Článek
Klára na něj chvíli mlčky hleděla. Měla v sobě směs zvědavosti a pochyb. Něco na jeho pohledu bylo jiné – nebyla v něm drzost, nebyl v něm ani plán. Jen skutečný zájem. Nabídla mu rukou volné místo u svého stolku.
„Posaďte se, jestli chcete,“ řekla tiše. „Myslím, že na zvláštní setkání je dnes ideální počasí.“
Muž si sundal kabát, otřepal z něj pár kapek a opřel deštník o zeď. Jeho pohyby byly klidné, možná trochu nervózní. Ale oči… ty stále nesklopil.
„Jmenuju se Adam,“ řekl a natáhl ruku.
„Klára.“ Její dlaň se dotkla té jeho. Krátce, ale pocítila něco teplého, známého. Možná to byl jen rozdíl mezi zimou venku a teplem uvnitř. A možná ne.
Objednal si čaj. Seděli proti sobě a pár minut bylo slyšet jen praskání ohřívače a cinkání šálků. Ale to ticho bylo zvláštní. Nepůsobilo nepříjemně – spíš jako předehra k něčemu, co oba nevěděli, že čekají.
„Takže,“ začal Adam, „co dělá krásná žena sama v kavárně během deště?“
„Čekám,“ odpověděla, aniž by se usmála. „Na něco, co ještě nemá jméno.“
Trochu se zasmál. Byl to ten upřímný smích, ve kterém není sarkasmus, jen pochopení.
„To je dost poetické. A možná i trochu smutné.“
„Možná,“ přikývla. „A co vy? Proč jste přišel zrovna sem?“
Chvíli přemýšlel. Pohledem bloudil po starých knihách vystavených na poličce, po květináči, který ztrácel barvu, a po jejích očích.
„Protože… jsem měl pocit, že bych litoval, kdybych nešel. Něco ve vás mě zastavilo. A možná i přitáhlo.“
Na okamžik ztratila řeč. Tak přímou odpověď nečekala. Ale v hloubi duše přesně takovou potřebovala slyšet.
Venku se déšť proměnil v hustý závoj. Ulice zmizely za závěsem kapek, auta jela pomalu, lidé se schovávali do výklenků. Ale v kavárně, v tom malém bezpečném světě u jednoho stolku, jako by všechno právě začínalo.
