Článek
Tuhle dovolenou jsme plánovali celé měsíce. Já a Tereza – moje přítelkyně – jsme chtěli poprvé vyrazit na delší cestu do zahraničí. Slunečná Itálie, apartmán u moře, výlety na skútru, romantické večeře. Měl to být začátek něčeho nového.
Kupovali jsme letenky zvlášť, ale vše jsme řešili společně. Už jsme si i zabalili. Jenže osud měl jiné plány. Dva dny před odletem jsem začal cítit únavu a bolest v krku. Druhý den už jsem měl horečku, záchvaty kašle a bolest za očima. Doktor mě okamžitě poslal domů s antibiotiky a diagnózou: silný zánět dutin a začínající zápal plic.
Nebyl jsem schopný vstát z postele, natož letět tisíc kilometrů a cestovat. Byl jsem zklamaný a frustrovaný, ale věřil jsem, že Tereza to pochopí. Mýlil jsem se.
Když jsem jí napsal, že nikam nemůžu, přišla odpověď, která mi vzala dech. Napsala mi, že to chápe, ale že bych jí měl zaplatit její letenku, protože teď „zůstala na holičkách“ a kvůli mně nikam nepojede.
Chvíli jsem si myslel, že si dělá legraci. Ale myslela to vážně. Tvrdila, že kdyby věděla dřív, že cestu zruším, mohla jet s kamarádkou nebo změnit plán. Prý jsem jí to měl říct „včas“ a ne den před odletem. Jenže já přece neměl křišťálovou kouli – onemocněl jsem náhle a dost vážně.
Slušně jsem jí vysvětlil, že jsme si každý hradili svou část a že opravdu nemůžu za to, že jsem onemocněl. Navíc jsem byl fyzicky úplně mimo. Místo empatie ale přišla další zpráva: „Takže mám kvůli tobě přijít o 9 tisíc?“
Tohle mě zabolelo víc než nemoc. Nešlo jen o peníze – šlo o princip. V tu chvíli jsem pochopil, že kdyby se to stalo naopak, já bych nic takového nikdy neřekl. Bylo mi smutno, nejen z nemoci, ale hlavně z její reakce.
Nakonec nikam nejela. A náš vztah po tomhle dostal trhlinu, kterou už jsme nikdy úplně nezalepili. Dnes spolu už nejsme. A když se ohlédnu zpět, říkám si: možná ta horečka přišla v pravý čas. Otevřela mi oči.
