopis Cosmopolitan, do níž na závěr vnesla prorocká slova: „… to by byl film.“ Se Zanuckem následně přelouskali tento takřka třísetstránkový román jedním dechem za pár hodin a bez zdlouhavého přemýšlení obratem zakoupili filmová práva za 175 tisíc dolarů.

Přestože v příběhu spatřili jasný hit, zpětně oba vzpomínali, že kdyby se bývali z euforie vyspali do druhého dne, možná by nikdy žádná práva nekoupili. Uvědomili si totiž, že natáčení se žraločím antihrdinou v době před „Velkou trikovou revolucí“ (rozumějte Star Wars) nebude plavba po klidném moři, pakliže má monstrum na plátně vypadat živoucně a smrtonosně.

Výzva realistického natáčení ovšem nespočívala ve schopnostech producentů, jakožto výběru vhodného režiséra. Jednou z prvních voleb byl Dick Richards (Pochoduj nebo zemři), který si na schůzkách opakovaně pletl žraloka s velrybou, takže mu bylo obratem taktně naznačeno, aby se o funkci režiséra ani živočicháře už nehlásil.

Spielberg, který místo pochopitelně ulovil, byl v té době sedmadvacetiletý holoubek s jediným výraznějším zářezem v podobě televizního dramatu Duel (1971). Se Zanuckem a Brownem chtěl původně pracovat na úplně jiném projektu, svém zamýšleném kinodebutu Sugerlandský expres (1974).

Když si však v jejich kanceláři povšimnul jisté knihy s krvelačnými řezáky na přebale, půjčil si ji domů a druhý den byl obratem zpět v kanclu s vážným zájmem ji hned zfilmovat. Producentům a pravděpodobně i Spielbergovi rychle došlo, že je nezastavitelný krvelačný žralok něco jako nezastavitelný kamion z Duelu, takže si okamžitě plácli.

Čelisti obdržely poměrně střídmý rozpočet 3,5 milionů dolarů, z něhož logicky podstatná část padla právě na mechanická monstra, jež pro natáčení vznikla ve třech variantách. Jedna byla kupříkladu ovládána ručně z boku skrze nejrůznější páky, druhá byla dálkově ovládaná pro podmořské scény a třetí zase jako fotorealistický detail žraločí tlamy pro scény požírání nebohých turistů.

Točit se mělo zejména v exteriérech na plážích a na skutečném moři. Vyjma vždy nevyzpytatelnému počasí nic nenasvědčovalo tomu, že by měly nastat závažné potíže. Jak je dnes dobře známo, o největší potíže se postarala tato mechatronická trojčata, jímž Spielberg přezdíval „Bruce“ po svém právníkovi.

Tito „Bruceové“ selhávali jeden za druhým. Když jednoho třeba spustili na hladinu, žralok se potopil do hlubin, přestal fungovat a štáb strávil hodiny nikoliv natáčením, ale jejím lovením ze dna, načež vše přišlo vniveč, poněvadž se do rekvizity pustila mořská sůl a přestala fungovat (chytráci ho testovali jen ve sladké vodě v bazénu).

Jiná, zábavnější historka se zase traduje o Spielbergových kamarádech, Georgovi Lucasovi, Martinu Scorsesem a scénáristu Johnu Miliusovi, kteří jej navštívili v trikové dílně ještě před produkcí. Spielberg poňoukl Lucase, aby strčil svou hlavu do žraločí tlamy pro skvělou fotku. Tlama zasekla a všichni společně páčili hlavu budoucího autora Hvězdných válek ven tři hodiny, načež se pak z místa činu po anglicku vytratili, protože si mysleli, že maketu rozbili.

Porouchaní „Bruceové“, kteří trávili víc času v opravně než na moři, si proto vyžádali odlišný přístup tvůrčí vize. Natáčení muselo dodržovat kalendář, aby se nějak stíhal plán, takže si v mnoha scénách musel mladý režisér vystačit třeba s ploutví přilepenou na potápěčovi nebo s obyčejnou kamerou lapající po končetinách nebohých turistů. A zabralo to!

Mimochodem, turisty ve filmu ztvárnili především starousedlíci z vyhlášeného turistického letoviska Martha’s Vineyard, které ve filmu představuje fiktivní městečko Amity Island. Byť se plážové scény natáčely v červnu, oceán byl tou dobou pěkně chladný, a tak se komparz neklepal hrůzou, ale spíše zimou.

Čelistem novátorský přístup zajistil oproti tehdejším studiovým snímkům větší autenticitu, hmatatelnost a pocit ze sledování mnohem nákladnějšího snímku. Žraloci, kteří dle fotografií ze zákulisí vypadali hrozivě, by možná nepůsobili tak věrohodně v pohybu, a možná ani dnes bychom toho bez CGI nedokázali docílit. Tento horor tak díky spoléhání na divákovu fantasii stárne daleko pomaleji než jiné.

Nejpodstatnější je tu ovšem Spielbergův nezaměnitelný režijní rukopis, který si udržel a postupně zlepšoval napříč celou stále aktivní kariérou. Už ve svém teprve druhém projektu dokázal točit, jako Alfred Hitchcock nebo Orson Welles na vrcholu svých sil, od nichž čerpal postupy.

Jeho pohrávání si s kamerou, která rámcuje scénu a herce v ní takovým způsobem, že si každý záběr můžete z fleku zarámovat, rovněž nenudí díky dynamickému přístupu ani v obyčejných (chtělo by se říci „nudných“) dialogových výměnách. A to nejen díky vybroušenému scénáři, na němž spolupracoval sám autor knihy spolu s Carlem Gottliebem a částečně Johnem Miliusem, jenž se podílel na dodatečných úpravách.

Na ploše dvou hodin Spielberg zužitkovává snad vše, co tehdejší kinematografie vyprodukovala, jako je například famózní „jednozáběrovka“ („long take“ či „oner“ – nepřerušovaný záběr beze střihu) z trajektu, Hitchcockův „dolly zoom“, axialní střih („axial cut“) nebo rozdělená optika („split diopter“) a další vizuální a střihové triky.

Ostatně střihačce Verně Fieldsové je často přičítán větší vliv na úspěch snímku než mladému Spielbergovi. Aby Steven později obhájil své kvality, s Fieldsovou již nikdy nespolupracoval (dost se od ní však naučil).

Ústřední herecké trio vytvořila jména shodně začínající na „R“ – Roy Scheider, Robert Shaw a Richard Dreyfuss. Původně měl hlavní roli obsadit Charlton Heston, ale Spielberg nechtěl nikoho slavného, aby nebylo předem jasné, že žralok nakonec prohraje.

Každá z postav ztělesňovala charakterově odlišnou povahu. Pragmatik Brody (Scheider) se snaží přijít na to, jak zachránit turistickou sezónu před negativní pověstí, přírodovědec a sarkastik Hooper (Dreyfuss) má onoho zabijáka vystopovat, načež jej má zádumčivý rybář Quint (Shaw) s „nevyřízenými žraločími účty“ ulovit a zabít.

Když se všichni tři v posledním aktu příběhu (první je útok na pláži, pak panika ve městě a závěrečný lov na moři) ocitnou na jedné malé lodi (tak malé, že potřebují větší) uprostřed odlehlého oceánu, nastává krásná ponorková nemoc, která musí dolehnout i na samotného diváka. Postavy se sžívají, ale lezou si i na nervy. Když žralok naruší jejich konverzačku, jednoduše to naštve a zamrzí, jak některé postavy dopadnou.

Čelisti vpluly do amerických kin přesně 20. června 1975 s dnes nepochopitelným ratingem PG (v doprovodu rodičů mládeži přístupno). Tehdy vlastně existovaly jen přístupné a nepřístupné filmy, a až sám Spielberg byl přinucen vynalézt mezičlánek PG-13 pro druhého Indiana Jonese (vytrhávání srdce už bylo moc). Horor proto mohly vidět i menší děti, kterým urafnuté končetiny a plavoucí hlavy zadělaly na solidní traumata.

Přestože bylo natáčení hotové peklo, které se protáhlo z plánovaných 55 na konečných 159 dní, což rozpočet navýšilo na 7,5 milionů dolarů, produkující Universal Studios vycítilo potenciální hororový hit po vzoru o dva roky staršího Vymítače ďábla. Napumpovalo proto do reklamní kampaně tehdy nevídanou sumu 2 miliony včetně 700 tisíc jen pro televizní spoty (dnes to bývá i okolo sta milionů).

Letní sezóna bývala běžně na velké filmy skoupá. Tradovala se představa, že se všichni koupou někde u moře a do kin se chodí leda na rande na nějaká ta rychlokvašná „béčka“. Čelisti to měly změnit. Nejenže díky tomu neexistovala na trhu žádná konkurence, ony spustily takové šílenství a paniku, že na dlouhou dobu zahnaly od moře všechny turisty na míle daleko. V kinech bylo bezpečněji (i když…).

Universal nasadil snímek do 500 sálů a spoléhal na šeptandu diváků a nejrůznější drby o tom, jak lidé prchají ze sálů s hrůzou v očích. To vše jen přilévalo do kotle šířící se reklamní kampani filmu, který každý musí vidět na vlastní oči, i když si je bude zakrývat.

Kolosální úspěch Čelistí dal za vznik termínu „blockbuster“, jenž vznikl spojením slov „block“ (blok) a „buster“ (trhák), protože se na ně jednoduše stály fronty až za roh a kasičky kin obrazně explodovaly pod náporem zelených papírků.

Už v půlce léta Čelisti překročily jako vůbec první film na domácí půdě metu 100 milionů dolarů v tržbách (do té doby kraloval Coppolův Kmotr II). Konečné tržby i díky silnému zájmu zahraničního trhu dovedly snímek k bezmála půl miliardě dolarů, což z něj do příchodu Lucasovy Nové naděje činilo nejvýdělečnější film na světě (se započtenou inflací a současnou cenou lístků by to nyní odpovídalo asi dvou miliardám dolarů).

Na promítání došlo také v socialistickém Československu, ač se zpožděním několika měsíců, na které si našlo cestu přes 2 miliony diváků. Husákova normalizační propaganda o prohnilém západě, kde žraloci baští kapitalisty ke snídani, nejspíš přicházela ideologicky vhod. No, alespoň jsme nemuseli čekat až do revoluce jako u jiných kultovek a „trezorovek“.

Čelisti zabodovaly také na Oscarech, ze čtyř nominací si odnesly tři zasloužené sošky za nejlepší střih, mix zvuku a původní hudbu (unikla jim pouze ta za nejlepší film). Spielberg nominován nebyl, ale to je u mladých začínajících tvůrců u Akademie skoro až pravidlem. Pouze se tím dokazuje, že některé milníky a úspěchy nelze měřit pouze oceněními, nýbrž celkovým vlivem.

Nepřekvapivě po takovémto kolosálním úspěchu následovalo rozhodnutí natočit rychle pokračování alias „sequel“. Spielberg s díky (a trhněte si) nabídku odmítl, protože se chtěl věnovat vysněnému Expresu a poté Blízkým setkáním třetího druhu (1977), a také se vyhnout dalšímu syndromu vyhoření a nekonečnému natáčení na moři.

Smůlu měl Roy Scheider, který byl vázán smlouvou, tudíž se natáčení účastnit musel, a možná díky němu jsou Čelisti 2 ještě koukatelné, což se o dalších dvou otřesných pokračování tvrdit nedá. O trojce se dá napsat jen to, že představila světu mladého Dennise Quaida (Wyatt Earp, Dračí srdce) a katastrofální čtverka na oplátku zaplatila Michaelu Cainovi (Temný rytíř, Vysloužilí lvi) nádherné sídlo v anglickém venkově.

A jak si z nekonečných žraločích sequelů dělali legraci ve druhém Návratu do budoucnosti, předpověděli tím onu snahu hollywoodských kravaťáků dojit krávu, dokud nezhebne, pak ji restartovat a znovu dojit dál.

Sequely, které do příchodu Čelistí byly velmi ojedinělé a s výjimkou druhého Kmotra takřka bezvýhradně značily sestupnou kvalitu, začaly postupně zaplavovat kina a VHS, DVD a dnes VOD platformy. Někdy plánovaně a funkčně (Terminátor 2, Návrat do budoucnosti II, III, Spider-Man 2, Temný rytíř aj.), mnohem častěji ale jen coby nástroj k rozmnožení zisku studia a prodeji hraček s motivy filmu.

Vždyť sám Steven Spielberg se k točení filmových pokračování uchýlil pouze u dvou svých titulů – Indiana Jonese, kde to vyšlo, protože měli s Lucasem hlavu plnou nápadů, a Jurského parku, kde už to nevyšlo, protože se kouzlo oživlých dinosaurů v podstatě vyčerpalo prvním filmem (přesněji ho již nebylo kam posouvat vyjma lepšího CGI, což dokonale dokazují také současné Jurské světy).

A tak z počátku nenápadný nízkorozpočtový horor, který se podařilo dokončit jen zázrakem a s vypětím posledních sil, proměnil v 70. letech navěky k nepoznání nejen mainstreamovou kinematografii, ale také tu nezávislou („indie“), která na dekádu zažila tzv. období Zlaté éry Hollywoodu, kdy vznikalo více autorských děl.

Zlatou éru dávno vzal ďas, přesto Čelisti vlily naději pozdějším začínajícím režisérům v tom smyslu, že nepotřebují všechny prachy světa na výstavbu gigantických kulis a mechanických potvor, ale platí, že méně je více.

Bez Spielbergova revolučního přístupu v Čelistech bychom neobjevili taková jména jako James Cameron, George Lucas, Peter Jackson, Sam Raimi, Christopher Nolan a mnoho dalších, kteří začínali na levných béčkách spoléhajících na napětí, emoce, herecké výkony a vyprávění nežli efekty, rozpočty a CGI. K těm se dopracovali až později.

Zdroje: csfd.cz, csfd.cz, imdb.com, youtube.com, wikipedia.org, kniha Továrna na sny – tajné příběhy hollywoodských trháků, Václav Rybář & Matěj Svoboda, nakladatelství XYZ