„Nejtoxičtější vztah v dějinách filmu.“ Proč moderní diváci odsuzují Forresta Gumpa?

Snímek Forrest Gump z roku 1994 netřeba dlouze představovat. Režisér Robert Zemeckis (Návrat do budoucnosti, Kontakt, Trosečník) dokázal stvořit skvost, který se právem zařadil mezi milníky světové kinematografie a opakovaně (a zaslouženě) okupuje přední příčky žebříčků oblíbenosti.

Podobně jako u uctívaného Vykoupení z věznice Shawshank jde o film, který miluje téměř každý, a na který se (donedávna) nesmělo utrousit jediné hanlivé slovo. Jenže po třech dekádách se optika veřejnosti proměnila. V určitých kruzích je dnes populární hledat trhliny na všem úspěšném a ostré kritice se nevyhnul ani Forrest. Pojďme se na tuhle vztahovou analýzu kouknout hlouběji.

V polovině devadesátých let byl tento skvost ověnčený 6 Oscary a 3 Zlatými glóby oslavován jako dojemná sága o nevinnosti na pozadí bouřlivé americké historie druhé poloviny 20. století. Dnešní perspektiva v příběhu odkrývá vrstvy, které jsou v moderním kontextu vnímány jako hluboce problematické a kontroverzní, zasluhující opovržení a stigmatizaci.

Zatímco krátké vsuvky jako ta se vznikem Ku-klux-klanu, po jehož strůjci nese titulní hrdina křestní jméno, nebo všudypřítomný „whitewashing“ americké historie, kdy se rasový konflikt snižuje na úroveň prostého komediálního účelu, jsou běžnými nekonfliktními diváky vnímány spíše ironicky s nadhledem. Ovšem některé americké televize či streamovací služby (Netflix) raději předem varují diváky před „škodlivými stereotypickými názory, vyobrazením postav nebo problematickými kapitolami amerických dějin“.

Přesto se největší názorové roztržky množí v případě vztahu ústřední dvojice –poměr mezi Forrestem Gumpem (Tom Hanks) a Jenny Curran (Robin Wright) je v současném digitálním světě často označován za „toxický“, tedy nezdravý, nespravedlivý a manipulativní. Mnozí jedinci neváhají zajít tak daleko, že nazývají Jenny antagonistkou (záporačkou) celého fiktivního životopisného eposu, která našeho prostoduchého hrdinu pouze využívá a citově mu ubližuje.

Když si totiž jejich společné scény shrneme, zjistíme, že se Jenny k Forrestovi opravdu uchyluje pouze ve chvílích, kdy se v rámci svého nespoutaného života nachází v nějakém srabu. Forrest pro ni vždy představuje přístav finančního i emočního zaopatření, klidu a naděje. A zatímco jí Forrest opakovaně vyznává svoji bezmeznou lásku jakožto k jediné ženě, kterou kdy (po mámě) miloval, Jenny jeho city vždy vykryje svým „protiemočním systémem“:

Jenny zpočátku shazuje Forresta na úroveň typického mentálně zaostalého prosťáčka, který může být rád, že zvládá každodenní činnosti, natož aby porozuměl lásce. Tento její přístup není náhodný. Právě takto společnost přistupovala k mentálně omezeným jedincům v minulosti naprosto běžně, než došlo k sociologicko-společenskému uvědomění.

Stejné chyby se často dopouští veřejnost, když mylně interpretuje jeho mentální indispozici za běžnou retardaci. To bravurně shrnuje dialogová výměna při prvním setkání malého Forresta s Jenny ve školním autobuse:

Forrest Gump je ve skutečnosti postihnut konceptem zvaným „savant syndrom“. Tento jev vystihuje člověka s kombinací nízkého IQ, zato nadaného v mimořádných schopností v určitých oblastech. Na stříbrném plátně byl tento jev masově představen v kultovním Rain Manovi, kde Dustin Hoffman v roli autistického Raymonda oplýval jedinečnými matematickými dovednostmi.

To je důvod, proč Forrest z jedné strany slýchá zleva zprava, že je „pomalý“, „hloupý“, když nato nečekaně exceluje v naprosto obyčejných činnostech, kde zastíní všechny „normální, od amerického fotbalu, povinné vojenské služby, rybaření až po profesionální ping-pong.

Tvůrci tímto činem obhajují veškeré předchozí neuctivé narážky, které padají na jeho adresu, aby následně odměnili našeho hrdinu zaslouženou katarzí. Na rozdíl od Jenny a ostatních postav, vůči nimž je život krajně nespravedlivý (Forrestova matka, Bubba, poručík Dan), je Forrest za svou loajalitu k systému opakovaně odměňován společenským růstem bez sebevětší námahy jako díla náhody.

Jenny je naopak za svůj rebelský životní styl soustavně trestána. Její citová bariéra má jasnou a děsivou příčinu: traumatizující dětství. Skutečnost, že ji otec sexuálně zneužíval, ji provází celým životem, spouští sebedestruktivní chování a narušuje schopnost navázat zdravý vztah. Jenny kvůli tomu vykazuje všechny aspekty komplexní posttraumatické stresové poruchy (v době uvedení snímku tato diagnóza ještě nebyla definována).

Bolestivá minulost, která se řadí mezi ty nejtemnější vyobrazené momenty v rodinných filmech vůbec, ji provází napříč celým zbytek jejího nevyrovnaného života. Ani později se od ní nedokáže odpojit. Geniálně to dokládá nesmírně emotivní scéna s házením kamenů na starý rozpadlý dům, ve kterém ji otec zneužíval. Forrest jejímu impulzivnímu chování nejprve nerozumí, posléze moment výstižně okomentuje: „Někdy na světě zkrátka není dost kamenů.“

Právě v těchto mentálně podlomených chvílích se Jenny opakovaně navrací do Forrestova přístavu bezpečí a jistoty, aby nabrala druhý dech, což mnozí kritici vnímají jako formu využívání. Jeho cit k ní jsou popsány jako ukázková „agape love“ – tento termín definuje maximálně čistou lásku k druhé osobě založenou na pevném závazku, nikoliv na prchavých emocích či sexuální přitažlivosti.

Forrest pro Jenny není jen „hodný kluk“ a ukázkový „simp“(sympatizant, projevující přehnanou náklonnost k ženě), který očekává protislužbu. Jeho láska je autentickým vyjádřením jeho bytostné podstaty, která se nemění pod vlivem vnějších okolností. Figuruje v jejím životě jako náhrada ztracené otcovské figury – to je základní motiv, jenž prostupuje napříč celým příběhem.

Z psychologického hlediska proto Jenny není vypočítavou manipulátorkou, ale ženou s úzkostně-vyhýbavou vazbou. Její útěky nejsou projevem nedostatku citu, nýbrž hlubokého strachu. Cítí se „rozbitá“ a věří, že by Forrestovu nevinnost svou přítomností zničila. Když mu v památné scéně na schodišti při nabídce ke sňatku odpovídá: „Ty si mě nechceš vzít,“ ve skutečnosti tím sděluje: „Já si tvou lásku nezasloužím.“

Další kontroverzním okamžikem je scéna, kdy se Jenny vyspí s Forrestem. Následně znovu vyplouvá z jeho přístavu na dlouhá léta neznámo kam. V prvním případě kritici naříkají nad stykem bez oboustranného souhlasu, tuplem v souvislosti s její nespoutanou minulostí, ze které se později vyklube pohlavně přenosná nemoc.

Dále pak sex se záměrem (?) počít dítě, a to s člověkem, jenž je mentálně postižený. Jaká je zde obhajoba jejího počínání? Ve skutečnosti jde o důsledek Jennina přetrvávajícího traumatu — sex spojený s pocitem bezpečí, následné selhání schopnosti zůstat.

Jak víme, k vytouženému sjednocení dvojice dojde až před samotným hořkosladkým závěrem. Současně zde dochází k největší odchylce od knižní předlohy Winstona Grooma, která je (nejen) ve svém závěru mnohem temnější a méně „hollywoodsky“ sentimentálně veselá.

Závěrečná dvacetiminutovka, kdy se Jenny vrací se synem a následně umírá, je pro kritiky opět živnou půdou pro obvinění z manipulace. Nicméně scéna, kdy se Forrest ptá: „Je chytrý? Nebo… je jako já?“, rozbíjí veškeré teorie o toxicitě. Je to jeden z nejautentičtějších momentů filmu:

Docílením tvůrců s pozměněným filmovým závěrem oproti knize, kde Jenny žádného syna nemá, k Forrestovi se nevrátí a ani neumírá, bylo uzavřít jeden z nejlépe rozvinutých vztahových oblouků, jakého se nám na stříbrném plátně kdy dopřálo, a doručit divákům patřičné sentimentální vyvrcholení s jasným koncem.

Forrestovi se splní sen, Jenny se k němu vrátí, provdá se za něj a společně vychovávají syna. Když Jenny nedlouho na to umírá na záhadnou nemoc (HIV nebo hepatitida C), stává se tak ve chvíli, kdy ví, že je o jejich syna dobře postaráno a že mu velký Forrest bude tím nejlepším otcem, jakého neměl ani jeden z nich. Zároveň odchází jako tragická figura s nevyléčeným traumatem, která na sklonku života udělala alespoň jednu správnou věc, jíž je její duše morálně vykoupena.

Není divu, že je její dlouhodobé jednání je pro diváky, kteří rádi smýšlejí krátkozrace, až útočně, příliš komplikované na pochopení. Její postava si namísto ostré kritiky mladé generace diváků, která je odkojena skutečnými toxickými vztahovými „vzory“ např. ze manipulativních reality show, zaslouží plnou dávku vcítění a sympatie.

V době, kdy současná kinematografie stěží vyprodukuje takto komplexní vztahový oblouk, je škoda, že se moderní diskuse smrskne na povrchní nálepkování a prostoduchou stigmatizaci bez hlubšího porozumění.

Tak jako se mluví o postupné ztrátě kritického myšlení, je zřejmě, že někteří lidé postupně ztrácejí schopnost empatického vcítění kvůli své emoční otupělosti a nedokáží se napojit na tak prostou věc, jakou je čistá láska. Jistě, některé prvky jsou odrazem uvolněnější doby vzniku, nicméně příčinu svého útočného chování by měli tito lidé vyhledávat ve vlastních vztazích, rodinných zázemí a nevyřešených traumat.

A nač vlastně taková rozsáhlá analýza? Někdy nám smyšlené příběhy zkrátka nastaví zrcadlo našich životů lépe než cokoliv jiného. Život je totiž jako bonboniéra – Nikdy nevíme, jaká další kultura nám přinese nový názorový postoj, který musejí všichni zastávat, jinak jsou označeni za toxické manipulanty, rasisty a xenofoby. Ale nemějte strach, jak jejich názory přiletěly, zase z ničeho nic odvějí jako peří chycené ve větru.

Zdroje: youtube.com, youtube.com, csfd.cz, wtyefm.com, screenrant.com, medium.com