Jak na zaměstnávání ukrajinských uprchlíků? Kouzelnou formuli zatím žádný stát neobjevil

Na úrovni jednotlivých států jsou rozdíly přímo diametrální. Ani vysoká míra zaměstnanosti nicméně neznamená, že stát zvládá integraci úspěšně. Stejně důležitým kritériem je to, zda mají uprchlíci šanci dosáhnout na pozice, které odpovídají jejich vzdělání.

Zřejmě nejvyšší procento uprchlíků z Ukrajiny nachází zaměstnání v Polsku (71 %). Téměř na stejné úrovni se pohybuje také Česko a Slovensko, kde si práci našly asi dvě třetiny běženců v produktivním věku. Poměrně vysoká čísla hlásí také úřady práce v pobaltských státech.

Na opačném konci spektra najdeme například Bulharsko, na jehož pracovní trh se podle nejnovějších údajů Mezinárodní organizace pro migraci zapojilo jen 12 procent uprchlíků. O mnoho lépe na tom není ani sousední Rumunsko. Z asi 90 tisíc Ukrajinců, které tamní úřady evidovaly během letošního léta (dodejme, že údaj zahrnuje i děti a seniory), jich práci podle oficiálních statistik našlo jen sedm tisíc, tedy 6,3 %.

Výše zmíněné prvenství Polska zvláště ostře kontrastuje se situací v sousedním Německu, které v případě uprchlíků z Ukrajiny momentálně figuruje jako cílová destinace číslo jedna. Zapojení uprchlíků na německý trh práce patří k jednomu z nejnižších v celé EU – podle dat z jara 2023 bylo ve Spolkové republice Německo zaměstnáno pouhých 18 procent držitelů dočasné ochrany.

S jakými bariérami se uprchlíci při snaze o nalezení zaměstnání potýkají? V legislativní rovině rozhodně problém není.

Manévrovací prostor členských států EU je koneckonců v tomto ohledu velmi úzký – přístup ukrajinských uprchlíků k zaměstnání je v principu garantován přímo v textu směrnice Evropské komise o dočasné ochraně.

Jedno z mála omezení najdeme na Slovensku, kde mají sice držitelé dočasné ochrany právo na zaměstnání, ale nikoliv už na podnikání. Pokud chtějí podnikat, musejí nejprve získat přechodný nebo trvalý pobyt.

Jednoznačně nejčastější překážkou při hledání práce bývá nízká znalost místního jazyka. Ukázkovým případem je právě Německo. Pravda, znalosti němčiny mezi Ukrajinci měsíc od měsíce rostou. Nulovou znalost německého jazyka přiznalo v průzkumu provedeném na jaře 2023 jen 18 procent dotázaných (o půl roku dříve to přitom bylo 41 %). Prostor pro zlepšení ale zůstává velký – podíl těch, kteří svoji znalost hodnotí jako „dobrou nebo velmi dobrou“, se příliš nezvyšuje a aktuálně činí jen 8 procent.

Jazyková bariéra je charakteristická i pro většinu ostatních zemí regionu. Určitou výjimkou je snad jedině Bulharsko, a to ze dvou důvodů. V první řadě jsou si jazyky obou zemí relativně blízko. Kromě toho se v málokteré zemi východní Evropy Ukrajinci tak snadno dorozumí rusky – zejména mezi příslušníky starší generace je znalost ruštiny stále poměrně vysoká.

Právě na případu Bulharska je ovšem možné ukázat druhou nejčastější překážku zaměstnávání, a totiž nedostatek odpovídajících pracovních pozic. Poptávka po pracovní síle je v Bulharsku velká, ale týká se zejména málo kvalifikovaných pozic v průmyslu a stavebnictví. Nabídka, kterou představují Ukrajinci (podobně jako v dalších přijímajících zemích jde většinou o ženy s vyšším než středním vzděláním), se s těmito požadavky téměř dokonale míjí.

Hlad bulharských firem po pracovnících proto namísto Ukrajinců v rostoucí míře uspokojují pracovní migranti z jiných zemí počínaje Moldavskem a Tureckem a konče Uzbekistánem nebo Kyrgyzstánem. Podobný trend můžeme vidět i v dalších zemích regionu, jako jsou Rumunsko nebo Polsko.

Třetí nejdůležitější překážkou vstupu na trh práce představují z pohledu Ukrajinců potíže s uznáváním jejich kvalifikací. Případů, kdy jim přijímající státy v tomto ohledu vyšly vstříc a proces nostrifikací zjednodušily, najdeme v Evropě pomálu.

Patrně nejdále zatím zašly Lotyšsko a Litva, i když výsledky jsou přinejlepším smíšené. Valná většina uprchlíků i přes vysokou úroveň vzdělání nachází uplatnění v manuální výrobě, úklidových službách nebo pohostinství.

K určitému zjednodušení pravidel došlo také v Česku nebo na Slovensku, ale úpravy se bohužel dotkly jen jedné jediné skupině odborníků (v českém případě psychologů, ve slovenském pak pediatrů).

Mezi státy, které zatím v otázce nostrifikací neustoupily ani o centimetr, patří například Rakousko. Nechvalně proslulý je proces uznávání diplomů rovněž v Německu. Socioložka Viktoria Sereda, která aktuálně působí v berlínském výzkumném centru Prisma Ukrajina a tématu integrace uprchlíků se věnuje dlouhodobě, hovoří v této souvislosti o „noční můře“.

Přístup většiny zemí východního „křídla“ EU je ve srovnání s Německem flexibilnější. V Polsku, Česku, na Slovensku nebo v Pobaltských zemích mohou Ukrajinci do zaměstnání nastoupit snáz, bez byrokratických záludností typu německé bezpečnostní prověrky (Erkennungsdienstliche Behandlung).

Na druhou stranu se ale zpravidla musejí smířit se sestupem o několik kvalifikačních stupínků dolů. V případě, že se z vlastního rozhodnutí nebo nedobrovolně ocitnou bez práce, dostanou od státu jen zlomek toho, co uprchlíkům garantují zákony v Německu.

Přečtěte si více o tom, jak se aktuálně vyvíjí ukrajinská uprchlická krize.

Jednoznačně stanovit, jaký přístup k zaměstnávání ukrajinských uprchlíků je nejlepší, je s odstupem půldruhého roku stále ještě předčasné. Nejvíce negativ najdeme evidentně ve vývoji na jihovýchodním okraji Unie, kde jsou dveře do odborných pozic zavřené, dostupná pracovní místa jsou z větší části vhodná pro sezónní pracovní migranty z Blízkého východu či Střední Asie a státní podpora pro držitele dočasné ochrany je buď nastavena absurdně nízko (jako je tomu v Bulharsku), anebo je sice obstojná, ale pro změnu bývá vyplácena se zpožděním (případ Rumunska).

Otevřená náruč, s jakou potenciální zaměstnance z Ukrajiny přivítalo Polsko, možná fungovala první rok nebo rok a půl, ale podle všeho už začíná selhávat – dostatečně o tom vypovídá fakt, že za uplynulý rok Polsko opustilo na 350 tisíc Ukrajinců. Podstatná část z nich odešla na doporučení svých příbuzných a známých do Německa. Jestli se jim podaří probít se tamní byrokracií a vybojovat si na pracovním trhu podobnou pozici, o jakou přišli po svém útěku z Ukrajiny, ale není vůbec jisté.

Autorem článku je Jakub Andrle.