Článek
Dcera se asi před dvěma týdny vrátila domů ze školy a já měl zrovna volno, tak jsem se jí zeptal, jestli nechce něco podniknout. Do ničeho se jí sice nechtělo, ale pak navrhla, že mě vyzkouší z češtiny, protože s učitelkou ten den probírali chytáky, ve kterých mnoho lidí chybuje. Neviděl jsem v tom žádný problém, cítil jsem se sebevědomě. Co by mě asi tak mohlo nachytat na učivu základní školy druhého stupně, říkal jsem si. A tak jsme si sedli ke stolu a zkoušení začalo.
Nejprve vyzkoušela, zda vím, jak se píše slovo „výjimka“. Tenhle chyták jsem si i já pamatoval ze školy. Jenže to slovo jsem v psaném jazyce od školy prakticky nepoužil, a tak jsem sice věděl, že si na to slovo mám dát pozor, už jsem ale nevěděl, jak by to mělo být správně. Začal se mi vařit mozek a nakonec jsem napsal „vyjímka“. A samozřejmě to bylo špatně. Jedna chyba mě ale přece nemohla odradit. Chtěl jsem hned další chyták, u kterého jsem byl přesvědčen, že ho budu vědět.
„Východní Čechy“ jsem ale taky popletl. Napsal jsem obě písmena velká. Sice jsem se hájil tím, že když já jsem chodil do školy, tak se jednalo o oficiální název kraje naší republiky. Co mi to ale bylo platné, když kraj s tímto označení už mnoho let neexistuje, tudíž se v tom případě jedná pouze o označení světové strany. Východní Čechy se tak vždy píšou s malým písmenem v prvním slově.
První dva chytáky a hned dvě chyby. Začínal jsem ztrácet sebevědomí. Pak se mi sice podařilo správně odpovědět hned na několik chytáků za sebou, do konce zkoušení jsem ale udělal ještě několik chyb. Například jsem nerozlišoval mezi „kůrou“ a „kúrou“. Věděl jsem, že slovo „túra“ se píše s čárkou, a tak jsem tu čárku přiřadil i „kúře“. Jenže tam je čárka pouze v případě, že se jedná o léčebnou kúru například v lázních, ale v případě kůry stromů je toto slovo vždy s kroužkem.
Já se spletl i v tak zásadním spojení, jako je „Nový rok“. První den v roce je sice s velkým písmenem, když ale někomu přeji šťastný nový rok, nepřeji mu jen ten jeden den, přeji mu úspěch do celého nového roku s malým písmenem na začátku. A mně hlupákovi to došlo až pozdě.
U některých chytáků jsem si ani nebyl jistý, že jsem o nich kdy slyšel. Například v případě Pražského hradu je pravopis naprosto jasný. Pokud ale budete o tomto komplexu hovořit obsáhleji a použijete pak označení pouze „hrad“ pro stejnou skutečnost, bude první písmeno velké, protože se stále jedná o název, který jsem já ale pouze zkrátil.
Dostal jsem od dcery celkem dvacet otázek. Před poslední dvacátou jsem měl správně devět pojmů a chybně deset. Chtěl jsem mít správně alespoň polovinu, abych nebyl za úplného nevzdělance. Jenže dcera mi dala takovou perličku, že i přes několika minutové přemýšlení jsem nebyl schopen odpovědět správně. Největšího českého vladaře Karla IV. jsem slovy napsal s malým písmenem u číslovky. Jenže „Karel čtvrtý“ je zase špatně. Správně má být „Karel Čtvrtý“. Ani jsem nepochopil proč, ale je to tak.
Moje zkoušení dcera uzavřela slovy, že za svůj výkon bych ve škole dostal pětku. Snažil jsem se ji vyvést z omylu. Možná je dobrá na češtinu, ale matika jí moc nejde. Odpověděl jsem přece 8 otázek z 20, a to je hezkých 40 procent. A to znamená trojku. Nebo alespoň tak jsem si to pamatoval ze školy. Známka se snižuje vždy po 20 procentech. Dcera se mi ale vysmála, že kde to žiju. Od druhého stupně se prý snižuje známka za každých deset procent. Kdo má tedy méně než 60 procent, má už pětku. A na takový úspěch jsem vskutku nedosáhl.
Byla mi hanba. Moji nevědomost jsem nemohl ničím omluvit. Totálně jsem pohořel v testu z mého rodného jazyka. Asi bych se měl skutečně vrátit na základní školu.
