Článek
Poklidné sobotní dopoledne na tržišti přeťal ječivý mužský hlas. „Jak můžete cibuli prodávat za 20 korun, když je napůl shnilá?“ Vzápětí mu sekundoval stejně vzrušený ženský hlas. „Jste slepý? Měkká je jenom jedna, tak si ji neberte.“
Na víc jsem nečekala a mínila se rychle vytratit, bohužel nestihla jsem to. Majitel hlasu, můj dlouholetý kolega nazývaný hamoun, škrťa nebo Harpagon, mě chytil za rameno. ,,Jaruško, ses to ty ? Bože holka, ty ses za ty roky co jsme se neviděli vůbec nezměnila, jak žiješ ?" Na přímou otázku, přímá odpověď. ,, Zdravotně zatím dobře, finančně špatně. Dcera je na mateřské, zeť ještě studuje, nejstarší syn si vzal hypotéku takže pomáháme kde jde a na nějaké rozhazování nám nezbývá." Vhodnější téma jsem pro našeho spořivého kolegu účetního ani zvolit nemohla.,, Ty to zvládneš, bylas vždycky holka šetrná na rozdíl od ostatních co měly spotřebu jak tryskáč. A co dovolená? Kam se chystáte? No, vlastně když šetříte asi nikam, nebo jenom po vlastech českých, ne ?" Přikývla jsem, ,,Jedeme na Lipno se stanem ,jako za mladých let" Chvíli bylo ticho, pak se očka mému protějšku utopená v sádelnatém obličeji rozsvítila náhlým nápadem.
,,Co bys řekla na chalupu? V krásném prostředí Vysočiny, kolem dokola ticho, žádní sousedi, rybník kousek za kopcem, lesy plné hub, protože dnešní lenoši nezvedou zadek od bazénu. Tam by si i tvůj Pepík přišel na své “.
,,Prosím tě, víš kolik stojí týdenní pronájem tak ideální chalupy ?" ,, Noo, mně jedna přesně taková říká pane, takže jestli máte zájem, večer jsem u vás i s klíčem a to hlavní, byli byste tam úplně zadarminko. A jestli se budete chtít nějak revanšovat - jste přece oba slušný lidi - Pepík jako stavař by si tam něco určitě našel. To víš, stará chalupa pořád něco potřebuje “ Udiveně jsem se na něho zadívala. Ne, že bych mu takové pěkné sídlo nevěřila , ale že by nás tam pustil se rekreovat zcela zdarma ?? V tu chvíli měl vedle mě dvakrát udeřit hrom abych se vzpamatovala, bohužel se tak nestalo. Já totiž patřím k podobným naivním důvěřivcům co si myslí, že každý má v sobě určitou míru dobroty a ta se v mém vždy lakotném kolegovi právě teď probudila. I přes můj opakovaný dotaz, zda svoji nabídku myslí opravdu vážně ubezpečoval, že prostě jednou za život udělá dobrý skutek. Tak vida, vždycky jsem byla přesvědčená, že má místo srdce kalkulačku a není to pravda.
Manžel byl také nedůvěřivý.,, Týden na chalupě úplně gratis ? Od Tondy ? To ti mám věřit ?" Chvíli jsem situaci rozebírali a došli k závěru, že kolegovi aspoň zaplatíme spotřebu elektřiny případně topení doplníme naštípáním spotřebovaného dříví. Večer jsme převzali klíč, kolega si s uspokojením změřil Pepíkovu vytuženou postavu a konstatoval, že je pořád chlap jako hora. Při odchodu prohodil, že tam dneska jede a nechám nám někde pár slov , abychom věděli co a jak. Na naše srdečné díky odmítavě mávnul rukou ,, Příště pomůžete vy mně “ a odklusal k nablýskanému Volvu.
V pondělí jsme vyrazili. Stařičká škodovka - naše věrná Bertička jak jsme ji kdysi pojmenovali - se třásla nedočkavostí stejně jako my dva. Vysočina dýchala pohodou, občas jsme zastavili a kochali se nádhernými výhledy. Moje navigace nás zavedla do malé vesničky a vzápětí k cíli naší pouti. Na kopci za vesnicí stála chaloupka utopená mezi borovicemi a smrky, ozářená poledním sluncem jak nevěsta. Hlesla jsem ,,Pohádka". Manžel souhlasně zabručel. Chvíli sondoval cestu podle vyjetých kolejí a usoudil, že nahoru se dojet nedá a musíme zůstat na malém odpočívadle cca 150 metrů pod chalupou. ,,Těch pár kabel v pohodě vynesu “
Po projití chaloupky mé srdce zalil dosud neznámý pocit, závist. Ano, záviděla jsem. Jak nejvíc jsem byla schopná. A v duchu si nadávala ,, Tady vidíš, kam vede spořivost. Korunka ke korunce a nakonec je z toho takhle krásná chalupa. Jsi špatná hospodyně “ lkalo mé nitro a já mu mlčky přizvukovala. Pepík mě chvíli po očku pozoroval a vytušil.
,, Je tu sice pěkně, ale ten dojezd. Dovedeš si představit, že sem všechno musí tahat ručně do takového kopce?" Mlčela jsem. Krk stažený závistí a nevím čím vším ještě, by nevydal ani hlásku. Po obědě, když jsem uklízela nádobí, jsem na kredenci zahlédla připíchnutý lístek popsaný kolegovou rukou.
1. den odpočinek, 2. den houby a koupání, 3.den vybourání starého dřevníku a vyskládání dříví na hromadu, 4. den písek, 5. den písek, 6. den odpočinek, 7.den odjezd v 10. hodin.
Papír jsem předala manželovi. Pozorně ho přečetl a usmál se ,, Pedant, napsal si nějaký plán práce, to neřeš “. Jenže ve mně něco zahlodalo. Dál jsme si sice užívali volna, ale pořád jsem měla pocit, že na nás čeká něco neodvratného. Třetí den ráno jsem manžela zastihla nakloněného u dřevníku. ,,Je zralý na havárku, ještě někoho zavalí. Stačí pár palic a půjde k zemi “ .Jak řekl, tak udělal. Těch palic bylo potřeba docela dost, ale když jsem viděla jeho spokojenost, nebránila jsem mu. Konečně, nějak se stejně musíme za náš pobyt revanšovat, ne ? Pozdě k večeru jsme si vyšli do lesa, dlouho do noci seděli na pařezu a mlčky pozorovali hvězdy. Zašeptala jsem ,, Na světě je tak krásně “, manžel přikývl.
Další den náš zasloužený spánek přerušilo drsné mlácení na okno a nakřáplý mužský hlas. ,, Šéfe, máte tady ten písek. Je ho plná silnice a ta stará rachotina co tam stojí ,není skoro vidět." Manžel rozrazil okno, muž v montérkách mu před nos strkal propisovačku a umaštěný papír ,,Tady máte dodák, tak ho podškrábněte “. Ještě v pyžamech jsme pádili dolů. Pod kopcem stála tatrovka se sklopenou korbou, pod ní obrovská hromada písku a z ní na nás jukala naše Bertička. ,,No, nějak mně to ujelo, ale tydle škodovky mají dobrý plechy, určitě se nic nestalo. Ale ten písek musíte odklidit ještě dneska, to víte, silnice. Na to jsou poliši hóóódně vysazený “
Radu řidiče jsme vyslechli se staženým hrdlem. Tu hromadu máme odnosit nahoru ? Nebo odvozit ? V tom jsem si vzpomněla na dvoje kolečka s lopatami opřená na dvoře těsně vedle dveří. Když manžel viděl jak rudnu a brada se mni chvěje zadržovaným pláčem, objal mě kolem ramen a procedil.
,, Napřed si dám štamprli, pak kafé. Odjet nemůžeme, ten darebák se schválně s řidičem domluvil, aby nás tu takhle uzemnil “.
Když u chalupy vyklopil první kolečko, spiklenecky na mě mrkl. ,, Lepší než posilovna “ Po třiaosmdesátém už jenom supěl, měl rudé bělmo a dovedla jsem si představit co drtí jeho sevřené rty. Když jsem mu chtěla aspoň nějak pomoct, drsně mě se zasípěním odstrčil .
“ Toto mu nedaruju “
V pět hodin odpoledne práskl posledním kolečkem a šel si lehnout. Vzala jsem metlu , Bertičku pěkně očistila a omluvila se jí. Nápor písku zvládla bez škrábnutí, plechy vydržely.
Druhý den ráno jsme odjeli, zpáteční cesta byla truchlivá a mlčenlivá. Teprve po příjezdu domů manžel nečekaně ožil. Sedl k počítači a s kalkulačkou v ruce něco počítal. Když odcházel, fakturu mně triumfálně strčil před oči.
Celková částka za práce stavebního charakteru vykalkulovaná ztíženým přístupem zněla na Kč.14.990,-Kč.
,, To ti nezaplatí “ hlesla jsem ale manžel se jenom pousmál ,,To víš, že zaplatí “
Nevím čím a jak u této faktury dosáhl úhradu, ale když se vrátil, vítězoslavně na stůl vysázel rovných patnáct tisícovek
,,Dokonce přidal deset koruny dýško “
Ponaučení ? Lidé se prostě nemění i když to občas vypadá, že ano.
