Článek
Když v roce 2004 vyšel do kin film Góóól (také známý jako Mexická vlna), který vyprávěl příběh mladého Santiaga Muňeze z chudých poměrů až do základní sestavy Newcastlu United, srdce fotbalových fanoušků bezpochyby zaplesala. Dokonalá motivace pro mladé fotbalisty – s dostatečnou pílí, trpělivostí a psychickou odolností se mohou dostat na vrchol. A věřte tomu nebo ne, podobný „góóól“ jsme zažili několikrát i v reálném fotbale. Takřka identický příběh mohl napsat i Miguel Almirón. Hráč z chudé Paraguaye, který nejprve zakotvil ve Spojených státech a poté našel své místo v Newcastlu, se do své kariéry vryl podobně silně jako Santi Muñez. A nejen to – podobně jako filmový hrdina se může pyšnit podobným pigmentem pleti a stylem vlasů. I když Almirón nikdy nehrál za Real Madrid, jeho kariéra je stále neuvěřitelným příběhem. A Almirón rozhodně není jediný, kdo se svým příběhem připomíná filmového Santiaga. Kdo další? To se dozvíte v následujících řádcích.
Jamie Vardy (Anglie)
Věk: 38 let
Klub: Leicester City
Ano, tenhle borec stále kope – a od magické dvoustovky gólů v dresu Leicesteru ho dělí už jen dvě trefy. Kdyby po něm jednou pojmenovali stadion, nikdo by neřekl ani slovo. Vardy je totiž symbolem největší pohádky v historii Premier League.
V mistrovské sezoně 2015/16 byl spolu s Riyadem Mahrezem noční můrou pro každou obranu. Jejich kombinovaných 41 gólů pomohlo Liškám k šokujícímu titulu, který obletěl celý svět. Vardy navíc překonal legendární rekord Ruuda van Nistelrooye v počtu zápasů se vstřeleným gólem v řadě – a o pár let později (2019/20) si vystřílel Zlatou kopačku pro nejlepšího střelce celé ligy.
To vše je samo o sobě impozantní. Ale když k tomu připočteme, že Vardy začínal v osmé anglické lize ve Stocksbridge Park Steels, kde si ke kopané přivydělával ve fabrice na kovové dlahy, a navrch měl za sebou i domácí vězení za hospodskou rvačku… tak máme před sebou hotové fotbalové sci-fi. Jenže ono se to vážně stalo.
Přes Halifax a Fleetwood se propracoval až do Leicesteru – a tam dopsal příběh, který by neodmítl ani Hollywood. Jamie Vardy se stal hrdinou města, legendou Premier League a důkazem, že sny se plní… i když ti v mládí řeknou, že jsi na velký fotbal moc starý.
N'Golo Kanté (Francie)
Věk: 34 let
Klub: Al-Ittihad
Těžko hledat ve fotbalovém světě sympatičtějšího člověka než N’Golo Kanté. Malý velký muž, který běhá jako tři a přitom se stydí říct, že chce podržet trofej mistra světa. A přitom měl na jejím zisku lví podíl.
Zatímco většina talentů v jeho věku už válcovala mládežnické výběry evropských velkoklubů, Kanté ve 20 letech hrál za amatérský tým JS Suresnes. Dřel potichu, mimo záři reflektorů. Krok za krokem: Boulogne, Caen, Leicester. A pak už všichni víme. Mistrovský titul s liškami, přestup do Chelsea, další titul, Liga mistrů, titul mistra světa. Nejen že za pár let sesbíral vše, co šlo, ale ještě u toho zůstal stejně pokorný jako kluk, co si v batohu nosil tréninkové vybavení na metro.
A mimo hřiště? Gentleman. Skromný, bez skandálů, vděčný za každou příležitost. A když vydělá víc? Nechce nový Bentley. Radši postaví nemocnici v Mali, aby pomohl těm, co to opravdu potřebují.
N’Golo Kanté je důkazem, že být hvězdou neznamená být hlučný, okázalý nebo nafoukaný. Znamená makat, být lidský – a zapsat se do historie nejen jako hráč, ale i jako člověk.
Ciro Immobile (Itálie)
Věk: 35 let
Klub: Besiktas
Když Ciro Immobile v roce 2011 nastupoval za Pescaru, málokdo tušil, že právě sleduje začátek velkého fotbalového příběhu. V týmu, který tehdy vedl legendární Zdeněk Zeman, zářil vedle pozdějších hvězd jako Marco Verratti a Lorenzo Insigne. A právě v této sezoně Immobile prolomil bariéry – 28 branek, titul krále střelců Serie B a znovuzrození kariéry, kterou předtím téměř zadusil Juventus nepochopením jeho potenciálu.
Jeho další kroky byly ale opět klikaté. V Turíně se mu dařilo, v Dortmundu ani Seville naopak narazil. Až Lazio Řím se stalo místem, kde jeho talent rozkvetl naplno. Klub, který ho přijal, když o něj už skoro nikdo nestál, z něj udělal střeleckého krále – a on se odvděčil 169 ligovými brankami, čtyřmi tituly nejlepšího střelce Serie A a ziskem Zlaté kopačky v roce 2020.
Immobile nikdy nebyl titulovaný celebritní kanonýr, ale v italské lize se stal synonymem pro efektivitu a loajalitu. Mistr Evropy z roku 2021, vítěz Coppa Italia a muž, který několikrát táhl Lazio až do Ligy mistrů. Ciro Immobile je ukázkou toho, že i ti, co nejsou psaní do scénáře jako „zlaté děti“, mohou nakonec ten scénář přepsat podle sebe. A pořádně zlatým inkoustem.
Gianfranco Zola (Itálie)
Věk: 58 let
Bývalé kluby: Neapol, Parma, Chelsea
V dnešní době, kdy se na mladé talenty čeká jako na zboží z e-shopu, by Gianfranco Zola možná vůbec nedostal šanci. Do třiadvaceti let totiž kopal za amatérské kluby. Ale pak to přišlo – z malého Torrese si ho vytáhla Neapol a rázem se stal spoluhráčem samotného Diega Maradony. Už jen to stačí k tomu, aby člověk z fotbalového životopisu vymazal jakýkoli stín pochybností.
S Neapolí získal svůj jediný titul v Serii A, ale jeho skutečný vzestup nastal až později. V Parmě ukázal, že nejen v přítomnosti velikánů, ale i sám dokáže být tahounem. Vítězství v Superpoháru UEFA, zisk Poháru UEFA a do toho šesté místo v anketě Zlatý míč roku 1995 – to už není žádné „zjevení pozdějšího věku“, ale hotový fotbalový gentleman na vrcholu.
Zola ovšem nejvíc zazářil v Chelsea, kam přestoupil v roce 1996 a proměnil klub ve stylový večerní kabaret. Fanoušci ho milovali, protihráči nenáviděli. „Magic Box“, jak mu přezdívali, vykouzlil během sedmi let v dresu Blues 80 branek a pomohl týmu k vítězství v několika pohárech – včetně Poháru vítězů pohárů i Superpoháru UEFA.
Svou kariéru zakončil v rodné Itálii, konkrétně v Cagliari. Pomohl týmu k návratu do Serie A a dočkal se i vstupu do klubové síně slávy. Gianfranco Zola nebyl hvězdou, která exploduje a zmizí. On hořel dlouho, s elegancí a grácií, a jeho příběh dokazuje, že někdy je největším vítězstvím neuspěchat čas.
Jan Koller (Česká Republika)
Věk: 52 let
Bývalé kluby: Sparta, Lokeren, Anderlecht, Dortmund, Monako, Norimberk, Samara, Cannes
„Honzo, Honzo, pojďte k nám!“ – nezapomenutelný moment z pozápasového rozhovoru s Václavem Tittelbachem doprovázel muže, který měřil přes dva metry, vážil jako malý kombajn, ale na hřišti působil s elegancí větší, než by se od jeho postavy čekalo. Jan Koller, nejlepší střelec historie české reprezentace, měl k pohádkovému příběhu blíž, než se může zdát.
Ve Spartě sice vytlačil ze sestavy Horsta Siegla, ale kvůli nedůvěře trenéra i fanoušků se pakoval do Lokerenu. Tam začal jeho vzestup – 43 branek během tří sezon a koruna pro krále střelců v ročníku 1998/99. V Anderlechtu pak svou dominanci jen potvrdil – stal se nejlepším hráčem belgické ligy a vysloužil si přestup do Borussie Dortmund.
A tam to začalo být legendární. Střídavé výkony? Možná. Ale taky titul v Bundeslize, gólová bilance přes 50 branek a moment, kdy musel kvůli vyloučení Jense Lehmanna nastoupit do brány – a chytal tak dobře, že se dostal do sestavy kola magazínu Kicker jako gólman.
V nároďáku? Srdcař. Na EURO 2004 zářil proti Nizozemsku i Dánsku, v roce 2006 skóroval už v páté minutě proti USA. Přesto ho tehdy zastavilo zranění a zbytek turnaje sledoval z lavičky. Sice nikdy nevyhrál Ligu mistrů ani Zlatý míč, ale jeho příběh i gólový instinkt si fanoušci pamatují dodnes.
Po zranění kolene a ne úplně šťastném závěru v ruské Samaře se kariéra jednoho z nejrespektovanějších českých útočníků pomalu uzavřela. Ale že by se takový hroťák dnes hodil reprezentaci? O tom nemůže být pochyb.
Další vzestupy v pozdějším věku
Kdybychom měli vypsat všechny známé fotbalové vzestupy, vydalo by to na tlustší svazek než Boccacciův Dekameron – a čtenář by možná usnul dřív, než by se dostal k Lize mistrů. Za zmínku ale rozhodně stojí Aritz Aduriz, který se stal milovanou legendou Bilbaa, Luca Toni, jenž vylétl až ve 26 letech v dresu Palerma, nebo Rickie Lambert, který poprvé nakoukl do Premier League až ve 28 letech.
Z českých luhů a hájů pak září třeba příběh Joela Kayamby, který ještě před pár lety hrál krajský přebor v Hlinsku, a přesto se přes Pardubice a Opavu vyšplhal až do Viktorie Plzeň. Blízko k pohádce má i hradecký obránce Karel Spáčil – ještě dva roky zpátky kopal krajský přebor, dnes má cenovku 40 milionů korun a od léta bude hráčem Viktorky. Anebo další příběh – Jakub Elbel. Začínal ve Slavii Opava, prošel přes Přepeře a Vratimov až do Prostějova, kde z něj po tvrdé dřině vyrostl pilíř obrany Sigmy Olomouc.
A právě tito hráči jsou tím nejlepším důkazem, že když se nevzdáte, jdete za svým snem s láskou, disciplínou a srdcem, můžete jednou patřit k elitě. Bez ohledu na to, odkud jste vyběhli na svůj první trénink.
Sláva není jen pro ty, co zářili v šestnácti. Sláva je i pro ty, co vydrželi, když se zhaslo. A právě těmhle patří možná ta největší. Protože trpělivost, vůle a víra jsou někdy víc než talent. A tohle je jejich hymna.
