Magdalena Davis: Jak vypadá jeden den na COP28

Navzdory všemu však platforma COP stále představuje jediný mezinárodní nástroj pro vyjednávání klíčových klimatických závazků.

Budík zvoní v 6:15, za okny už je světlo. Po ranní hygieně si oblékám dlouhé oblečení zahalujícího nohy i paže, v prvním patře hotelu do sebe naházím ovesnou kaši a silný indický čaj a vyrážím do třicetistupňového dubajského rána.

První den mi pěší cesta na stanici metra trvala 24 minut, dneska to zvládnu za polovinu – probíhám zkratkou přes soukromé parkoviště vedlejšího činžáku a pak napodobím několik indických dělníků a pěšinou mezi vilami se vyhnu přechodu osmiproudé křižovatky, kde jsem včera trčela 8 minut.

Za chvíli už jsem na té správné straně vstupu do metra. První dva vlaky jsou tak plné, že se mi nepodaří nastoupit, napotřetí se úspěšně vmáčknu do masy těl zaplňujících veškerý vnitřní prostor. Je to v posledním, ženském vagónu (jiným nejezdím), takže nedobrovolný tělesný kontakt není tak konfrontační, jako kdybych byla o jedny dveře vedle.

Prvních několik stanic nemůžu sama udělat ani krok, dav mě poponáší ze strany na stranu podle toho, kde se zrovna kdo snaží vystoupit. Aspoň mám dobrý přehled, moje blonďatá hlava výrazně převyšuje nad ostatní ženy, většinou drobné Asiatky. 

Když projedeme centrem Dubaje, začne být ve vagónu volněji a postupně do něj nastupují i další delegátky klimatické konference.

O hodinu a půl poté, co jsem vyběhla z hotelu, konečně stoupám eskalátorem z poslední stanice metra směrem ke vstupu do areálu Expo2020 a začíná další fáze dnešního konferenčního dne – fronta.

Vstoupit do areálu lze pouze přes bezpečnostní prohlídku podobnou té na letišti, plynulost v ní regulují pořadatelé běžnými pomůckami, jako jsou zábrany, okliky, páskování a pokřiky, kterými usměrňují dav do hadovitého postupu tak, aby nedocházelo k příliš dlouhým zácpám.

Zabere to mezi 20 minutami (když máte štěstí) a 2 hodinami (když ho nemáte, jako třeba já předevčírem) - podle toho, kolik z 97 tisíc registrovaných účastnic a účastníků zrovna přijde v tu samou dobu jako vy.

Dneska štěstí mám, vypadá to tak na půl hodiny. „Představ si, že v Indii začali používat na silnice asfalt místo betonu,“ zaslechnu za sebou útržek konverzace mezi dvěma anglicky mluvícími mladými muži. „Úplně to změnilo naše predikce o poptávce na tamním trhu. Finanční výhledy pro cementárny jsou mimo, budeme muset diverzifikovat,“ dodává ten stejný hlas. Druhý mužský hlas odpovídá: „My se budeme zaměřovat na Afriku, podle analýz se tam otevírají nové trhy a dá se tam vydělat hodně peněz. Pamatuješ na Jima? Byl s námi v ročníku. Je teď dost velké zvíře. Včera po prezentaci jsem za ním šel a….“ zbytek konverzace utone v instrukcích pořadatele, který nás u bezpečnostní kontroly rozdělí, a já se už bohužel nedozvím, v jaké branži ono zvíře Jim dělá. Ale vsadila bych si spíš na jednoho z dvou tisíc registrovaných lobbistů fosilního průmyslu než na klimatického aktivistu.

Co také čekat na konferenci k ochraně klimatu, že?

Házím si přes rameno čerstvě zrentgenovanou tašku a u brány si nechám naskenovat průkaz totožnosti. Na rozdíl od prvního dne, kdy bych nezúčastněnému pozorovateli připomínala spíše zoufalou orientační běžkyni („…tady někde má přece být budova 89…!“), vykročím dnes správným směrem a za pár minut už sedím v lednici, pardon, v klimatizované místnosti, na koordinační schůzce mezinárodní organizace Climate Action network (CAN), jíž je Člověk v tísni členem.

Jak sám název napovídá, CAN je aktivní v ochraně klimatu a spolupracuje s mnoha vládními i nevládními organizacemi, včetně Mezivládního panelu pro změnu klimatu. Na začátku probereme postoje jednotlivých zemí k projednávané agendě.

Ze strany francouzských členek zazní kritika k prezidentu Macronovi, že využívá situace k protlačení vlastních zájmů na výstavbu nových jaderných bloků (ehm). Navzájem se informujeme o tom, kolik naše státy plánují přispět do různých klimatických fondů – kromě Zeleného klimatického fondu (Green Climate fund) je tu také Adaptační fond (Adaptation fund) a nově i Fond ztrát a škod (Loss and damage fund).

Na posledně zmíněném se státy domluvily už loni na COP27 v Egyptě, ale o pravidlech čerpání a prvních finančních příspěvcích se rozhodlo až (už) první den tady na COP28. 

I přes řadu otazníků lze mluvit o mezinárodním úspěchu, který předsedající prezident COPu Sultan Al Jaber (alias ministr průmyslu Spojených Arabských Emirátů alias ředitel ropné společnosti Abu Dhabi National Oil Company) dost potřeboval a také náležitě využil.

Odklonil tím totiž nepohodlnou mediální pozornost od svého střetu zájmů a do médií uniklých plánů využít COP28 k uzavírání nových dohod na dodávky ropy a zemního plynu. Zlé jazyky tvrdí, že fond ztrát a škod bude prvním a také posledním úspěchem tohoto COPu.

Koordinační schůzka CAN končí, a tak pospíchám do jiné části areálu na prezentaci nové strategie Zeleného klimatického fondu.

Na COPu se v OSN zóně (tzv. modré zóně) odehrává každou půl hodinu zhruba 15 paralelních akcí — tiskové konference, jednání pracovních skupin, přednášky, workshopy, diskuzní panely, výstavy.

Další program probíhá ještě v tzv. zelené zóně, která je otevřena i veřejnosti. Proto si musím svůj denní program připravovat vždy předchozí den podle předem stanovených priorit, jinak už se v tom během probíhajícího dne nejde zorientovat… a všechno se to nedá stihnout ani omylem.

Na akci Zeleného klimatického fondu se dnes mluví hlavně o potřebě zrychlit financování projektů v zemích, jejichž obyvatelé a obyvatelky trpí extrémními projevy klimatické změny.

Je to ten fond, do kterého český premiér Petr Fiala přislíbil za Česko přispět 4 miliony dolarů pro období 2024-2027. V současnosti je v něm k dispozici 13,5 miliard dolarů, cílem je do něj do roku 2030 vybírat ročně alespoň 50 miliard dolarů. Dohromady s ostatními fondy je mezinárodním cílem vybírat každý rok 100 miliard dolarů.

Ve skutečnosti je ale na zvládnutí klimatické změny potřeba násobně více - konkrétně 2,7 bilionu dolarů ročně.

Jedná se o investice nutné k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050, které zajistí, aby průměrná globální teplota nestoupla nad 1,5 °C v porovnání s rokem 1900, dále financování adaptačních opatření na ty změny, které již nepůjde zvrátit, a v neposlední řadě také peníze na ztráty a škody pro obyvatele, kteří se nemají už ani na co adaptovat – například proto, že jejich vesnice a živobytí skončily pod mořskou hladinou nebo zmizely s masivními sesuvy půdy.

„Máš čas na kafe?“ píše mi známý, který přiletěl s vládní delegací. Naštěstí není daleko. Při pohledu na frontu v kavárně je z toho nakonec džus na stojáka u stánku s občerstvením.

Vyměníme si dojmy z konference, probereme přípravu společné mezinárodní akce, která nás čeká za půl roku, a pak už oba zase běžíme za svými povinnostmi.

Následující hodinu trávím ve společnosti expertek a expertů na spravedlivý přechod k udržitelným řešením, kterou v pavilonu Spravedlivé tranzice organizuje Mezinárodní organizace pro práci (International Labour Organisation, neboli ILO), což je jedna z nejstarších specializovaných agentur OSN.

Na úvod diskuze zazní zajímavá informace, že implementací Pařížské dohody na ochranu klimatu může do roku 2030 vzniknout asi 25 milionů nových pracovních míst.

Vzhledem k tomu, že by zároveň mělo zaniknout asi 6 milionů míst závislých na fosilním průmyslu, vychází čistá matematika přechodu na zelené technologie a udržitelné postupy na 18-19 milionů nových pracovních míst.

Z diskuze také vyplývá, že cesta vede přes investice do vzdělání, snižování systémového znevýhodňování žen ve společnosti a v posilování odolnosti mladé generace, která se bude muset s řadou těchto výzev potýkat většinu svého života.

Zaujal mě též příklad modelování dopadů změn tranzice v regionech v Indonésii, podle kterého se všechny velké změny v jednom regionu (cca 60 tisíc obyvatel) dominově promítnou minimálně do dvou dalších regionů (dopravně, sociálně, z hlediska dostupnosti služeb atd.).

Je to dobrá připomínka, že zapojení vědy a spolupráce samospráv je nezbytnou součástí celého procesu.

Zatímco se diskuze chýlí ke konci a moderátor shrnuje závěry, tiše vyklouznu a pádím na neformální schůzku se zástupci českého Ministerstva zahraničí, Ministerstva životní prostředí a Asociací pro mezinárodní otázky. Oběd nestíhám, a tak si po cestě koupím aspoň limonádu na doplnění cukru v krvi.

Scházíme se venku hned vedle jedné z hlavních budov, kde je na rozdíl od okolních rozpálených betonů příjemné posezení pod stromy.

Diskutujeme o tom, jak každý z nás čte projevy jednotlivých států, jak do celkového obrazu zapadá Česká republika (dovolím si učinit nevyřčený závěr, že dost neviditelně) a že na některém z příštích COPů bychom mohli spolupracovat na jejím zviditelnění, například přes některé programy Člověka v tísni v zahraniční.

Na konci si domluvíme další společnou schůzku po návratu do Čech a pak se opět rozprchneme různými směry.

Usedám s velkým časovým předstihem do jedné z hlavních plenárek, což se brzy ukáže jako dobrá strategie.

V sálu je za chvíli nátřesk a ti, co přijdou na poslední chvíli, už nejsou vpuštěni dovnitř. Jedná se o diskuzní panel na téma ženy a ochrana klimatu, kterého se zúčastní — a také ho částečně moderuje — bývalá ministryně zahraničí Hillary Clinton.

V panelu se střídá řada výjimečných lídryň, jako jsou třeba Sima Sami Bahous (UN Women), Melanie Nakagawa (Microsoft), Kristen Tilley (australská ambasadorka pro změnu klimatu) nebo Hindou Oumarou Ibrahim (prezidentka Asociace původních obyvatel Chadu) a mnoho dalších.

Data o pozitivním přínosu žen pro inovativní řešení napříč byznysem, státní správou či místními komunitami ostatně již dávno existují.

Závěrečnou řeč pronese další bývalý ministr zahraničí USA, John Kerry, který zdůrazní, že k rychlému dosažení rovnosti žen ve společnosti mohou přispět zejména muži.

Panel má obrovský úspěch a v hledišti se po jeho konci formuje řada diskuzních hloučků.

Já se ale nemůžu zdržet, čeká mě totiž ještě večerní prezentace Mezivládního panelu pro změnu klimatu (Intergovermental panel for Climate change, neboli IPCC). Má poskytnout komentáře vedoucích pracovních skupin k 6. souhrnné zprávě IPCC, zveřejněné letos v březnu, a na prezentaci bude celé vedení IPCC.

Do budovy na opačném konci areálu přicházím právě včas na to, abych si ještě sedla.

Předseda IPCC, Jim Skea, vítá plný sál a pak už scéna patří hlavně výzkumu, statistikám a prognózám. Vystupují z nich věty jako „Světové emise nadále stoupají ve všech kategoriích skleníkových plynů“, „Země už není přírodní planetou, je pod příliš mnoha tlaky lidského vlivu“, „S každým zvýšením globálního oteplování se klimatické extrémy v jednotlivých regionech budou rozšiřovat a prohlubovat“, „3,3 milionu lidí je vystaveno život-ohrožujícím dopadům klimatické změny“ nebo „Každý region se musí připravit na kaskádu rizik spojených s klimatickou změnou, jako je např. pokles potravinářské produkce, zvýšení ceny potravin, snížený ekonomický příjem domácností, zhoršení zdraví nebo snížení kvalita života“.

Naštěstí zazní i pozitivnější věty jako „Existuje mnoho různých příležitostí, jak posílit ochranu klimatu“. Jeden z prvních výstupů, který prý od IPCC můžeme očekávat během příštích pár týdnů, je zvláštní zpráva k ochraně klimatu ve městech, protože města akumulují dopady změny klimatu a zároveň v nich žije velká koncentrace lidí.

Když vycházím z budovy, venku už je tma a já cítím, že dnes mám dost. Na zpáteční cestě usnu v metru jako špalek. Naštěstí se probudím včas na to, abych vystoupila v naší indické čtvrti a po cestě do hotelu se konečně přejedla v jedné z výborných indických restaurací. Na hotelovém pokoji pak po rychlé sprše zalezu do postele, laptop opřený o kolena, a sestavím si program na další den.

Když dvacet minut po půlnoci zaklapnu notebook a nastavím si budík na 6:15, hlavou se mi honí čísla z poslední přednášky.

Přemýšlím, jestlipak se dnes nějak posunula vyjednávání za zavřenými dveřmi o textu k emisní inventuře cílů Pařížské dohody (tzv. Global stocktake), kterým jsme zatím jako lidstvo „na míle vzdáleni, zatímco na řešení zbývají už jen minuty do dvanácté“, jak řekl první den ve svém úvodním proslovu generální tajemník OSN António Gutteres.

Nejde tu totiž o nic menšího než zásadní utlumení a následné úplné ukončení spalování fosilních paliv na celém světě. Vědci z IPCC to formulovali naprosto jasně — jakákoli jiná cesta nepovede k dostatečnému snížení emisí, a tudíž k udržení průměrné globální teploty pod 1,5 °C.

Sci-fi?

Uvidíme. Dobrou.

Autorkou článku je Magdalena Davis.