Připravte se na jadernou válku, hlásá kontroverzní novinka Netflixu, která vám nedá spát

Thriller Dům plný dynamitu (A House Full of Dynamite) nepřestává ani měsíc po svém uvedení na streamovací platformě Netflix vířit vášnivé rozporuplné debaty o jeho kvalitách, míře realističnosti a celkovému poselství, které se pokouší divákům předat prostřednictvím míry lidské beznaděje v takovéto bezvýchodné situaci, která může na základě současného geopolitického vývoje ve světě nastat ze dne na den.

Pokouší se nám sdělit, že každodenní pohodlný život, jenž bereme za samozřejmost, může v mžiku skončit a měli bychom si to více uvědomovat. Nežijeme v ideálním světě, a hodnoty, na které se spoléháme, nás mohou snadno zradit.

Premisa tohoto mrazivého snímku si na diváky přichystala pořádně hutnou podívanou, kterou mnozí vydýchávali ještě druhý den po zhlédnutí: Neznámý útočník vypustil na Spojené státy jadernou hlavici. Čas na reakci není velký. Podaří se útok zvrátit, nebo se svět ocitne v přímém jaderném konfliktu? Jedno nesprávné rozhodnutí ovlivněné city může navždy změnit svět k nepoznání.

V úvodu tohoto snímku sledujeme poměrně všední den, který se vmžiku promění v nejhorší noční můru, která postaví nejvyšší představitele nejmocnější země na světě před nelehkou situaci. Zatímco v tematicky podobných snímcích jsme byli zvyklí vídat nadlidské hrdiny, kteří celou závažnou situaci dokáží vyřešit s minimem dodatečné pomoci, tentokrát se spoléháme pouze na lidské postavy z masa a kostí, respektive se všemi chybami, emocemi a morálními zásadami.

Tím se od samého začátku dostavuje maximální pocit realističnosti a uvěřitelnosti ve schopnosti našich sledovaných postav, které neoplývají nadlidskými schopnosti ani se nemohou spolehnout na tzv. Deus ex machina, boha ve stroji, který by události zvrátil v poslední vteřině a všechny vysvobodil ze svízelné situace.

Do hry vstupuje oceňovaná režisérka Kathryn Bigelow, jejíž specifický přístup posouvá film z fikce do mrazivého realismu.

Své zkušenosti s akčním-politickým žánrem na základě skutečných událostí posbírala na svých předchozích počinech jako 30 minut po půlnoci o honu na Usámu Bin Ládina, Smrt čeká všude o pyrotechnikovi v Afganistánu nebo K–19: Stoj na smrt o porouchané jaderné ponorce. Bigelow ví, jak pracovat se skutečnými hrdiny z našeho světa, jejichž výkonům nepomáhají scénáristé.

Současně, podobně jako v polodokumentárních snímcích Angličana Paula Greengrasse (Let číslo 93, 22. července, Kapitán Phillips), v nichž jsou skutečné události a teroristické útoky častokrát vykresleny minutu po minutě s maximálním důrazem na autenticitu (kvůli čemuž jindy ubývá prostor pro hraní a experimentální filmařinu), také Bigelow se ráda drží pomyslné příručky „jak to bylo doopravdy“, z níž vystupuje pouze výjimečně.

Tento specifický přístup hraného akčního dokumentárního thrilleru nemusí přijít na chuť každému divákovi. Nicméně, zejména jako v případě výtečného Letu číslo 93, je díky tomu divákův pocit vtažení do děje zcela bezprostřední a neexistuje z něj úniku, dokud se nerozjedou závěrečné titulky. A to již je divák emočně rozebrán na atomy.

Poselství Domu plného dynamitu nemá přinášet přímé odpovědi, nýbrž klást nové otázky na ty nejčernější scénáře, které visí ve vzduchu. V době, kdy jsou běžní lidí zvyklí a pohodlní přenechávat složitá řešení odborníkům, aby sami nemuseli přemýšlet, se jedná o velmi neotřelý až drzý přístup k vlastním divákům. A o to ambicióznější na streamovací platformu, jež si běžně chce své předplatitele hýčkat nenáročnou tvorbou.

Pakliže jste snímek Dům plný dynamitu doposud nezhlédli, ale chystáte se na to, pak doporučuji raději přestat číst, abyste se neochudili o výživný zážitek. Následující text obsahuje spoilery z filmu!

Krátce po vtahujícím úvodu z prostředí tzv. Situation Room (místnosti pro monitorování a vyhodnocování nejrůznějších lokálních i globálních událostí ve světě nacházejícím se v západním křídle Bílého domu) na nás filmaři vytáhnou šokující zvrat: Jaderná hlavice, kterou vypustil neznámý útočník za neznámým účelem, přičemž v úvahu přichází rovněž technická závada, nebyla úspěšně sestřelena protijaderným štítem a za asi čtvrthodiny dopadne na desetimilionové Chicago.

Nelze s tím již nic dalšího udělat. Obranný systém na desítky miliard dolarů selhal, protože nikdy nebyl otestován ve skutečném provozu. Tím se liší např. od Iron Domu hojně využívaného při současné obraně Izraele. Veškeré výpočty úspěšnosti zásahu tohoto systému proto byly pouze teoretické.

„Jako sestřelovat letící kulku jinou kulkou“, trefně komentuje účinnost jaderného štítu mrazivý název jedné ze tří kapitol filmu. Je tomu tak i doopravdy, ptá se nejeden divák na internetu?

Scénárista Domu plného dynamitu, Noah Oppenheim, se po premiéře dostal do konfliktu se samotným Pentagonem. Ve filmu je bez obalu uvedeno, že je efektivita jaderného štítu asi 61 %. Pentagon s těmito informace rázně nesouhlasí a považuje je za silně zavádějící. Za Oppenheimem, jenž při psaní vycházel ze skutečných vojenských zpráv a rozhovorů s experty, stojí právě nevládní odborníci, z nichž někteří účinnost systému odhadují ještě nižší.

Tvůrci bourají mýtus o stoprocentní ochraně a s ním i celou architekturu globální bezpečnosti, postavené na přesvědčení, že „oni nás nezničí, protože my je zničíme dříve“. Film mistrně ukazuje, že v éře neznámých regionálních aktérů a hrozby kybernetických útoků, kdy může být takovýto útok pouze virtuálním simulováním odpálení rakety, se stává i ono necelé 40% riziko selhání neakceptovatelné. Následky by byly nepochybně nedozírné.

Jak se lidstvo včetně lídrů stává čím dál více pohodlnější a závislejší na technologiích, přestáváme využívat náš mozek pro řešení a vyhodnocování i pouze potenciálních krizových situací. Jenomže co když technologie fatálně selže? Pak veškerý osud leží v rukou jen jednoho člověka. A my si musíme klást otázku, v čí ruce se nachází ono červené tlačítko? Můžeme se spolehnout na jeho „počítač“ v hlavě?

Mezi ty pravděpodobně nejznepokojivější momenty z Domu plného dynamitu patří sekvence s prezidentem Spojených států, v perfektním podáním britského herce Idrise Elby, jenž mimochodem ve třetím dějství obohatil již tak natřískané herecké obsazení zahrnující jména jako Rebecca Ferguson, Jared Harris či Jason Clarke.

Tento filmový prezident se, byť pouze na přibližně 20minutovém prostoru, zařadí mezi ty nejoriginálnější, nejpozoruhodnější a nejrealističtější ztvárnění této vždy výjimečné role. Vynikajícím způsobem je nám představeno, že i ten nejpovolanější z nejpovolanějších je jen obyčejný člověk vědom si svých limitů.

Není to bojovník, který sám přemůže partu ozbrojených teroristů v letadle nebo v nejtěžších hodinách pronášet srdceryvné inspirující proslovy. Je to člověk, který se možná ve špatnou dobu ocitl ve špatném křesle.

Snímek do popředí dále staví časovou tíseň. Neustále je nám připomínáno, kolik času zbývá do nevyhnutelného dopadu rakety. Zatímco Pentagon a přidružená střediska operují s časovým úsekem asi 19 minut od detekce střeli, než se podaří sehnat a informovat prezidenta, zbývá mu času na nejtěžší rozhodnutí v dějinách lidstva sotva 10 minut. Zřejmě takhle by tomu bylo i ve skutečnosti. Jaderné střely jsou setsakra rychlé a nevyzpytatelné.

Za deset minut musí přijít na to, kdo za útokem stojí, jaký je záměr, jaké jsou šance a možné budoucí scénáře jaderného konfliktu. Když po nástupu do prezidentské helikoptéry prozradí svému poslíčkovi s jaderným kufříkem, který vždy cestuje s ním, že na takovouto ožehavou situaci „byl proškolen jediným krátkým brífinkem“, dostaví se silné mrazení v zádech.

V čele země – která ze všech existujících jaderných velmocí je se svými morálními zásadami pravděpodobně jediná, jež by byla ochotna zvážit obětování milionů vlastních obyvatel v zájmu přežití zbývajících miliard a zažehnání jaderné zkázy – stojí lídr, který byl na takovouto situaci připraven jediným „víkendovým“ brífinkem. A tak vyvstává silná otázka, koho si to na ta nejvyšší místa vlastně sami volíme. A je jedno, o jaké demokratické zemi se bavíme.

Všechny další kroky expertů, kteří se na svá místa dostali díky své odbornosti letitým působením v armádě nebo na ministerstvech, tak jako tak závisí na rozhodnutí jednoho muže.

V posledních minutách můžeme sledovat prezidenta, jak se pokouší radit se svou manželkou po telefonu, kterou ani nestihne uvést do situace. Jako by tímto jednáním odhazoval svou státnickou rolu a přepnul se do režimu prostého člověka, který drží osud celé planety od stisku jednoho červeného tlačítka. Ať mu totiž mohou experti a poradci radit cokoliv, rozhodnutí je dle americké ústavy jen na něm a nikom jiném.

Vše proto závisí na tom, jakým charakterem je a jakým chce být. A právě na této myšlence bychom měli stavět svá rozhodnutí při volbách našich nejvyšších představitel. Upřednostníme pevné morální zásady, nebo velkohubá prohlášení a nesplnitelné sliby, které nám jen dělají dobře, když je slyšíme?

Snímek Dům plný dynamitu nenabízí přímočarou odpověď. Nevíme, jaký povel prezident vydal a jak to se světem dopadlo. Právě tento otevřený konec spustil lavinu bouřlivých diskuzí na filmových fórech a sociálních sítí. Zvykli jsme si sledovat jasné uzavřené konce, po kterých se nám lépe spí. Také ve skutečném životě čím dál častěji prahneme po přímých odpovědích a jednoduchých řešeních s co nejmenším vynaloženým úsilím. Hlavně, abychom nemuseli nadlouho opouštět naši komfortní zónu.

Touto cestou se však tvůrci vydat nechtěli. Chtěli nás z komfortní zóny na minimálně 112 minut celkové stopáže vyštvat, profackovat nás a prstem ukázat z okna, že takováto hrozba klidně může viset ve vzduchu za rok, za měsíc nebo nyní. Studená válka totiž neskončila, Studená válka trvá. A nikdy neskončí. „Jaderný šachmat“ nezmizí, dokud tyhle hřibovité bomby budou existovat.

Uznávám, že bezdůvodné strašení není správné. Maximální pohodlnost ale také ne. Obzvláště při zvážení, že nyní vyrůstá celá generace, která v budoucnu možná ani nebude schopna plně zapojit svůj mozek a činit zásadní rozhodnutí za sebe i za druhé.

Jestli pak nebude nejrozumnější přenechat pozici nejvyspělejšího pozemského druhu někomu jinému. Lidstvo potřebuje restart a návrat ke staletí osvědčeným hodnotám. Nebo se postupně uklidit do důchodu. Rozhodně je na čase se nad tímto pořádně zamyslet.

Zdroje: csfd.cz, wikipedia.org, kinobox.cz, moviezone.cz, youtube.com