Článek
Ticho, které má váhu
Na opuštěných místech mě vždycky fascinovalo ticho. Ne to běžné, které zažijete večer na venkově, ale hutné ticho, které má skoro fyzickou podobu. Otevřete dveře a místo ruchu vás obklopí jen šustění listí a vrzání dřeva. V tu chvíli si člověk uvědomí, že stojí v prostoru, kde se kdysi normálně žilo.
Česko je plné takových míst. Zaniklé vesnice v pohraničí, opuštěné továrny po krachu průmyslu, léčebny, které pamatují monarchii i komunismus. Fenomén urbexu, tedy objevování opuštěných objektů, láká čím dál víc lidí. Nejde jen o adrenalin. Je to snaha pochopit minulost bez vitrín a informačních cedulí.
Místa, která vyprávějí
Jedním z nejsilnějších příkladů je Kostel sv. Mikuláše nedaleko Manětína. Na první pohled působí jako další chátrající sakrální stavba v pohraničí. Oprýskané zdi, propadlý strop, vlhko. Jenže uvnitř sedí v lavicích desítky bílých postav. Nejsou to duchové, ale sádrové instalace, které symbolizují vysídlené obyvatele obce. Kostel tak dostal nový život a zároveň mrazivou připomínku poválečných událostí. Když tam člověk stojí, dojde mu, že nejde jen o ruinu. Je to paměť krajiny.
Podobný osud má i Léčebna Miramonte. Secesní budova kdysi vítala hosty lázeňského města, zažila první republiku, válku i znárodnění. Sloužila jako hotel, lazaret i léčebna. Dnes ji postupně požírá čas. Okna jsou vyskládaná, parkety se zvedají vlivem vlhkosti a stropy zdobí jen zbytky štuků. Přesto je na tom místě zvláštní noblesa. Člověk si snadno představí dámy v dlouhých šatech a pány s klobouky, jak korzují po chodbách. O to silnější je kontrast s dnešní realitou.
Na jihu Čech stojí Vila Marta, kdysi reprezentativní sídlo místního bankéře. Elegantní dům měl být symbolem rodinného zázemí a úspěchu. Politické zvraty 20. století ale osud majitelů změnily a vila postupně osiřela. Podobných domů jsou u nás stovky. Mají krásné fasády, často prvorepublikovou architekturu, ale za nimi příběhy, které skončily nuceným odchodem, konfiskací nebo zapomněním.
Vila Marta v Písku
Specifickou kapitolu tvoří městská opuštěná místa. V Praze se dlouho mluvilo například o takzvaném „hřbitově bláznů“ v areálu bývalé léčebny v Bohnicích, tedy Bohnický hřbitov bláznů. Malý hřbitov bez klasických náhrobků působí stísněně i za bílého dne. Není to atrakce v klasickém smyslu. Spíš připomínka doby, kdy se s duševně nemocnými zacházelo úplně jinak než dnes.
Proč nás to táhne
Opuštěná místa nejsou jen kulisou pro fotografie na sociální sítě. Často jsou symbolem ekonomických změn, vysídlení po druhé světové válce nebo krachu průmyslu po roce 1989. Krajina pohraničí je dodnes poznamenaná zaniklými obcemi, kde zůstaly jen základy domů a staré ovocné stromy.
Když takovým místem procházím, uvědomím si, jak křehké jsou jistoty. Dům, který dnes stojí, může být za pár desetiletí ruinou. Historie se nepíše jen v učebnicích, ale i v rozpadajících se zdech. Možná právě proto jsou tyto lokality tak silné. Nejsou naaranžované pro turisty. Jsou autentické.
Respekt místo senzace
Opuštěná místa mají své kouzlo, ale i rizika. Statika budov bývá narušená a vstup je často nelegální. Pokud už se tam člověk vydá, měl by mít na paměti základní pravidlo: nic neničit, nic si neodnášet a chovat se s respektem.
Pro mě osobně nejsou tyto lokality strašidelné. Spíš pokorné. Připomínají, že každá éra jednou skončí a že i zdánlivě pevné věci mohou zmizet. A možná právě proto nás opuštěné domy a kostely tolik přitahují. Ne kvůli adrenalinu, ale kvůli příběhům, které zůstaly viset ve vzduchu.
Zdroje:
www.opustenamista.cz - https://www.opustenamista.cz/
www.entdecke-tschechien.de - https://entdecke-tschechien.de/en/mysterious-lost-places-in-the-czech-republic-13-abandoned-locations-to-discover/
