Článek
Nastoupila jsem do výtahu uvnitř panelového domu spolu s hodně starou paní a mladou maminkou držící v jedné ruce dlaň asi tříletého prcka a v druhé kočárek s ještě menším človíčkem. Dveře se zavřely a nás sevřel malý prostor.
Pokaždé, když jedu výtahem, prožívám lehce klaustrofobické pocity a cítím se nepříjemně. A také trochu vnitřně bojuji se strachem, jestli se výtah někde neplánovaně nezasekne. Už jsem to jednou zažila a bylo to opravdu hodně náročné na psychiku všech čtyř lidí na ploše asi metr a půl krát metr a půl. I teď se výtah zdál přeplněný kvůli kočárku zabírajícímu velkou část prostoru.
I ticho může být někdy hlučné
Opřela jsem se pohledem o nejbližší zeď a počítala v duchu vteřiny pro mě nepříjemné situace. Už abych byla zase venku, v otevřeném prostoru. Maminka se dívala střídavě na malého chlapečka stojícího mlčky vedle ní a do kočárku na spící miminko. Stará paní také chvíli mlčela. Pak promluvila. Co řekla, mě nesmírně překvapilo. „Bojím se doma uklízet,“ pronesla. Slova skoro bázlivě sklouzla z jejích rtů. Otočila jsem se směrem k ní. Měla oči sklopené k zemi. Vypadala jako obraz kajícnice u zpovědi, která se svěřuje knězi a zpovídá ze svých hříchů. Hned jsem tu zvláštní představu vymazala z hlavy. Paní, s očima sklopenýma k zemi, pokračovala. Nemluvila k žádné z nás, které jsme stály kolem ní. Přesto bylo zřejmé, že chce, abychom slyšely její slova. Evidentně otázka úklidu bylo něco, co ji hodně trápilo.
Vzpomínky zakleté v předmětech
„Bojím se dotýkat talířků, z kterých ještě nedávno jedl můj muž, a zbyly na nich drobečky. Bojím se umýt jeho hrneček na čaj. Bojím se převléci postel, na které ještě nedávno spal. Bojím se vyprat prádlo s vůní jeho potu. Bojím se, že když to všechno uklidím, tak na něho zapomenu.“
Sevřelo se mi hrdlo tak, že jsem nemohla ani polknout natož promluvit. Maminka s dětmi se také na paní podívala lehce vyplašeně. Pochopila jsem, že paní zřejmě nedávno zemřel manžel. Taky mi před časem odešel na druhý břeh života někdo velmi blízký a vím, kolik vzpomínek zůstane zakletých v i předmětech tak obyčejných jako je oblíbený hrneček, talířek, košile, knížka, časopis a pod.
Takové předměty na mě působí jako malé CD disky. Na cédéčku zvenčí také nevidíte, že jsou uvnitř nahrané písničky nebo fotky, videa nebo co já vím, co všechno se dá nahrát na CD disk. Dotknete se rukou nebo jen pohledem takového předmětu, a vzpomínky začnou „hrát“ a spouštět ve vás „filmy“ osobních zážitků a ty následně lavinu pocitů. V případě člověka, který nedávno zemřel, to budou vzpomínky hezké, ale pocity ztráty je mohou přehlušit. Velice jsem rozuměla paní, co prožívá a s čím najednou nemá komu se svěřit.
Pomůže uklízečka?
Přemýšlela jsem, jestli by paní dokázala zbavit strachu nějaká další žena, která by jí s úklidem pomohla a zároveň by na chvíli zaplnila její samotu. Nebo možná někdo z její rodiny. Ale ti také zřejmě boudou prožívat bolavé doteky při pohledu na věci, které je potřeba uklidit a nově uspořádat.
Mně před časem pomohla kamarádka, která neměla žádné citové vazby k předmětům, které bylo potřeba uklidit a z velké části dát i pryč z domu. Přijela s velkými pytli na odpadky a s velkým odhodláním a odvahou. Mě poslala uvařit kávu a pustila se do práce beze mě. Co bylo potřeba vyhodit, naházela rychle do pytlů. Prádlo šoupla do pračky a hrnečky a talířky uzavřela do papírové krabice a dala do skříně. Já jsem po celou dobu jen bezmocně seděla v křesle a nebyla schopná se zvednout a jít jí pomoci. Chápala jsem proto velmi dobře pocity staré paní jedoucí výtahem s cizími lidmi a přesto obrovskou potřebou sdílet alespoň s nimi svůj velký strach. Únavu způsobenou vlnami těžkých emocí by zvládala určitě velmi obtížně.
Léčivý dotek lidskosti
V hlavě mi to vířilo myšlenkami, jak pomoci staré paní, kterou jsem osobně neznala. Vtom se stalo něco nečekaného. Když se paní na chvíli odmlčela, zvedla oči a podívala se na mě i mladou maminku. Jako by doufala, že jí podáme nějaký záchranný kruh, který jí pomůže, aby se neutopila ve svém strachu.
Ani já, ani mladá maminka jsme nevěděly, co říci v takové situaci. Vyřešil to za nás malý, asi tříletý človíček, který se dosud mlčky držel za ruku svojí mámy. Zvedl druhou ručičku a položil jí do dlaně staré paní. Ani se nemusel pustit mámy, protože jsme ve výtahu stáli všichni hodně blízko sebe. nemohl rozumět, o čem paní před chvílí hovořila. Tak malé dítě ještě neví, co je to smrt a jak bolí odchod někoho, s kým jsme prožili mnoho let pospolu. Přesto i tak malý človíček cítí emoce druhého člověka. A chlapeček citlivě vnímal, že paní něco trápí. A že to svoje trápení potřebuje s někým sdílet, aby se stalo menším. Podal jí proto beze slova svoji ruku. Dotek člověčenství. Léčivý dotek lidskosti.
Tenhle kratičký příběh mě inspiroval k zamýšlení nad tím, že někdy je tichý dotek teplé lidské dlaně víc, než mnoho slov. Od té doby nezapomínám na to, abych se často jemně dotýkala lidí, které mám ráda. Aby cítili moji podporu a přátelství i beze slov.
