Proč je některým hercům čím dál hůře rozumět?

V poslední době nejen v diskuzích na internetu, ale také ve svém okolí slýchávám opakující se stížnosti směrem k hercům a herečkám, kterým je špatně rozumět. Diváci pak musí mít ucho přilepené k reproduktorům, nebo si zapínají titulky, aby pochopili, co říkají. S tím souvisí také úroveň hlasitosti, která buď řve, nebo je až moc potichu.

Problém tkví hned ve dvou oblastech – umělecké a technické –, v nichž filmový průmysl navzdory vymoženostem poněkud pokulhává. Protože si toto téma zaslouží důkladnější rozbor, rozhodl jsem se jej rozdělit do dvou částí. V první začneme s herci a jejich upadajícími řečovými dovednostmi, které žádná technologie nezachrání.

Nedávný slovenský snímek Fentasy, pojednávající o bratislavském podsvětí drogově závislých na fentanylu, je typickým zástupcem obou hlavních problémů načatých výše. V hlavní roli zde vystupuje jednatřicetiletá slovenská herečka Kristína Kanátová ztvárňující jednu z feťaček. Zatímco režijní debut dvojice Samuela Vičana a Anastasie Hoppanové po příběhové stránce nijak zvlášť nestrhne, největší debata se na internetu rozvířila kvůli otřesné zvukové stránce a nesrozumitelnému hlasovému projevu (nejen) hlavní herečky, která mluví příliš rychle, potichu drmolí a divák se musí velmi soustředit, aby z příběhu vůbec něco pochytil.

Že nikterak nepřeháním se můžete sami přesvědčit ukázkou z filmu. Schválně si ji napoprvé pusťte jakoby nic a uvidíte, zdali jí porozumíte. Napodruhé se pak můžete pokusit rozluštit její řeč a porovnat její vyjadřovací schopnosti třeba s detektivem v podání Davida Švehlíka, jehož standartní projev je zkrátka někde jinde. A ne, problém není ve slovenštině nebo v nějakém bratislavském „hantecu“. Kanátová spíše zní, jako by ji někdo probudil v pět ráno po flámu a ona nahrávala svou zvukovou stopu na obyčejný telefon smíchanou s okolními ruchy, které se v laboratoři nepodařilo oddělit.

Jistá míra odpuštění by mohla panovat, kdyby se veškerá zvuková stopa filmu nahrávala přímo na place, kde mnohdy panují pro filmaře nevyzpytatelné podmínky. Tvůrci se ale nijak netajili tím, že tradičně přistoupili k metodě postsynchronů, kdy herci nahrávají své dialogy opětovně ve studiu pro lepší kvalitu, někdy i lepší herecké výkony.

Tato u nás běžná metoda vynahrazuje používání méně vyspělé technologie (holt nejsme v Hollywoodu a netočíme za $100 milionů), šetří drahý čas na place a z toho důvodu vnáší tzv. myšlenkový proud, který bych nazval jako: „to se zachrání v postprodukci, soudruzi.“ Jenže z lejna těžko upletete bič.

Zvukař Jan Bezouška údajně na projektu pracoval odděleně od hlavního štábu, přičemž se na premiéře chlubil tím, že výsledný mix prováděl ve Spojených státech (kde snad mají lepší mašiny než na Slovensku). Je zarážející, že si nikdo z nich za včasu nevšiml špatné kvality mixu dialogů s ruchy a bez pocitu viny poslali takovýto výsledný produkt do českých a slovenských kin. Co z toho pak mají chudáci samotní diváci? I jiné levné snímky domácí produkce mají alespoň obstojnou zvukovou stránku. Na peníze se tedy nikdo vymlouvat nemůže.

V případě Kanátově by se ještě dalo leccos prominout, kdyby šlo o její debut. Jenomže nejde. Vystudovala bratislavskou VŠMU a objevila se třeba ve snímku Čára nebo několika slovenských seriálech, v nichž se mimo jiné setkala se svou vrstevnicí Alžbětou Ferencovou, jíž čeští diváci mohou znát z aktuálního seriálu Policie Hvar na Nově.

I na Ferencovou se totiž hned po uvedení první epizody sesypala kritika, že jí není dobře rozumět a po boku daleko lépe artikulujícího Jakuba Štáfka huhňá. S Kanátovou si tak může podat ruce. Tím nijak netvrdím, že se jedná o špatné herečky, které nepatří do televize, ale na svém projevu by měly usilovně zapracovat pod dohledem odborníka, jinak by je mohli brzo po stížnostech diváků přestat obsazovat.

Doby, kdy si režiséři do filmů a televize vybírali jen ty, kteří mají hlas jako zvon, jsou ty tam. Problémy s nesrozumitelnou mluvou se týkají celé současné populace, ostatně se stačí zaposlouchat ve svém okolí, na ulici nebo před školou. Není proto divu, že se totéž přelévá také zejména na začínající herce a herečky, kdy věk nemusí hrát roli. Jednou mluví starší herečtí debutanti lépe, než mladí, jindy naopak.

Omlouvat to ale v branži, která je na perfekcionalizmu stavěná, nelze. Herci totiž musí na prvním místě vždy správně mluvit, artikulovat, přidávat nebo ubírat důraz na slabikách anebo dělat pauzy na správných místech. Bez těchto dovedností nemohou adekvátně ztvárnit své postavy. Vzhled a další přednosti stojí až na druhé koleji, ačkoliv je smutným trendem pravý opak.

Když herci není dostatečně rozumět – šlape si na jazyk, drmolí, huhňá, breptá, ráčkuje nebo koktá – nemá v televizi jednoduše co dělat. K tomu, aby mohli své mluvené slovo ještě zdokonalit jsou na filmových a divadelních školách vyučovány příslušné předměty pod odborným vedením starých hereckých pardálů, kteří studentům třeba také odstraňují silný přízvuk, je-li potřeba.

Jak dokazují výše uvedené slovenské herečky, zdá se, že dnes už není příliš velký rozdíl v tom, kdo má vystudovanou FAMU či DAMU s hereckou průpravou a těmi, kteří se před kamerou ocitli zcela náhodou na základě internetové popularity, rodičů, vzhledu nebo konexí.

Protože chce každý v současnosti rychle vydělat a dosáhnout úspěchu, filmové a televizní produkce raději dávají přednost již známým osobnostem z řad internetových celebrit, influencerů, youtuberů aj. před opravdovými talenty. Aneb nač obsazovat do malé role neznámého nováčka, když můžeme vzít zavděk domácím slavným influencerem, kterému sice není rozumět, ale za to má statisíce fanoušků, z nichž se zcela jistě všichni dostaví do kina.

Že je tento myšlenkový pochod prokazatelně lichý – viz propadák Cool Girls s trojicí českých influencerek, na které do kina skoro nikdo nepřišel – zatím producentům zjevně nedochází a vesele zaplavují své tvorby osobnostmi, které na hereckou kariéru prostě nemají. Čest výjimkám. Komerční televize si v tom rochní ještě více, kdy si tyto nové „herce“ sami vychovávají ve svých reality show jako Love Island, Survivor, Superstar nebo ČSMT, a posléze je recyklují ve svých upadajících seriálech. Ostatně v Ulici to údajně došlo tak daleko, že novým mladým postavám nikdo nerozumí a vše zachraňují staří pardálové, aby divák z příběhu aspoň něco měl.

Nemluvě o celebritách, které přitáhnou své potomky před kamery v příliš nezralém věku, aby následně zbytečně čelili kritice kvůli svým penězi chtivým rodičům ve věku, kdy jim to může vážně ublížit. Přitom i v minulosti se před kamerami objevovaly kvanta dětí, i z řad potomků tehdejších celebrit. Všem ale vždy bylo perfektně rozumět, aby si k jejich postavám mohl divák vytvořit hlubší vztah, než aby se vysiloval tím, že jim sotva rozumí a neustále sahal po ovladači.

Že se tento problém netýká pouze Česka a Slovenska dokazují také americké filmy a seriály, i z hollywoodské produkce, u nichž si tamní anglicky mluvící diváci musí ostudně zapínat titulky. Neblahý vliv na to mají nejen podobně špatné herecké projevy, nýbrž nedostatečný zvukový mix, kdy efekty či hudba přehlušují dialogy. O tom si ale povíme víc až ve druhé části.

Zdroje: avmania.zive.cz, idnes.cz, kinobox.cz, csfd.cz, youtube.com