Článek
Přišla jsi k nám jako malý uzlíček vážící 2,5 kg. V autě jsi mně ležela na klíně, dívala se na mě krásnýma hnědýma očima se zvídavou otázkou, kdo jsi? Budeš na mě hodná? Proč si mě moji dosavadní páníčci nenechali a posílají mě po třech měsících pryč? Mluvila jsem na tebe a zdálo, že posloucháš i rozumíš. Doma jsi v kuchyni na koberci udělala svoji první velkou loužičku, pak vyběhla na zahradu a s čumáčkem u země pečlivě zkoumala celý prostor. Neboj, jiný pejsánek u nás ještě nebyl, jsi naše prvnička. Přesto jsi hledala nějaké zapomenuté PSMS. Když jsi zjistila marnost svého počínání, spokojeně ses vrátila dovnitř k plné misce a tím začal tvůj nový a náš společný život. Čas utíkal, z malého, něžného a trochu ustrašeného člena rodiny se stala suverénní dáma vážící skoro pět kilo, nebojící se žádného většího psa a tvrdě hájící svoje práva jak v domě, tak i na chatě, kam jsme spolu pravidelně chodili. Žádná dovolená se bez tebe nekonala, nadšeně jsi vždycky utíkala k autu, když bylo zřejmé, že se někam vyráží. Pokud už tempu pochodu tvoje krátké nožičky nestačily, spokojeně ses usadila do batohu, odkud jsi zvědavě pozorovala svět kolem sebe. A samozřejmě jsi kolemjdoucím turistům hlasitě oznamovala, že jsi také na výletě, ať tě nepřehlédnou. Byla jsi naší chloubou, láskou, zábavou, společnicí. Náš život jsi hodně obohatila a nejvíc si to uvědomuji až teď, kdy už s námi nejsi.
Byla jsi i mamkou dvou synů, tvému psímu půvabu neodolal sousedův jorkšír a jednou, když jsi měla své dny, se prohrabal pod plotem a bylo hotovo. Doběhl pro své potěšení otevřenými dveřmi přes zahradu, terasu až do kuchyně, aby tě obšťastnil. Za dva měsíce jsi na svět přivedla pět potomků. Přestože jsme porod měli u veterinářky, při životě se zachovali pouze dva kluci. Ti nám pro radost i starost ale dobře vystačili. Byla jsi vzorná mamča, pečlivě ses o ně starala, i když tvoje láska měla své meze.
Jedenáct a půl roku, skoro 4 tisíce dvě stě dnů jsi byla součástí rodiny, bez rozdílu nás všechny milovala a při každém našem návratu jsi v prvním patře čekala s hlavičkou prostrčenou mezi zábradlím a tetelila se radostí, že jsme zase s tebou. Kvalitní krmení, pravidelné návštěvy veterinářky i zdravá strava nezajistily, aby se ti vyhnula ošklivá nemoc trápící hlavně lidi - rakovina lymfatických uzlin. Začalo ti otékat bříško, bývala jsi hodně unavená, ležela v pelíšku a očima sledovala každý můj pohyb. Při spaní v naší posteli jsi svoje místo dříve mívala u nohou, v této těžké době ses ke mně tiskla až u hlavy a já tušila, že jsi zmatená z nestvůry, která ti rostla v bříšku, uzlinách a tvrdě ukrajovala čas tvého života. Návštěva kliniky potvrdila verzi místní veterinářky, dávali ti 2-3 měsíce života. I za to jsem byla vděčná, ale osud byl zákeřnější a tolik času nám nedal. Už po dvou dnech, kdy ti na klinice napíchli všechny uzliny, aby zjistili míru postižení, jsi začala mít silné bolesti. Všechny uzliny naběhly, byly na omak tvrdé, stejně jak stále více oteklé bříško. S každým krokem jsi bolestně táhla neúměrně zvětšenou slezinu i játra, naříkala, pila jenom vodu, a to jedině z mé dlaně, odmítala jakékoli lahůdky, zoufale ses ke mně tiskla a tvůj smutný pohled se na mě upíral s jedinou otázkou. Budu ještě dlouho trpět?
Ne, nebudeš. Pro slzy nevidím, ale pošlu tě tam, kde utrpení končí. Na smutné rozhodnutí jsem zůstala sama, rodina byla mimo domov. Když jsem tě o víkendu vezla kliniku, ležela jsi v kabele bez hnutí a já tě jenom hladila. Nevím, jestli tvoje dušička něco tušila, ale připadals mě se svým osudem úplně smířená. Drobná kanyla, kterou ti bezbolestně zavedli do pacinky, zajistila přechod mezi bolestí a klidem. Během dvou sekund jsi odešla přes duhový most a ve mně zůstala jenom velká prázdnota a smutek.
Malou rakvičku vyplněnou oblíbeným pelíškem jsme umístili na chatě do malého hrobečku, kde zpívají ptáci, svítí sluníčko a je klid, vždycky se ti tam moc líbilo. Odpočívej v pokoji a snad se ještě někdy někde setkáme.
