Článek
Jako třeba ta oblíbená fráze, kterou všichni známe: „Gayové mi nevadí, ale…“ A už to jede. Ten pověstný háček. Co přichází po „ale“? Někdy je to rozumná úvaha, jindy zdánlivě nevinné vyjádření, ale často se za tím skrývá nevyřčená myšlenka: „…ale prosím, neprotežujme je.“
Představte si to jako když vaříte guláš. Máte všechno potřebné – maso, cibuli, koření, brambory – a vaříte ho s láskou, až nakonec přidáte trošku čili papričky. Najednou se vám guláš zdá překořeněný. A přesně tak se někteří lidé cítí, když mluví o gayích. Nevadí jim, že jsou součástí guláše, ale když se o nich mluví často nebo jsou příliš „vidět“, mají pocit, že se toho koření přidává až moc.
Kde je ta správná míra?
„Gayové mi nevadí, ALE…“ Když tuhle větu slyšíte, obvykle už víte, že to nebude tak jednoduché. To „ale“ často znamená, že i když dotyčný má pro LGBTQ+ komunitu nějaký ten respekt, přece jen ho trošku dráždí, když je to téma v médiích, ve filmech nebo na sociálních sítích příliš často na očích. „Neprotežujme je,“ říkají. Ale co to vlastně znamená?
Kdybychom si představili svět jako obrovskou společenskou párty, gayové tu byli vždycky, jen byli dlouho zavření ve špajzce, zatímco ostatní se vesele bavili v obýváku. Teď konečně mohou vyjít a tancovat na parketu jako všichni ostatní. A někdo si možná říká: „Fajn, že jste venku, ale nemusíte tu být všude, ne?“ Jako by zapomněli, že parket patří všem.
„No jo, ale co ty duhové pochody?“
Jedním z hlavních argumentů lidí, kteří se obávají „protežování“ gayů, bývá kritika duhových průvodů, známých jako Pride. „Proč se musí chlubit svou orientací? Mně taky nikdo nedělá průvod, protože jsem hetero!“ Inu, to je asi jako říct: „Proč dělají maratony, když já můžu běhat i doma na pásu?“ Pride není jen o radování se z toho, kdo jsou. Je to oslava svobody být sám sebou po dekádách útlaku a neviditelnosti.
Představte si, že máte deset let zamčenou skříň plnou nejlepších párty oblečení a někdo vám jednoho dne řekne: „Můžeš se převléknout a jít ven!“ Co uděláte? Převléknete se jenom do tepláků? Ne, vytáhnete všechny ty lesklé košile, třpytivé kalhoty a obujete si boty na podpatku! A přesně to dělají lidé na Pride průvodech. Je to jedna velká oslava toho, že mohou být tím, kým chtějí být, bez obav z diskriminace.
Když „protežování“ zaměníme za viditelnost
Další častý argument zní: „Všude ve filmech teď musí být gayové. To už přehánějí.“ Není to spíš tak, že jsme si na to jednoduše dlouho nezvykli? Dlouhou dobu byli gayové a další členové LGBTQ+ komunity v televizi a filmech buď zcela neviditelní, nebo vykreslováni jako komické figurky či tragické postavy. Pokud jste vyrůstali na televizních seriálech, kde se neustále objevovali heterosexuální hrdinové, je jasné, že každá změna může působit jako přehnaná.
Jenže si to představme takhle: Kdybychom měli dvanáct dílků puzzle a po dlouhou dobu by jeden z nich chyběl, lidé by si na tu prázdnou mezeru zvykli a říkali by si: „No a co? Je to přece normální, že tam dílek chybí.“ A najednou se ten chybějící dílek objeví a doplní obrázek. Někomu se to ale může zdát jako „přebytek“. Ve skutečnosti se ale obrázek konečně stává celistvým.
Jak najít zdravý střed?
Samozřejmě, že každý máme svůj pohled na věc. Je úplně v pořádku, že se někomu nemusí líbit všechno, co souvisí s LGBTQ+ kulturou. To, že někdo nechodí na Pride, neznamená, že je automaticky homofob. Stejně tak nemusí každý film s gay hlavní postavou být pro každého, to je zcela přirozené. Ale říkat, že někdo je „protežován“, může být trochu zavádějící.
Když totiž lidé mluví o „protežování“ gayů, často tím myslí jen to, že se konečně dostali na stejnou úroveň viditelnosti jako kdokoliv jiný. A to se může někomu zdát jako „přehnané“, protože to ještě nedávno nebylo běžné. Je to podobné, jako když si koupíte nové boty a ze začátku vám přijdou příliš nápadné. Pak si ale zvyknete, protože zjistíte, že vlastně skvěle doplňují celý outfit.
Nakonec je to o respektu
To, že se o LGBTQ+ komunitě mluví víc, je znamením, že jsme jako společnost udělali krok vpřed. Samozřejmě, že každý nemusí souhlasit se vším, ale základní myšlenka by měla být o respektu. Pokud nám gayové „nevadí“, nemělo by nám vadit ani to, že jsou součástí každodenního života stejně jako kdokoliv jiný.
A když si někdo posteskne: „Gayové mi nevadí, ale neprotežujme je,“ je dobré si uvědomit, že možná nejde o protežování. Možná jen konečně vidíme celou paletu barev, které tu vždycky byly, ale teprve teď mají prostor zazářit. A kdo by nechtěl trochu víc barev ve svém životě, že?
