Článek
O tomhle místě jsem slyšel poprvé od kamaráda, který projel půl Evropy s batohem na zádech. Říkal: „Hele, musíš vidět to tyrkysové jezero uprostřed lesů v Německu. Je to jak z pohlednice, ale nikdo o tom neví.“ A protože rád objevím něco mimo hlavní turistické trasy, bylo rozhodnuto. Harz už jsem párkrát projížděl, ale tentokrát jsem měl jasný cíl – Blauer See. A musím říct, že to stálo za to.
Když se řekne jezero v Německu, většině lidí se vybaví Bodamské nebo Königsee. Ale tohle je úplně jiná liga – malé, nenápadné, schované mezi kopci a borovicemi. A právě v tom je jeho kouzlo. Cestou jsem projížděl typickými harzskými vesničkami, kde čas plyne tak nějak pomaleji. A pak najednou – z ničeho nic – u silnice značka, malý plácek na zaparkování a pár kroků lesem. A přede mnou se otevřel výhled, který mi doslova sebral slova.
Modré jezero vzniklo v bývalém vápencovém lomu, kde se těžilo už v 19. století. Po skončení těžby se díra v zemi postupně naplnila vodou. Jenže ne obyčejnou. Díky vápenatému podloží má voda barvu, kterou byste čekali spíš v Chorvatsku než v Německu – sytě tyrkysová, skoro až neuvěřitelná. Stál jsem tam a koukal jako přikovaný. Žádní davy, žádné atrakce, jen ticho, les a to modré zrcadlo přede mnou.
Zajímavé je, že jezero mění barvu během roku. Na jaře, kdy je nejvíc vody, je odstín nejvýraznější. V létě se voda vsakuje do země a ztrácí barvu, na podzim se někdy skoro úplně ztratí. Ale na jaře… to je jako sen. A právě v tu dobu jsem měl štěstí ho vidět.
Když jsem si prošel okolí a udělal pár fotek (které vypadají jako upravené, i když nejsou), zamířil jsem ještě do nedalekého Rübelandu, kde najdete krásné krápníkové jeskyně. Ideální spojení – dopoledne u jezera, odpoledne v podzemí. A večer pivko v místní hospodě. Co víc si přát?
Jenom pozor – koupání je zakázané. Chápu proč. Kdyby se tu koupal každý, voda by šla do háje. Takže prosím, nechte plavky v batohu a užijte si to očima.
Modré jezero v Harzu mě dostalo. Není to žádná turistická atrakce s cedulemi a stánky, ale o to víc si ho člověk váží. Je to takové to místo, které objevíte jednou a chcete se tam vrátit – nebo ho doporučit někomu, kdo má rád přírodu, ticho a trochu toho cestovatelského dobrodružství. Já ho rozhodně doporučuju. A kdo ví, třeba se tam potkáme příští jaro – s foťákem na krku a termoskou kávy v ruce.
Zdroje: Autorský článek / Vlastní zkušenost
