Článek
„Co abych tě, drahá, oběsil?“
Spalovač mrtvol je dílo mezi staršími českými diváky dobře známé a nesčetněkrát citované. Navzdory vysokým hodnocením na filmových portálech jako je ČSFD (89 % a 8. nejlepší domácí film vůbec) a zahraniční IMDb (8/10 a jeden z nejlépe hodnocených hororů vůbec) se nemůžu zbavit pocitu polozapomenutí jako třeba Markety Lazarové, na jejíž existenci si málokterý český divák vzpomene, a ještě méně z nich jich ji opravdu vidělo. Přitom v obou dvou případech se jedná o stěžejní díla svým pojetím a vyzněním tak nadčasová, že nám je může závidět doslova celý svět.
Jedním z hlavních důvodů, bez kterých by Spalovač mrtvol zajisté nebyl skvělým filmem, je novela autora Ladislava Fukse, která se dodnes maturantům nabízí k povinné četbě. Ne každému ale přijde morbidní téma přívětivé a hned se přiznám, že ani já jsem knihu doposud nečetl a snad to brzy napravím.
Protentokrát to naštěstí není takový hendikep jako u jiných filmů, které se od předlohy v mnohém odklánějí, a Spalovače můžu docenit i jako samostatné filmové dílo. Sám Fuks se totiž se aktivně podílel spolu s režisérem Jurajem Herzem na scénáři, a proto se výsledek od novely liší jen v méně podstatných detailech, aniž by ztratil na myšlence a tíživé atmosféře prostředí oddělující život od smrti.
„Smrt osvobozuje člověka od bolesti a utrpení.“
Zatímco knižní formát obecně spoléhá na představivost čtenáře, jíž podporuje rozsáhlými opisy postav, vnitřních myšlenek a prostředí, film je vizuální médium, které má především vyprávět obrazem. Zní to jako samozřejmost, avšak mnoho autorů na toto základní pravidlo často zapomíná a jejich filmy posléze trpí na rozmáchlou expozici, přehršle postav, příběhové odbočky a málo vizuálních hrátek.
Filmům se také málokdy daří úspěšně a poutavě převést hrdinovy vnitřní myšlenky na plátno a často z nouze ctnosti sahají po prachobyčejném voiceoveru vypravěče opisující to, co často sami na plátně vidíme nebo bychom správně vidět měli. K tomuto rád používám Svěrákovu legendární hlášku: „Ty stěrače a ostřikovače, to nemusíte hlásit, to přece vidím.“ A ačkoliv to všichni slyšíme, stejně se dozvíme, že „klakson troubí“.
Filmovému Spalovači mrtvol se úspěšně daří vizuálně vykreslit život zaměstnance krematoria Karla Kopfrkingla, jenž je svým povoláním tak posedlý, až v něm vyvolává silné neutuchající maniakální představy přeměny člověka v prach a oddělení lidské duše od nečistého těla. Jeho pozitivními vlastnostmi jsou zásadovost, profesionalita a ctnost, díky čemuž můžeme s jeho charakterem lehce souznít. Jedná se tak o typického antihrdinu.
Kopfrkingl zároveň miluje svou manželku a dvě děti nadevše, ovšem nikdy je nestaví nad své poslání. Rodina místo poklidných rozhovorů musí neustále poslouchat rozsáhlé výklady o posmrtném životě, očistě a převtělování, které Kopfrkingl čerpá z buddhismu, a sobecky jim nedává prostor vyjádřit se. Ostatně asi 60 % veškerého textu vychází z úst famózního Rudolfa Hrušínského st., na nějž od teď budu ve všech ostatních filmech nahlížet jinak.
„Dáš si rakvičku, nebo věneček?“
Tak třeba mluvit před budoucími členy NSDAP o zpopelnění není tak morbidní jako u rodinné štědrovečerní večeře. Pan Koprfkingl zkrátka není schopen či ochoten oddělovat profesní život od soukromého, což jej dožene k brutálním činům a názorům, v nichž příběh nádherně graduje. Šikovným a nenápadným střihem Jaromíra Janáčka, který nemá v československé filmografii obdoby, a kamerovým trikům Stanislava Miloty se nám tyto scény prolínají, aby divákovi pomotal hlavu, než se zorientuje, kde to je a s kým tam je.
Správný filmař však dále ví, že aby scéna vyvolala správné pocity, je nezbytné ji důkladně nasnímat. Proto přichází na scénu, v té době novátorské, využití ruční 35 milimetrové kamery Arriflex se speciálním širokoúhlým objektivem zvaným rybí oko kombinující klaustrofobicky deformované zorné pole s detailním záběrem na pana Kopfrkingla, jak např. v místnostech Strašnického krematoria provádí nováčka, jehož hraje Jiří Menzel.
„Jediné, co v životě je jisté, je smrt.“
Pan Kopfrkingl je plnohodnotná a zapamatovatelná postava, jejíž příběh nás zajímá od začátku až dokonce, bez ohledu na to, co vyvede, přičemž její činy funkčně gradují. Tam, kde u ryzích hrdinů brodících se v jedné bažině za druhou fandíme, aby dospěli ke kýžené katarzi a vysvobození, antihrdinům přejeme pravý opak a pykání za své činy.
Ovšem na rozdíl od pohádek a romantických příběhů s předpokladem ke šťastnému konci mají antihrdinové širší možnosti pro zakončení svého příběhu. Jak víme ze skutečného světa, zlo občas zvítězí a nemůžeme s tím nic nadělat. Oproti knižní předloze tak pan Kopfrkingl odchází vstříc svému životnímu poslání – pomoct sestrojit jeden z největších zločinů proti lidskosti – a dosáhnout vrcholu. Spalovač mrtvol končí v obou případech velmi hořce, filmová adaptace ovšem hořkost povyšuje na vyšší level.
Osobně podobnou kontroverzní rovinu ve filmech vždy oceňuji, protože má-li nám někdo říkat pravdu jací jsme a čeho jsme schopni, pak je vždy lepší, když jsou to umělci ve svých dílech, a nikoliv frustrovaní jedinci v reálných skutcích. A pokaždé si můžeme oddechnout, že to byl pouze film/kniha.
Nejen v případě Spalovače mrtvol se mimo jiné dostavuje pachuť v podobě dlouholetého uzavření snímku do nechvalně známého filmového trezoru. Aniž bych chtěl, jakkoliv tehdejší cenzory obhajovat, Spalovač je opravdu dílo kontroverzního rázu, na nějž ve své době nemusela být společnost dostatečně připravená. Pokud ale někdo vnímá pouze antihrdinovo sympatizování se zapovězenou ideologií a nečte mezi řádky, pak sebe shazuje právě na úroveň postav z příběhu, s nimiž divák sympatizovat nemá.
„Zlí lidé jsou zlí jen proto, že jim nikdo nikdy trochu lásky neposkytl.“
Bohužel politická korektnost se do současné kinematografie opět (ne)nápadně vkrádá a bere umělcům možnost experimentovat. Jakkoliv jsou to historicky vždy ti umělci, kteří se nebáli jít proti proudu, konstruktivně kritizovat a předávat moudra zabalená v poutavých příbězích pro další generace.
Copak knihy Vojna a mír, Na západní frontě klid, Příběhy vojáka Švejka nešly proti tehdejšímu proudu? Díky tomu a preciznímu zpracování jsou takřka nesmrtelné oproti dílům „s režimem kolaborujícím“, která se dnes nedají číst/sledovat nebo se jim nedá nevysmívat.
Filmy, knihy a ostatní umění mají totiž diváka buď čistě bavit a dovolit mu uniknout od strastí aktuálního světa, anebo předat myšlenku a dovolit jim kritizovat nás všechny. Málokdy však lze tyto faktory spojit dohromady. A pokud ano, výjimka potvrzuje pravidlo.
Nedávno jsem si posteskl nad tím, že český divák nedokáže ocenit kvalitní filmy, a tak v posledních letech chodíme spíše na lehce stravitelné snímky nežli opravdové umění. Osobní vkus a žánrové preference jsou na každém z nás a na důvodech chtít se bavit, nežli sledovat kritiku soudobého žití neshledávám nic zvláště špatného.
Ovšem čeho je moc, toho je příliš. A myslím, že nebudu jediný, kdo by daleko častěji, než jednou za uherský rok ocenil nějakou společensky pichlavou podívanou jako je právě Spalovač mrtvol, z něhož pevně věřím, že by měl můj oblíbený režisér Quentin Tarantino ohromnou radost jako já. Alespoň se můžeme utěšovat, že v našich archivech, pro nás náročné diváky, je stále z čeho vybírat.
Zdroje: wikipedia.org, csfd.cz
