Článek
Nejen před volbami slibují politici silnou obranu a bezpečí – ale obvykle tím myslí hlavně zbrojení. Vědci přitom varují před riziky, která taková cesta přináší, a jejich hlas v médiích zůstává často bez odezvy. Jaké jsou skutečné rozdíly mezi jejich pohledy na svět?
Kdo by tol čekal, že po hrůzách druhé světové války, kdy se desítky let tvrdilo, že se už nikdy nesmí opakovat, bude téma války opět tak aktuální? Žijeme o 80 let později, v moderním, civilizovaném světě, v jednadvacátém století – a přesto se myšlení mnoha vládnoucích politiků téměř nezměnilo.
Přestože technologie a ničivá síla zbraní dosáhly nepředstavitelných rozměrů, tlak a síla jsou stále vnímány jako jediné možné řešení. Politická jednání, konzultace a rozhodné projevy často končí nátlakem a zbrojením. Kam to může vést?
Použití atomových bomb v roce 1945 bylo omezeno na dvě konkrétní města, Hirošimu a Nagasaki. Dnes by jakékoli nasazení jaderných zbraní nebylo lokalizované, nebylo ohraničené – nezasáhlo by to oblast, stát či světadíl, ale celou planetu.
Fyzik a popularizátor vědy Brian Cox v pořadu „Hyde Park Civilizace“ otevřeně varoval před tím, kam lidstvo směřuje. Podle něj jsme největší hrozbou sami sobě a nikdo nás před námi nezachrání.
Řekl doslova:
„…Lidi, lidi jsou největší hrozbou, jednoznačně! Nikdo nás nepřijde zachránit před námi samotnými. … A proto taky říkám, že si myslím, že lídři celého světa by měli být vystřeleni do vesmíru. A většina z nich by se pak měla zase vrátit. A ten důvod je, že…: Když vidíte Zemi, takovou, jaká opravdu je, z vesmíru, tak to změní váš pohled, na naši zodpovědnost vůči naší civilizaci, chránit naši planetu a chránit sami sebe.
…je možné, že civilizace nemají tu moudrost, aby dokázaly ovládat své znalosti. Možná rychlost, s jakou získáváme nové poznatky, předčí naše politické schopnosti, naši moudrost. A nakonec si nemůžeme pomoct a vždycky válčíme, protože jsme vždycky válčili. A vždycky nám to prošlo, protože jsme neměli jaderné zbraně. Příště už nám to neprojde. Takže je možné, že vědci jako my prostě bojují….
… pokud se nám podaří vyřešit naše politické problémy, protože to jsou politické problémy. My víme, jak vyřešit ty velké hrozby, kterým čelíme, ale nevíme, jestli se nám to povede politicky.
A co řekl Brian Cox na otázku, kdyby se to stalo a přistáli u nás mimozemšťani, na co by se jich zeptal?
„…asi bych se zeptal, jak se jim podařilo nezničit se. Jak prošli tímhle bodem. Protože jeden z možných důvodů, jeden z možných argumentů v tom Fermiho paradoxu, proč je tak obrovské ticho všude kolem nás, je to, že se civilizace dostanou do toho bodu, kde jsme my. Vyrobíme jaderné zbraně, a pak to nedokážeme kontrolovat…“.
A pokračoval: „…my víme, jak spravovat naši civilizaci. Víme, jak získat přístup k většímu množství energie, čisté energie. Víme, jak. Ale co nevíme je, jak to udělat politicky. A to bych rád věděl. Ale pokud se nám to podaří, pokud přežijeme příštích 100 let, tak myslím, že se naučíme, jak spolu vycházet…“
Vědci tedy přesně vědí, jaká realita by nastala, a jsou si dobře vědomi nebezpečí stupňování zbrojení a eskalace konfliktu. Přesto podobné obavy ve vystoupeních politiků téměř nezaznívají. Výjimky existují, ale jsou vzácné – převládají praktické kroky ke zbrojení a vojenské podpoře, často bez jasné vize, jak konflikt rozumně ukončit.
Ani poslední Valné shromáždění OSN nepřineslo uklidnění. Prezident Pavel na něm prohlásil:
„…Od loňské všeobecné rozpravy se náš svět nestal bezpečnějším, spíš naopak…“
(zdroj
V hodnotícím rozhovoru po dvou letech ve funkci dodal:
„Teď dochází k rychlému vystřízlivění. Není možné zajistit mír v Evropě, pokud nebudeme dostatečně vyzbrojeni.“
(zdroj
Podobně další evropští politici:
Donald Tusk: „Čas komfortu skončil. Evropa musí masivně zbrojit.“ (zdroj
Petr Fiala: „Musíme dělat víc pro svou bezpečnost. Evropa zapomněla, že v mezinárodních vztazích platí síla… Pokud rychle nezvýšíme úsilí, neskončíme dobře.“ (zdroj
Emmanuel Macron: „…jsem se rozhodl zahájit strategickou debatu o ochraně našich spojenců na evropském kontinentu prostřednictvím našich odstrašujících prostředků…“. (zdroj
Ursula von der Leyenová: : „…Nemůžeme jen tak čekat, až se tato bouře sama přežene…. Bojové linie za nový světový řád založený na síle se rýsují právě teď. Takže ano, Evropa musí bojovat…“.(zdroj
Mít v rukou moc a možnost rozhodovat je nesmírná zodpovědnost. Hlavní prací politiků je jednat, mluvit a hledat řešení. Za více než tři roky trvání války na Ukrajině však veškerá jednání a kroky nevedly ke zlepšení situace. Naopak. A v Evropě to není jediný válečný konflikt, který vyžaduje ukončení.
Proto se nabízí otázka: Jsou naši a ostatní světoví lídři skutečně připraveni, schopni řešit takové konflikty? Mají dostatek politických zkušeností, diplomatických, psychologických či odborných znalostí a informací? A co vlastně chtějí aktuálně voličům říct – kromě potřeby dalšího zbrojení?
Možná se do vesmíru nikdy nepodívají. Ale jejich činy rozhodnou, jestli někdo další vůbec ještě bude moci k nebi vzlétnout.
