Je na čase zakázat některé psy? Nebo spíše jejich páníčky?

Řeč je převážně o chovatelích psů „bojových plemen“ a jejich kříženců. Máte-li doma v obýváků malého Jorkšíra, nemáte důvod se žádného potenciálního zákazu bát, přesto se následující text týká také Vás. Pokud ale vlastníte nebo zvažujete pořízení nějakého „bojového psa“, potom byste zpozornět o to více a zamyslet se, jestli jste psovi dobrým vzorem.

Málokteré pořekadlo platí léta stejně dobře jako toto: „Za každým psem, který kousne, stojí špatný chovatel“. Je nutné dokola zdůrazňovat, že na chování psa má vždy největší vliv člověk samotný. Je nepravděpodobné, že by pes sám od sebe někoho napadl, pokud se necítí v životním ohrožení. Psi se tisíce let chovají v jádru pořád stejně – honí se jen za jídlem a fenami. Zato lidé se chovají čím dál nevypočitatelně.

Psa dnes může vlastnit prakticky kdokoliv a omezením nemusí být ani finance ani bydlení. Z psů jsme si udělali módní nebo osobní doplněk, který nás má (a taky, že to dělá) nějak representovat. Slušného páníčka od špatného poznáte na ulici po pár minutách pozorování.

Jedna věc je po sobě neuklízet psí exkrementy, druhá věc je chovat se k psovi „jako k psovi“, řvát na něj, bít jej, pouštět z vodítka na veřejném prostranství a vymlouvat se na: „Vždyť on nikoho nekousne“. Leckdy sami majitelé ani netuší, jak může jejich chlupáč zareagovat ve stresové situaci.

Není třeba zdlouhavě připomínat jací jsme my Češi psí milovníci. Mezi u nás nejčastěji chovaná plemena dle statistiky za rok 2022 patří: Pomeranian, Shiba Inu, Labradorský retrívr, Mops, Border Kolie, Zlatý retrívr nebo Jorkširský teriér.

S výjimkou retrívra a kolie chováme doma malá až střední plemena, u nichž jsou rizika pravděpodobnosti napadení nízká a jejich fatálnosti ještě nižší. Jsou to psi oblíbení zvláště pro jejich vhodnost do malých domů bez zahrádky a především bytů, ve kterých Češi často žijí. Tréning si proto mnohdy vystačí se základními povely a návyky, tudíž takového psa zvládne prakticky kdokoliv má chuť se mu věnovat.

V česku žijí přibližně 2,5 miliony registrovaných domácích psů. Každý pátý z nás tak statisticky má doma jednoho. Za pandemie tento počet o desítky procent narostl. To až tak, že útulky byly téměř prázdné a v množírnách je nestíhali vyrábět (naneštěstí v tu dobu mnozí vyčuchli peníze a spousta psů pocházela právě odtud).

Cítili jsme se osaměle, nemohli jsme se svobodně stýkat, a tak nám tuto prázdnotu měli nahradit chlupáči. Bohužel o pár let později se v nás probudila temná stránka. Mnoho lidí s koncem lockdownu rázem zjistilo, že jim pes už doma překáží, stojí spoustu peněz, vyžaduje každodenní péči a že tohle všechno nám za to nestojí/nechceme si na to zvykat/máme svých problému dost.

Psi se proto hromadně začali vracet zpátky do útulků, které nestíhaly přijímat a ekonomicky zvládat náklady. Pro psy takovéto zacházení mívá neblahé psychické následky, jelikož častá výměna páníčků pro ně není vhodná a často se stává, že se pes nedokáže odpoutat od fixace na předchozí rodinu. Své psychické problémy za pandemie jsme po jejím konci nevědomky přenesly na čtyřnohé mazlíčky, z nichž někteří se z toho mohou vzpamatovávat i nyní.

Proč to píšu? Lidé tímto chováním potvrdili, že si domácí zvířata pořizují ze stejného důvodu jako módní oblečení, technologie, dopravní prostředky – mají to ostatní a oni musí taky. Dále jsou tu citové náhražky za absenci dětí ve vztahu či různé fóbie, stres a návaly úzkosti. K léčení těchto problémů mohou být psi velmi užiteční. Platí to však pouze o speciálně trénovaných. Není pes jako pes.

Zpátky k „bojovým plemenům“. Správě vychovávat takového psa je pořádný oříšek a za pravdu mi dá, každý, kdo nějaké takové kdy choval. Často mají ve svých povahách obětavost, houževnatost, nebojácnost a ohromně silný skus. Rovněž jsou dobří hlídači rodin, na které bývají silně fixovaní, a stejně tak ochraňují malé děti před okolními vlivy. Jen už ne před sebou samými.

Statistika útoků psů na člověka není na první pohled taková černá kronika, jak by se zdálo. V České republice dochází ročně asi k 1,5 % případů napadení člověka psem. Jedná se však pouze o nahlášené útoky. Psi nejčastěji útočí na děti, konkrétně chlapce ve věku 5–11 let. A o ně právě jde. U dětí je pravděpodobnost napadení 2–5× větší než u dospělého.

Je to z jednoho prostého důvodu – psi si na 2–3× většího dospělého jen tak netroufnout. Naopak některé 5leté děti mohou být v porovnání s „bojovým plemenem“ menší a lehčí. Agresivnímu psovi poté nedělá problém dítě povalit na zem a pokousat nebo vyskočit a zakousnout se mu do krku. Není třeba zdůrazňovat, že takovéto incidenty mívají fatální následky.

Znovu připomínám, že těch nahlášených případů je poměrně málo. Zato případů, kdy se po parku, kde si hrají děti, pobíhají bez náhubku a bez vodítka jsou na denním pořádku. Stačí, aby se dítě za takovýmto nevyzpytatelným psem rozběhlo si jej pohladit, pes to špatně vyhodnotí a neštěstí je na světě. Kdo potom za to může? Majitel.

V textu výše jsem načrtnul psychické vlivy člověka na psa. Pes je emoční houba podobně jako dítě. Nasává do sebe to, co vidí ve svém okolí. Nekonfliktní pes bude pocházet z nekonfliktní rodiny, konfliktní pes logicky naopak.

Pes, který agresivně zareaguje vůči dítěti, často od svého pána nezná nic jiného než hrubé zacházení, křik, hněv a nesrozumitelné příkazy. Nedostává se mu férového zacházení natož lásky, tudíž sám pes od ostatních lidí očekává podobné reakce.

Tito páníčci často působí jako by si ze svých psů vytvářeli čtyřnohé bodyguardy, aby dávali na odiv svou image a dominanci. Jednou tak má 100kilový chlap na vodítku 50kilového Pitbula, jindy má 60kilový chlap na vodítku stejně těžkého psa. Krmí ho podobným způsobem jako sebe a nezřídka do nich sypou tuny steroidů. Když se jednoho dne utrhne ze řetězu, beze zbraně ho nemá šanci nikdo zastavit.

Nemůžu se často zbavit dojmu, že mi tito páníčci připomínají poblázněné chovatele tygrů a krokodýlů, s nimiž se čas od času také chtějí pochlubit na veřejnosti a přijde jim to naprosto normální.

Na ně už se však omezení vztahuje přímo od Ministerstva životního prostředí. Stejné je to s invazivními druhy z exotických zemí. Proč se tedy nevztahuje podobné omezení/zákaz i na vybrané plemena nebezpečných „bojových psů“?

A kdo jsou vlastně ti „bojoví psi“? Mluvím tu například o: Buldocích, Bulteriérech, Pitbulech, Stafordšírských bulteriérech, Argentinské Doze, Akita Inu, Tosa Inu, Rotvajlerovi anebo jejich samozvaném králi – American Bully XL.

Většina z vyjmenovaných plemen se již dočkala zapovězeného chovu v zemích Evropy jako Itálie, Dánsko, Španělsko, Velká Británie, Německo, Ukrajina či Rusko. V Česku ovšem žádný seznam zakázaných psů není.

Ve Velké Británii je dále spadeno na zákaz právě rasy American Bully XL (jejíž samotný název nevěští zrovna společenského mazlíčka, přestože jeho charakteristika má hovořit o opaku), a to z důvodu množících se vážných, až smrtelných útoků tohoto plemene, jež dorůstá výšky až 57 cm a hmotnosti klidně 60 kg.

Nevhodné psí plemena můžeme poměrně snadno zakázat. Co ovšem dělat se „šibnutými“ páníčky? Je zakázat nemůžeme. Můžeme však udělat mnohem víc.

Majitel, který by si chtěl pořídit psa ze seznamu nebezpečných a „bojových plemen“, by měl podstoupit povinný kurz a následně výcvik s konkrétním psem, aby dokázal, že se mu dovede správně věnovat, vychovávat, živit a poskytne mu dostatek prostoru, a nikoliv stísněný panelový byt.

Takovýto přísný a povinný kurz by měl ve výsledku blahý vliv i na samotného psa, jemuž by byl přidělen vhodný kandidát, a ne někdo, kdo se ho za pár měsíců vzdá anebo se k němu bude chovat krutě. Pes, jakýkoliv, zkrátka není a nemá být pro každého, pochopte to.

Pro všechny případy by v rámci prevence před nechtěnými útoky bylo vhodné ještě podmínit venčení těchto psů na veřejných prostranstvích výhradně s náhubkem (dávno se prodávají náhubky, které psa nijak zvlášť neomezují), jimiž by se podobným krvavým nehodám, jaké terorizovali Británii, snadno zabránilo.

Naopak rasy, u níž je silný předpoklad k nekontrolovatelnému a pro okolí nebezpečnému chování by bylo vhodné zavést zákaz pro chov v obydlených oblastech a městských zástavbách. Aneb takového psa si mějte někde na farmě, ne v paneláku na Chodově.

Chápeme se už? Jsem proti jakémukoliv zbrklému zakazování typu: „Já bych ty internety zakázala“. Rovněž jsem proti tomu, abychom si z městských parků dělali zoologické zahrady či spíše džungli.

Zdroje: seznamzpravy.cz, novinky.cz, blesk.cz, evidencepsu.cz, marvelousdogs.com