Článek
Zamysleli jste se někdy nad pravdivostí známého rčení, že za zeptání člověk nic nedá? Podle mých zkušeností to bohužel někdy neplatí a zbytečnými otázkami pak komplikujeme život nejen sami sobě, ale i druhým. Nevěříte?
Představte si situaci, kdy jste na Facebooku nebo jiné sociální síti objevili skvělý inzerát s nabídkou práce, řekněme, že jde o pozici asistentky/asistenta ředitele. Je to místo přesně pro vás! Nabídka obsahuje základní popis pozice, odkaz na web firmy a taky kontakty na personalist(k)u. Jaký je podle vás správný postup, pokud máte o práci zájem? Prohlédnout si web, zjistit z něj co nejvíc o firmě a dané pozici a poté poslat na HR oddělení mail s životopisem. Takto by to asi udělala většina z nás.
A přesto často vidím, jak se pod nabídkou na FB objevují dotazy typu „můžu poprosit více info?“ nebo „kde se nachází vaše firma?“ Není mi jasné, proč se někteří kandidáti předem shazují nebo přímo diskvalifikují tím, že ukazují svou neschopnost dohledat si informace na internetu, zvlášť pokud jim je někde naservíroval téměř až pod nos. Nebo byste coby šéf či personalist(k)a firmy stáli o podobného člověka, když hledáte někoho schopného a pracovitého? Pochopila bych, kdyby šlo o lidi z kategorie 60+, kteří nemusejí být v užívání internetu tak zběhlí, ale profilové fotky u těch komentářů tomu nenasvědčují. Navíc předpokládám, že na nabídky práce reagují především jedinci v produktivním věku.
„Za zeptání nic nedáš“ taky neplatí situaci, kdy vlastní leností nebo neschopností poradit si sám přiděláváme někomu práci. Určitě to znáte taky - kolega, kamarádka, rodinný příslušník vás neustále bombardují dotazy, které by si při troše snahy mohli ušetřit, stačilo by, kdyby zapřemýšleli, případně zapátrali. V knize, ve vaší předchozí konverzaci na WhatsAppu nebo opět na internetu. Ale zeptat se je pro ně zkrátka rychlejší a jednodušší. A jste to vy, kdo musí obětovat v lepším případě pár minut svého času, abyste jim odpověděli nebo něco dohledali.
Jeden případ za všechny. Asi před dvěma lety k nám přišla nová kolegyně. Nováčkům zpravidla trvá pár týdnů než se zorientují. Používáme několik jednoduchých systémů, ale většina lidí nemá s jejich zvládnutím potíže a rychle si je osvojí. Ale ona, přestože je to inteligentní žena, s některými věcmi bojuje doteď. A není jí hloupé posílat různé dotazy na všechny strany, tedy nám kolegům, abychom jí i po dvou letech od nástupu do zaměstnání pomohli, i když by se řešení svého problému mohla dopídit několika kniknutími myši, případně procházením předchozích konverzací/mailů. Některé dotazy totiž pokládá i opakovaně. Nemusím asi zdůrazňovat, že není právě oblíbená a některým občas dojde trpělivost. Uznejte sami, chtěli byste marnit svůj drahocenný čas odpovídáním na zbytečné otázky?
Pokud jsou vám tyto příběhy povědomé, budu ráda, když se aspoň hrstka z vás, kteří jste dočetli až sem, příště zamyslí, než z úst či klávesnice vypustí nějaký zdánlivě nevinný dotaz. Nechcete přece vypadat jako neschopa nebo člověk, který plýtvá časem a energií ostatních.
