Článek
Má prostě jiný styl. Přesto bych se mu nedivil a nevyčítal bych mu, kdyby reagoval pravdivými slovy na výhrady od věcných až po velmi břitké k jeho minulosti člena KSČ a vojenské kariéře zdobené lampasy. Snad jeho kritikové vždy chtěli jen spolu s celou naší zemí v pravdě růst svobodně do krásy.
Výhrady jsou jistě na místě, když víme, jak ta strana vládla. Opravdu to víme? Vědí to všichni?
Vědí, jak si zajišťovala moc? Ovšem, lákala do svých řad všelijak. Často to býval tlak. Pro předpoklad, že lidé budou v obavách mu podléhat. Ne proto, že by měli strach ze ztráty svobody. Nicméně odmítnout nezřídka znamenalo přijít o body pro možnost smět se uplatnit.
Na úkor těch, kdo členství odmítli? Je rudou knížkou přeskočit? Určitě často. Nikoli vždy.
Úvahy lidí verbovaných do strany byly jistě různé. Mne nyní zajímají ti, kdo si kladli otázku, zda je pro koho vzdorovat. Prostá odpověď by jistě byla, že vždy je pro koho. Vždy je pro koho stát na straně pravdy. Na straně utlačovaných, ponížených a slabých.
Ale také je třeba mít na paměti, že muselo být velmi frustrující vidět kolem sebe, kromě hrstky statečných, celé zástupy těch lhostejných, kteří nesou na svých ramenou celou tu státní moc k údajně světlým zítřkům. Jak početné byly ty zástupy?
Na to je snadná a zahanbující odpověď. Byli to bez toho zmíněného mála téměř všichni, neboť nejenže se téměř sto procent voličů dostavovalo k volbám, ale téměř sto procent voličů také vládnoucí moci přitakalo svými hlasy.
Říkal si jeden každý volič: Co já sám změním? Nebo: Sotva co změníme, tak jim to hodíme? Nevím, ale výsledky jsou jasné:
Kde se tedy dnes v tolika lidech vzalo to zklamání a pohoršení nad tím, že prezidentské volby vyhrál pan Pavel?
Ti mladší, kteří nezažili volby v minulém režimu, by se výsledku prezidentských voleb divit mohli, ale pak by se měli divit i svým rodičům. Mohou se jich zeptat, proč v minulém režimu podléhali představě, že dokud vládnou komunisti, nemá smysl je zaměstnávat znepokojivě nízkým počtem odevzdaných hlasů. Kdysi dávno, v padesátých letech, docházelo i k tomu, že ve volebních místnostech chyběla plenta. Zřejmě to měli na svědomí planoucí komunisti, kteří tím chtěli stranu potěšit a ulahodit jí opatřením k dosažení absolutní jednoty. Ale později už ne. Pak stačilo ve volební místnosti udělat o několik kroků navíc a režimu by přibylo hlubokých vrásek. Kdyby tehdy lidé projevili vůli takto jednoduchým způsobem vládu jedné strany oslabit, nemohla by si KSČ dovolit vyvíjet na lidi tlak, aby se stali jejími členy nebo dokonce „prodávat“ jakékoli výhody za vstup do jejích řad.
Tím ale ani v nejmenším nechci říci, že byl generál Pavel zvolen lidmi, jimž se stýská po minulém režimu. Důvod, proč do druhého kola postoupil on a ne někdo jiný, bude asi jiný.
Že zvítězil nad Andrejem Babišem, považuji za velmi pozitivní výkon naší společnosti.
Na Novinky.cz vyšel pozoruhodný rozhovor Thomase Kulidakise s Andrejem Babišem. V něm se Andrej Babiš vrací k dehonestování dětí jeho kolegů z hnutí ANO (… ale to největší a nejhnusnější, že dehonestovali děti ve třídě).
Dle Jana Holoubka se případy politicky motivované šikany dětí řeší. Andrej Babiš však neřekl ani slovo o tom, že se řeší, ani jak a kdo je řeší. Protože se věc zdaleka netýká jen ratolestí členů hnutí ANO, není to jen věcí pana Babiše a jeho kolegů. Přesto jsme se opět nic nedozvěděli.
Nikoho z politiků nezákonné jednání učitelů ve školách zřejmě nezajímá. Bylo by přece jednoduché si ověřit, zda věc byla oznámena policii nebo některému školskému úřadu. Z rozhovoru pana Kulidakise s panem Babišem je zřejmé, že slova „zapomeňte na Babiše“ mají opačný význam: „Budu Vás dál krmit pohádkami o nenávisti, která mi prohrála prezidentské volby“. Čí je ta nenávist? Jeho, řekl bych.
