Článek
Mladý voják z Mnichova viděl v posledních měsících dost hrůz na tucet životů, ale nic ho nemohlo připravit na to, co měl přinést Štědrý večer roku 1914.
Bojiště u Yper bylo jedním z nejkrvavějších míst západní fronty. Zákopy zde byly vykopány v těžké jílovité půdě, která se při deštích měnila v lepkavou kaši. Vojáci spali v malých výklencích vykopaných do stěn zákopů, takzvaných „krysích děrách“. Všudypřítomné krysy byly tak odvážné, že okusovaly spící muže.
„Máš taky ty sny?“ zašeptal Hans Müller, jeho kamarád z Hamburku, zatímco nervózně potahoval z promáčené cigarety. „Ty… vize?“
Wilhelm mlčky přikývl. Už několik dní ho sužovaly noční můry o obrovských, beztvarých bytostech pohybujících se za mlhou. O bzučení, které jako by nepocházelo z tohoto světa. Připisoval to válečným útrapám, ale Müllerova slova ho přiměla zachvět se.
Německá 4. armáda pod velením vévody Albrechta Württemberského držela pozice proti britským jednotkám pod velením generála Horace Smith-Doriena. Britské jednotky byly součástí BEF (British Expeditionary Force) a mnozí z jejich vojáků byli profesionální vojáci s dlouholetými zkušenostmi.
Den před Štědrým večerem dostaly obě strany posily - Němci munici a vánoční balíčky od císaře Viléma II., obsahující mimo jiné malé vánoční stromečky. Britové dostali pudink a cigarety od krále Jiřího V. Možná to byla právě tato připomínka domova a normálního života, která druhý den přiměla muže vyjít ze zákopů.
Hauptmann Friedrich von Steinbach nebyl běžným pruským důstojníkem. Před válkou působil jako profesor historie na Heidelberské univerzitě, specializoval se na předkřesťanské kulty severní a západní Evropy. Jeho poslední výzkum před mobilizací se týkal série záhadných archeologických nálezů v oblasti Flander a mobilizace ho zastihla právě tam. Stihnul se ještě lodí vrátit do Německa a narukovat ke svému pluku, kde byl rezervním důstojníkem.
V jeho osobním deníku, který byl později objeven v troskách velitelského bunkru, byly pečlivě zaznamenané poznámky z výzkumu v knihovně mnichovského Deutsches Museum:
15. května 1914 - Objevil jsem fascinující souvislost mezi místními legendami a archeologickými nálezy. Pod flanderskými poli leží něco mnohem staršího než naše civilizace. Místní folklór hovoří o Těch, kteří čekají ve tmě (Die im Dunkel Wartenden). Podobné zmínky jsem našel v latinských textech z období římské okupace této oblasti - Qui sub terra expectant - doslova Ti, kteří čekají pod zemí.
20. května 1914 - Konzultace s Dr. Schmidtem z archeologického oddělení přinesla znepokojivé objevy. Vykopávky z roku 1887 odhalily podivné artefakty - černé destičky pokryté písmy, která se vzpírají veškerým pokusům o překlad. Co je ještě znepokojivější - některé znaky se zdají být v neustálém pohybu, jako by se přeskupovaly před očima pozorovatele.
1. června 1914 - V archivu jsem objevil deník vlámského mnicha z 12. století. Popisuje velkou bitvu, po které se země otevřela a vydala ty, kteří čekali. Následující stránky jsou částečně spálené, ale zmínky o bytostech větších než katedrály a tvarech, které urážejí Boží dílo jsou čitelné.
10. června 1914 - Našel jsem spojení s Codexem Gigas. Jeden z jeho méně známých pasáží popisuje bytosti starší než andělé, které se živí lidským konfliktem. Válka je prý ale neprobouzí - válka je jejich bytostným projevem v našem světě.
První zpěv začal krátce po setmění. „Stille Nacht, heilige Nacht…“ Melodie se vznášela nad zpustošenou krajinou, následována anglickými a francouzskými hlasy. Jeden po druhém vylézali vojáci ze svých zákopů, mávaje bílými kapesníky.
Wilhelm užasle pozoroval, jak se nepřátelé proměňují v přátele. Němci, Britové a Francouzi si vyměňovali cigarety a čokoládu, ukazovali si fotografie svých rodin. Začal improvizovaný fotbalový zápas. Byl to okamžik lidskosti uprostřed šílenství.
Kolem půlnoci se ale mlha začala zhušťovat. Pohybovala se proti větru, tvořila vzory, které oko nedokázalo pochopit. Wilhelm cítil, jak se mu ježí chlupy na krku.
Hauptmann von Steinbach stál stranou slavícího davu. Jeho oči byly upřené k horizontu, kde se rýsovalo něco obrovského. „Přichází to,“ mumlal. „Co předpověděly staré texty. Válka… válka je probudila.“
První anomálie byla subtilní. Britský voják ztuhl uprostřed pohybu, jeho tvář zkřivená v masce děsu. Z jeho očí kapala černá substance, která se ve slabém měsíčním světle leskla jako olej.
To, co se vynořilo z mlhy, se vzpíralo veškerým zákonům fyziky a geometrie. Bytost byla současně pevná i kapalná, její „tělo“ pulzovalo v rytmu, který připomínal tlukot obřího srdce. Její povrch měnil barvy v spektru, které lidské oko nedokázalo plně vnímat - od hluboké černi po odstíny, pro které neexistovala pojmenování.
Kde se její „končetiny“ - výběžky hmoty, které se kroutily jako chapadla složená z kouře a stínů - dotýkaly země, tam se realita sama začínala hroutit. Tráva ne jen umírala - měnila se v něco jiného, v organizované struktury, které připomínaly fraktální vzory.
Z jejího „těla“ vyrůstaly výrůstky podobné věžím gotické katedrály, ale pokroucené a nesprávné. V jejich površích se odrážely obrazy jiných světů, dimenzí, kde platily jiné fyzikální zákony. Vojáci, kteří do nich pohlédli příliš dlouho, začali krvácet z očí. A krev nebyla to jediné, co jim z očí kanulo…
Další dvě bytosti, které ji následovaly, byly každá jiná, a přesto všechny stejně nemožné. Jedna vypadala jako by byla sestavena z tisíců lidských tváří, neustále křičících v tiché agonii. Druhá připomínala geometrický útvar, který existoval současně ve více dimenzích - část její struktury mizela v bodech, kde se realita ohýbala sama do sebe.
„Gott im Himmel,“ vydechl Müller a jeho ruce se třásly tak silně, že upustil pušku do bláta.
Von Steinbach vytáhl z vnitřní kapsy uniformy malou koženou knihu - kopii rukopisu, který objevil v Mnichově. Její stránky byly pokryty symboly, které se zdály pulzovat ve stejném rytmu jako bytosti před nimi.
„VAŠE MALÁ HRA KONČÍ“, znělo v jejich myslích. „VAŠE VÁLKA NÁS PROBUDILA, ALE VAŠE SMÍŘENÍ NÁS NESKONALE URÁŽÍ!“
Další vojáci začali padat, z jejich očí a uší vytékala černá tekutina. Někteří se smáli šíleným smíchem, jiní si zarývali nehty do tváří, snažíce se „vyškrábat obrazy z hlavy“, jak jeden z přeživších později vypověděl.
Von Steinbach předstoupil před největší bytost, knihu zdviženou před sebou jako štít. Začal recitovat nějakou prastarou formuli v jazyce, který zněl jako skřípění zmrzlého kovu. Na moment se zdálo, že to má účinek - bytost zakolísala.
Pak se ale „zasmála“. Ten zvuk rozbíjel bubínky a drtil rozum. Von Steinbach padl na kolena, z očí mu vytryskla černá tekutina. „Ich habe es falsch verstanden,“ zachroptěl. „Pochopil jsem to špatně. Oni nejsou bohové války… oni jsou válka sama.“
Wilhelm viděl, jak se další a další bytosti vynořují z mlhy. Každá jiná, každá nemožná. Geometrie jejich těl urážela zdravý rozum. Vzduch byl plný jejich „zpěvu“ - zvuku, který trhal realitu na kusy.
Poslední, co si pamatoval, byl pohled na hvězdy. Zdálo se mu, že se pohybují, přeskupují do nových souhvězdí. Do vzorů, které nikdy neměly existovat v lidském vesmíru.
Oficiální válečné záznamy hovoří o „masové hysterii“ a „otravě zkaženým alkoholem“. Stovky vojáků zemřely nebo zešílely. Ti, kteří přežili, byli posláni do různých sanatorií. Většina z nich už nikdy nepromluvila.
Deník Hauptmanna von Steinbacha byl zabaven německým vrchním velením a označen jako přísně tajný. Jen několik stránek se dochovalo, včetně poslední poznámky z 25. prosince:
„Nyní chápu pravou podstatu války. Není to lidský výtvor. Jsou to Oni. Vždy to byli Oni. Čekají v temnotě, živí se naší nenávistí, naším strachem. A my je probudili.“
Wilhelm Weber přežil. Byl nalezen o tři dny později v zákopu, mumlající si dokola stejnou větu: „Sie kommen wenn wir uns lieben. Sie kommen wenn wir uns hassen. Sie kommen immer.“ (Přicházejí, když se přátelíme. Přicházejí, když se nenávidíme. Přicházejí vždycky.)
Zbytek války strávil v sanatoriu nedaleko Mnichova. Jeho ošetřující lékař zaznamenal, že v jasných dnech kreslil podivné geometrické vzory a psal texty v neznámém písmu. Během nocí křičel o bytostech v mlze a o „pravé tváři války“.
Vánoční příměří roku 1914 bylo poslední svého druhu. Vrchní velení všech armád vydalo přísné rozkazy, že podobné bratříčkování s nepřítelem je zakázáno pod hrozbou vojenského soudu. Oficiálním důvodem byla vojenská disciplína.
Neoficiálním důvodem byl strach. Strach z toho, co se může probudit, když se lidskost na krátký moment prodere na povrch uprostřed moře nenávisti. Strach z bytostí, které čekají v mlze, a jsou netrpělivé, aby jejich hostina začala znovu.
A někde v zákopech první světové války, v místech, kde kdysi stály proti sobě armády a pak se na krátký moment setkaly v míru, dodnes v mlhavých nocích můžete zaslechnout podivný zvuk.
Není to tak docela zpěv, není to tak docela smích.
Je to zlověstný šepot bytostí, které se živí naší nenávistí a byly na pár okamžiků smrtelně uraženy chvilkovým zábleskem humanity.
A čekají na další velkou válku.
A možná nejen ve Flandrách…
