Článek
Žďárské vrchy: Místo, kde si příroda šeptá a člověk konečně ztichne
Nejsem zrovna ten typ, co hledá turistické atrakce s fastfoodem na každém rohu. Čím víc stromů než lidí, tím líp. A právě proto mě Žďárské vrchy na Vysočině tak nadchly. Je to místo, kde se nikdo nikam nehoní, kde lesy voní po jehličí a kde se člověk zase trochu srovná sám se sebou. Jestli hledáte klid, výhledy, lesní cesty a žádný mobilní signál – tohle je ono.
Kam jsem vyrazil a proč to stálo za to
Nejprve mě zlákal vrchol Devět skal. S batohem na zádech a termoskou s kávou v ruce jsem si to vyšlápl z obce Křižánky. Cesta není žádný horolezecký výkon, ale když dojdete nahoru, ten výhled vás stejně posadí. Skály tu opravdu trčí jako prsty obrů z lesa a kolem jen stromy, kam až oko dohlédne.
V okolí je spousta dalších skalních útvarů – třeba Zkamenělý zámek. Místo s atmosférou, co připomíná staré legendy. Když tam stojíte sami, mezi balvany, je ticho až nepříjemně hlasité. Člověka to nutí zastavit se a chvíli jen tak být.
Jiný zážitek byl u rybníka Velké Dářko. Největší rybník na Vysočině – ale žádné přelidněné koupaliště. V létě je tu fajn na koupání nebo projížďku na loďce, ale i mimo sezónu má tenhle vodní obr svoje kouzlo. Kolem vede naučná stezka a když jsem šel brzy ráno, potkal jsem jen dvě srnky a jednu starší paní se psem, která mě mile pozdravila a pak zmizela mezi stromy jako lesní víla.
Místo, kde se i cyklista neztratí
Na kole se tady jezdí skvěle. Trasy jsou dobře značené a vedou nádhernou krajinou – lesy, loukami, kolem starých kamenných stavení. Nic přeplácaného, jen poctivá venkovská krása. V zimě jsem tu zatím nebyl, ale vím, že běžkaři si tu prý přijdou na své. Možná se sem vrátím, až napadne první sníh.
A pokud máte chuť na trochu kultury, vřele doporučuju výlet k poutnímu kostelu sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. I když architektura není moje hlavní parketa, tady mě to dostalo. Celé to místo má zvláštní energii – a když si uvědomíte, že to navrhoval Santini, chápe to i laik jako já.
Proč bych se sem vrátil
Žďárské vrchy nejsou žádný adrenalinový park ani Instagramová senzace. Ale o to víc mi přirostly k srdci. Je to místo, kde si člověk připomene, jak málo stačí ke štěstí – ticho, les, pěkný výhled a nohy, co vás donesou.
Kdybych měl Žďárské vrchy někomu doporučit, bylo by to každému, kdo chce na chvíli vypnout. Zapomenout na notifikace, na e-maily, na svět, co se pořád někam žene. Přijet, vydechnout a jen tak jít. A možná, když budete mít štěstí, zahlédnete mezi stromy i nějaké to lesní tajemství.
