Článek
- To, jak se odehrála poprava carské rodiny, se vyprávělo nedlouho poté, co byla vykonána. Její podrobné vylíčení vyšlo poprvé v Berlíně počátkem dvacátých let 20. století.
- V noci 16. července 1918 se vůdce místní bolševické gardy od ústředního výkonného výboru bolševické strany dověděl, že Jekatěrinburg obkličují jednotky bílých spolu s oddíly českých legií, aby 26. července okupovaly město. Vůdce na nic nečekal a urychleně vykonal popravu cara, jeho rodiny i početného služebnictva za použití revolverů, bajonetů a pažeb pušek v suterénu domu, kde byla rodina zavřena. Anastasia držela v náručí rodinného psa a první dávka kulek ji sice minula, ale omdlela šokem. Když se probrala, vykřikla, protože její oblíbený psík byl mrtvý. Ona samotná pak byla vzápětí usmrcena ranami bajonetů a pažeb pušek. Těla obětí byla následně zabalena do prostěradel a odvezena nákladním autem do opuštěného dolu poblíž, kde je za použití pil a seker na kusy rozsekali . Zbytky těl se pak pachatelé snažili zničit pomocí kyseliny i zapáleného benzinu. Na konec zbývající ostatky svrhli šachtou dolů. Brzy se o těchto hrůzných vraždách začaly šířit různé zvěsti.
- Alespoň dva lidé se začali prohlašovat za korunního prince, jeden na Sibiři, druhý v Bagdádu, avšak jejich tvrzení byla chatrná a nemohla obstát. Nejpřesvědčivěji a nejvytrvaleji se v Německu počátkem dvacátých let 20. století vydávala za nejmladší dceru cara uprchlice z východu, která nějakou dobu strávila v útulku. Trpěla ztrátou paměti i halucinacemi. Nakonec vyjevila svou totožnost zdravotní sestře a policejnímu inspektorovi, kdy prohlásila, že je Anastasia, nejmladší dcera cara Mikuláše II. Její příběh byl následně knižně vydán pod názvem Já jsem Anastasia a později byl podle knihy natočen i film s Ingrid Bergmanovou v hlavní roli. Dívka tvrdila, že jen o vlásek unikla smrti a život jí zachránil rudogvardějec jménem Alexandr Čajkovskij, který ji dovedl do Rumunska, odkud se už sama dostala do Německa. Dívka později podnikla četné pokusy o to, aby o své totožnosti přesvědčila pruskou princeznu Cecilii a velkovévodkyni Olgu, tetu Anastasie z otcovy strany. Olga a zejména velkovévoda Andrew jí zpočátku věřili a přijímali její „vzpomínky“ na St. Peterburg a Livadiju jako pravé, ale mohlo to být jenom jejich zbožné přání. Její totožnost důrazně zpochybňoval soukromý učitel Anastasie, znal ji od jejích čtyř let a dívku obvinil z podvodu. Ta se tak nikdy nedostala k žádnému z tučných fondů Romanovců, které byly počátkem války údajně uloženy v anglických a německých bankách. Chování dívky se stávalo stále vrtkavější a nakonec se vrátila do Německa, kde žila jako poustevnice pod jménem Anna Andersonová. Nakonec byla definitivně prohlášena za podvodnici i když se toho už nedožila.
- V polovině devadesátých let 20. století byly z šachty nedaleko Jekatěrinburgu vyzvednuty ostatky těl, o nichž se mělo za to, že patří poslednímu carovi a jeho rodině. Vše bylo podrobeno zkouškám DNA a ty byly porovnány se vzorky tkáně poměrně blízkého příbuzného rodiny Romanovců Philipa, vévody z Edinburghu, manžela anglické královny Alžběty II. Tytéž testy na těle Anny Andersonové prokázaly, že s ruskou carskou rodinou neměla žádnou spojitost. Šlo o polsko-ruskou rolnickou dívku jménem Franziska Schanowska. Přestože výsledky prvních testů nebyly všeobecně přijaté, obzvláště ne ruskou pravoslavnou církví i některými členy carské rodiny, pozůstatky od Jekatěrinburgu se všeobecně začaly považovat za těla Mikuláše II. a jeho rodiny a jako takovým se jim po osmdesáti letech dostalo v roce 1998 slavnostního pohřbení v Petrohradě.
