Článek
Nemoc, která změnila všechno
Dětská obrna dnes zní jako slovo z archivních záběrů černobílých týdeníků. Nemoc, kterou moderní medicína téměř vytlačila z vyspělého světa, bývala postrachem rodin i lékařů. V padesátých letech minulého století ochromovala tisíce dětí ročně. Jedním z nich byl i Paul Alexander z Texasu. Bylo mu šest let, když horečka během pár dní změnila jeho život navždy.
Ochromila ho od krku dolů. Zničila mu schopnost samostatně dýchat. A připoutala ho k zařízení, které dnes působí spíš jako exponát technického muzea než zdravotnická pomůcka. Takzvaným železným plicím.
Život uvnitř kovového válce
Železné plíce jsou velký kovový válec, do kterého se pacient uloží tak, že mu venku zůstane jen hlava. Přístroj vytváří podtlak a tím simuluje přirozené dýchání. V padesátých letech šlo o revoluční technologii, která zachránila tisíce životů. Nikdo ale nepředpokládal, že ji někdo bude potřebovat celý život.
Paul Alexander se stal výjimkou.
Většinu dne i noci trávil uvnitř kovového válce. Když byl malý, lékaři rodičům říkali, že pravděpodobně nepřežije. Přežil. A víc než to.
Tvrdohlavost, která otevřela dveře
Naučil se ovládat speciální techniku takzvaného žabího dýchání, která mu umožnila vydržet mimo přístroj kratší dobu. Díky tomu mohl studovat, cestovat a pohybovat se mimo domov.
Vyrůstal v době, kdy bezbariérovost prakticky neexistovala. Přesto vystudoval střední školu, později získal titul z politologie a nakonec i právnické vzdělání na University of Texas. Stal se advokátem. Člověk, který nemohl hýbat tělem, dokázal hýbat argumenty v soudní síni.
Psát ústy, žít naplno
Psát se naučil pomocí tyčky, kterou držel v ústech. Takto napsal i své paměti. Nešlo o marketingový příběh ani o snahu vzbudit lítost. Spíš o snahu ukázat, že důstojnost a radost ze života nejsou podmíněny fyzickou dokonalostí.
Když jsem před lety viděl dokument o lidech přeživších dětskou obrnu, překvapilo mě, jak silně mluvili o obyčejných věcech. O možnosti jít ven, nadechnout se, být mezi lidmi. Pro Paula byl každý nádech doslova technickou operací. A přesto působil klidně, s nadhledem a humorem.
Symbol minulosti i pokroku
Jeho příběh se znovu dostal do světových médií v době pandemie covidu. Náhle jsme všichni řešili ventilátory, plicní podporu a nedostatek přístrojů. Paul byl živou připomínkou éry, kdy byly železné plíce symbolem zoufalého boje s epidemií. A zároveň důkazem, jak obrovský pokrok medicína udělala.
Zůstal jedním z posledních lidí na světě, kteří tento typ přístroje stále používali. Ne proto, že by chtěl být symbolem minulosti, ale protože mu jiná možnost nezbyla. Moderní ventilátory pro něj nebyly vhodnou alternativou.
Rozhodnutí nevzdat se
Paul Alexander zemřel letos na jaře ve věku 78 let. Více než sedmdesát z nich strávil závislý na stroji, který mu umožňoval dýchat. Přesto jeho život nebyl příběhem omezení, ale příběhem rozhodnutí. Rozhodnutí nevzdat se, studovat, pracovat, psát, mluvit s lidmi a být součástí světa.
Je snadné říct, že jde o inspirativní osud. Jenže v jeho případě nejde o prázdné slovo. Připomíná, že lidská hodnota neleží v tělesné síle ani v pohodlí. Leží ve schopnosti přijmout realitu a přesto si zachovat směr.
A také tiše připomíná, že očkování a moderní medicína nejsou samozřejmost. Jsou výsledkem zkušeností generací, které si prošly tím, co si dnes už sotva dokážeme představit.
Zdroje:
www.theguardian.com - https://www.theguardian.com/us-news/2024/mar/13/paul-alexander-lawyer-who-lived-for-decades-with-an-iron-lung-dies-aged-78
www.wikipedia.org - https://www.wikipedia.org/wiki/Paul_Alexander_%28polio_survivor%29
