Článek
Psa, kočky, křečky i rybičky jsme už doma měli. Jeden čas dokonce i činčilu. Bylo tedy pouze otázkou času, kdy se do naší domácnosti nastěhuje i nějaký malinký králíček.
Ty velké, kterým babička říkala „pekáčníci“, choval před lety bratr mého dědečka. Pradědeček byl sedlák a pole a dobytek předal nejstaršímu synovi, podle tradice. Můj dědeček šel studovat na gymnázium humanitní obory a v hospodaření na poli nebo chovu domácích zvířat se příliš nevyznal. Králíky viděl jen, když se do nich v kuchyni pustila babička, a pak když hodnotil výsledek jejího snažení na talíři.
Do průvanu ne, mokrý jetel taky ne
O chovu, krmení nebo zvycích králíků se u nás doma nikdy nemluvilo. Jediné, co jsem si pamatovala od strýčka, bylo, že králíkům škodí průvan a po mokrém jeteli se mohou nafouknout a chcípnout.
Vyzbrojeni nulovými znalostmi jsme se odhodlaně vypravili do obchodu prohlédnout si malé králíčky. Ten nejhezčí, respektive ta nejhezčí, se s námi vypravila domů. Ano, vybrali jsme si holčičku. Prý jsou přátelštější a milejší. Kluci prý mohou po té, co dospějí, být trošku ostřejší v chování vůči lidem, tvrdila prodavačka v obchodě. Jestli je to pravda, nevím.
Mazlit, mazlit, mazlit
Doma naše nová, malinkatá králinda trávila v kleci jen málo času. Neustále ji někdo choval v náručí nebo nechával proběhnout po pokoji. A když byla v kleci, nestále tam za ní někdo strkal ruce, aby ji alespoň krátce pohladil. Vždyť to znáte. Když přibude do rodiny nové zvířátko, a ještě k tomu v podobě roztomilého miminka, veškerá pozornost se začne točit kolem něho.
Celé měsíce nám vydrželo to neustálé mazlení s králindou a pozorování, jak si povídá přes mřížky klece s kočkami a psem. Největší zábava byla, když jsme čistili klec a dávali novou podestýlku. Králinda se pletla člověku pod ruce a bavila se honičkou kolem klece s kočkami. Vše samozřejmě v přátelském duchu. Bylo zřejmé, že má králíček rád lidi i kočky.
Místo mazlíčka, vzteklá saň
Hodně nás proto překvapilo, když se jednoho dne změnilo chování králíčka úplně do protisměru. Otevřela jsem dvířka nahoře v kleci a jako obvykle jsem chtěla naši králičí holčičku pohladit. Jen se moje ruka přiblížila k okraji klece, králinka nepřátelsky zavrčela. Takový zvuk jsem od ní ještě nikdy neslyšela. Ucukla jsem intuitivně rukou, chvíli počkala a zkusila znovu, ale velmi pomalu vsunout ruku do klece. Zavrčela hlasitěji a vrhla se rychle směrem k mojí ruce se zcela jasným úmyslem kousnout. Nechápala jsem se, co jsem jí udělala, že na mě útočí. Jenže během dne se ukázalo, že tak podrážděně reaguje na všechny členy rodiny.
Sáhnout jí do klece, dotknout se jí nebo chtít vyčistit hromádku bobků, bylo nemožné. Dávala jasně najevo , že žádnou lidskou ruku do klece nepustí a ani na sebe nenechá sáhnout.
Celý den a celou noc pak převracela v kleci vše vzhůru nohama, mlátila miskami a vším, co našla. Druhý den začala nosit v tlamičce seno. Běhala s ním z místa na místo jako smyslů zbavená. Nestavěla hnízdo, neměla důvod. Nemohla být v očekávání mladých, protože se nikdy nepotkala s žádným samečkem.
Veterinář se rozesmál
Když naše králičí holčička lítala a řádila v kleci už třetí den a vůči lidem se chovala velmi nepřátelsky, zatelefonovala jsem veterináři. Měla jsem obavy, jestli se tak neprojevuje nějaká skrytá nemoc.
Když jsem popsala příznaky, veterinář se rozesmál. „Nebojte, nic jí není,“ uklidňoval mě. „Jen se dostala do říje. Lomcují s ní hormony. Brzo jí to přejde, uvidíte.“
Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo stydět. No jo, tak to dopadá, když si člověk pořídí zvířátko a nenastuduje si předem něco o jeho chování.
Připadala jsem si sice trošku hloupě, ale současně jsem byla velice ráda, že je králinda v pořádku. Nechali jsme naši chundelatou holčičku pár dní na pokoji a počkali, až se k nám vrátila zase ta naše milá, hodná a přátelská králinda, která se nechala chovat, hladit i sahat si do klece. Jo, jo, hormony dělají divné věci i se zvířaty.
