Jiřina Bohdalová stále dokáže herecky strhnout. Role Olgy je její výkladní skříní

Premiéra dramatického snímku Svatá režiséra Jiřího Stracha slavila u televizních diváků nebývalý úspěch, což stvrdili sledovaností 1,1 milionu, čímž se snímek stal nedělní jedničkou. Kritici ovšem tradičně brblali, brali si na paškál nejprve složité, kontroverzní téma mrazivých příběhů ze sibiřských gulagů, jejichž skutečná pravda je o to mrazivější, a nepozdávalo se jim ani zavádějící morální poselství o tom, že lhát je někdy v pořádku, přičemž samotné téma ani dramaticky bohatý vztah matky s dcerou tvůrci v katarzi dostatečně nevyužili.

Kromě toho také nečekaně zklamala, obvykle alespoň průměrná, Strachova režie, jenž zde jakoby rezignoval na veškerou kinematografii a pouze staticky a sterilně odvyprávěl příběh s dohromady trojicí hlavních postav, který nezapře úroveň lacinějšího televizního díla, a spoléhal se na Epsteinův scénář. Neodpustil si ani pár poněkud trapnějších scén jako „kung-fu“ rozcvička Bohdalové, nevěrohodný záchvat pocitu závratě nebo její opilecký tanec za doprovodu Alexandrovců.

Nicméně se hlasy obou pravidelně znepřátelených stran shodovaly v tom nejpodstatnějším – a sice v dechberoucím výkonu Jiřiny Bohdalové, který umocňuje její úctyhodný věk a fakt, že hraní prakticky dávno pověsila na hřebík a v posledních letech spíše tu a tam vystupovala pouze v televizních pořadech sama za sebe. Její zdejší role devadesátileté Olgy, jež objíždí republiku, aby se podělila s veřejností o „svá“ krutá svědectví z pracovních táborů, je pro Bohdalovou částečným comebackem a zároveň dost možná její finální rozlučkou s plnohodnotnou dramatickou rolí v celovečerním filmu. Jakoby tak ve Svaté záměrně předváděla celý svůj nabytý herecký repertoár od komediálních prvků (bohužel zde méně zdařilých a vlastně nepodstatných) po ty dramatické, jež nejvíce vyniknou v silných momentech s její filmovou dcerou v podání Lenky Vlasákové, jíž se daří s Bohdalkou držet krok, avšak i přesto zůstává hluboce zastíněna jejími strhujícími proslovy o tom, co je život doopravdy zač.

Ačkoliv se Olga zřejmě nezapíše mezi její vůbec nejlepší role, dramatické či komediální, bude alespoň figurovat jako inspirace pro ostatní herce či herečky, kteří od nynějška budou vtloukat do hlavy, že ani po devadesátce život nemusí nutně končit a důstojně hrát se dá v jakémkoliv věku jsou-li toho schopni. V naší kinematografii zcela jednoznačně nepamatujeme jedinou ženskou ani mužskou ikonu, která by se do paměti celých generací diváků zapsala tolika památnými rolemi (má jich na kontě asi 150) a zvládala přeskakovat mezi žánry s takovou lehkostí a úspěšností jako právě naše Bohdalka, jenž si před kameru poprvé stoupla už ve svých šesti letech a dá se tak říct, že si s určitými pauzami hraje bezmála 90 let (!).

Do diváckých pamětí se pochopitelně nejvíce zapsala rolemi ryze komediálními (Chalupáři, Televarieté) a pohádkovými (Nesmrtelná teta) včetně nezapomenutelných hlasových projevů v dětských večerníčcích (Rákosníček, Křemílek a Vochomůrka, Racochejl). O to vzácnější pro nás všechny bylo, když si odskočila do rolí ryze dramatických jako v Uchu, Fany nebo před dvěma lety v Kleci, za nějž si odnesla nejedno ocenění, ať už spirituální nebo hmotné, a spolupracovala s našimi nejlepšími tvůrci. V posledních letech jí pak nejvíce nabídek dohazoval právě Strach, s nímž při natáčení Svaté spolupracovala počtvrté. Jak by zřejmě řekl on sám: Pro Bohdalovou se v každém filmu vždy najde nějaké role.

Na druhou stranu, aniž bych to chtěl myslet jakýmkoli způsobem negativně, Bohdalová se nikdy neřadila k naším vzhledově nejkrásnějším herečkám, což jí mohlo, ale také nemuselo zajistit onu přetrvávající slávu a hromadu nabídek. Jak totiž dobře víme, jsou to právě herečky, u nichž jsou (na rozdíl od mužských kolegů) kladeny větší důrazy na vzhled, jež s časem přirozeně ubývá a s tím také množství nabídek. V případě Bohdalové se upřednostňovala její herecká transformace, vytrvalost, projev, dobrá fyzická a psychická kondice a dále, řekněme, tradiční babičkovský vzhled, který jí přinášel role v jakémkoliv věku a do jakéhokoliv pořadu. Čím více je herec tvárnější, tím lépe pro všechny, což jednou krásně shrnul režisér Zdeněk Zelenka:

Přitom v osobním životě, podobně jako v mnoha svých ikonických rolí, platila se svou skromností, upřímností, otevřeností a láskou k Čechy milovanému zahradničení za obyčejnou každodenní postavičku v tom nejlepším možném slova smyslu. Než aby za každou cenu plnila denně bulvární plátky (ačkoliv oni si na ni vždycky něco našli), dávala přednost spokojenému osobnímu životu a plnění si svých niterních přání – až se nejeden z nás vlastně ptal, kam ta Bohdalka zmizela? Když tedy chtěla hrát, hrála. Když ji síly začaly opouštět, opustila např. po osmnácti letech angažmá Divadla Na Jizerce. Svůj volný čas ovšem vždy dokázala zase něčím vyplnit, co jí dělalo nespornou radost, ať už zmíněnému zahradničení nebo svých vnukům.

Budiž to inspirací pro nás pro všechny, ať už v důchodovém věku, těsně nebo ještě daleko před ním, že život po šedesátce, sedmdesátce ani osmdesátce zdaleka nemusí končit. A tuplem ne, když si uchováme dostatek sil a pevné fyzické a psychické zdraví, s nimiž můžeme ještě dalších třicet let sloužit nežli strávit poslední etapu života zhuntovaní v křesle u televize s lahváčem v ruce nebo luštěním křížovek. Život i v pozdějším věku stále nabízí mnoho výzev, úspěchů a (bohužel) čím dál častěji nezbytnějších příležitostí si na stáří přivydělávat. A když včas nalezneme to, co nás vnitřně naplňuje, můžeme to vykonávat i s ubývajícími silami a vydělat si při tom nějakou kačku, měli bychom si toho setsakramentsky vážit. Znamená to totiž, že jsme v životě naplnili svůj potenciál a zvítězili. Tak jako nás to učíte vy, Jiřinko. Děkujeme.

Zdroje: csfd.cz, csfd.cz, novinky.cz, kinobox.cz, kinobox.cz, wikipedia.org, irozhlas.cz, mediaguru.cz