Článek
Pokud bych měl zmínit jediné pozitivum, co Evropu potkalo od Trumpova začátku druhého prezidentského mandátu, tak je to srážka s realitou, byť je to bolestivé pozitivum. Alibismus Evropanů a vyspělých zemí, kdy se neustále spoléhalo, že USA zařídí to či ono, zapříčinilo, že Evropa prohrává boj ve virtuálním prostoru, nechává si kálet po zádech a nezvládá adekvátně reagovat na hrozící nebezpečí a aktuální hrozby.
Trump není spolehlivý partner. Není to kamarád, co se rozdá pro ostatní. Rozdá se pro ty, kteří budou hladit jeho ego. Rozdá se sám pro sebe. Není spolehlivý partner pro nikoho. Ani pro samotného Putina. A Evropa je aktuálně velmi silnou, co se týče obsazení lídrů. Navíc i samotné NATO, které se nyní na USA fakt nemůže spoléhat, má silného lídra, nizozemského expremiéra Marka Rutteho.
Francie sice zažívá nestabilní dobu, ovšem má na svém čele stále Emmanuela Macrona, který zastává silné proukrajinské a proevropské postoje. Friedrich Merz na čele Německa je příjemnou změnou po zbabělcích typu Merkelová nebo Scholz. Velká Británie má svého Petra Fialu v podobě Keira Starmera a Polsko, jakožto nová evropská velmoc, má výhodu v tom, že největší strany PO a PiS se shodnou na důležitých otázkách v oblasti obranné a zahraniční politiky.
A tyto země výrazně posilují i samotnou Severoatlantickou alianci. Mark Rutte nedávno prohlásil, že země NATO vyrábí více zbraní, než vyrábí Rusko. Což je pozitivní zpráva, ovšem vyvážená negativní realitou, že NATO předchozí léta spalo na vavřínech. Ovšem ukazuje to sílu Marka Rutteho, další pozitivní změna oproti naivnímu Jensi Stoltenbergovi. Deset let byl tento Nor v čele NATO a právě on udělal z NATO takřka nefunkční jednotku a Rutte pouze hasí požár uvnitř aliance.
Ocitli jsme se však uvnitř paradoxní situace, která dokresluje smutnou realitu zemí EU, NATO i Evropy jako takové. Evropa, která má přes půl miliardy obyvatel, se spoléhá na pomoc třísetmilionové USA, aby jim pomohla porazit stopadesátimilionové Rusko. Jistě, nemůžeme to porovnávat z čistě demografického hlediska, ovšem smutné je, když EU jako taková má s USA nejsilnější HDP a nedokáže porazit agresivní zemi, která obrazně od Petrohradu na východ neexistuje.
A právě Trumpovo jednání, který nyní musí šílet ze strach okolo Epsteinových dokumentů, Evropě i evropské části NATO dalo pořádný direkt a snad i budíček, aby se konečně postavili na nohy. Konzistentní ve svých postojích zůstali jen Francouzi, Italové, Britové, Poláci, severské země, kde je hlavním lídrem prezident Finska Alexander Stubb a pobaltské státy. Německo totiž kvůli bázlivému Olafu Scholzovi nepředstavovalo takového partnera, jakého by Evropa i Ukrajina potřebovali.
Samostatnou kapitolou je pak střední Evropa. Což o to, dle průzkumů to vypadá, že Robertu Ficovi s Viktorem Orbánem již brzy odzvoní, Péter Magyar drtivě vede v průzkumech a Ficovi se vzdaluje nejsilnější opoziční strana Progresívne Slovensko. Navíc posilují i opoziční strany, Demokrati Jaroslava Nadě mají již šest procent a svěžím dojmem působí i Sloboda a Solidarita pod vedením Branislava Gröhlinga. Jenže Fico i Orbán jsou stále u moci a problémem je i Česká republika, kde Andreje Babiše, Tomia Okamuru a Filipa Turka zajímá především to, aby se vzájemně nevydali trestnímu stíhání a v lidech dál podněcovali nenávist.
Pokud Evropa Ukrajinu neubrání, Rusko bude mít otevřené dveře do Evropy. A právě naivita a nečinnost Evropy může dát nebezpečný precedens do ruky dalším diktátorům, v Číně, KLDR nebo Bělorusku. Evropa má všechny páky na to, aby Rusko zničila, zadupala do země, aby se Rusko plazilo strachem před Evropou a prosilo o odpuštění. V opačném případě by totiž Číně nic nebránilo dál útočit na Tchaj-wan, Hong Kong a potlačovat Ujgury. Diktátoři musí mít strach, aby i oni dostali tvrdý direkt, aby viděli realitu, jak můžou dopadnout, když se jim někdo postaví. A ať už by to zapříčinilo jejich pád anebo změnu v politice, bylo by to další vítězství v geopolitické scéně.
Evropa má tak poslední šanci, dost možná už pět minut po dvanácté, aby ukázala odvahu a učinila radikální kroky. Odstřihnout se od Trumpa a USA, nemazat se s lidmi, kteří podkopávají vnitřní suverenitu státu. Jen se podívejme, jak se Velká Británie nemazala s Nathanem Gillem z Reform UK, který dostal deset a půl roku natvrdo. A především, aby šla extrémně tvrdě proti Rusku. Protože v přístupu Evropy neleží jen její přítomnost a budoucnost. Ale i budoucnost slabších států mimo Evropu, na něž si diktátorské země dělají zálusk.
A politika appeasementu je nejhorším možným přístupem, protože jak by řekl Winston Churchill, Evropa si v tu chvíli vybere hanbu a bude mít válku.
Tak Evropo, je čas vstávat. Znič nepřítele a buď samostatná.
Zdroje
názor autora
politické průzkumy ze Slovenska a Maďarska
seznam lídrů evropských zemí
