Článek
Nemám ráda problémy a především ty, jejichž řešení je jako delta Dunaje v Rumunsku. Plno různých možností a s tím spojených i následků.
Takový „problém“ se začal rýsovat po přečtení rozhovoru s jedním kriminalistou. Ten radil chatařům a chalupářům, co dělat, když objekty nechávají delší čas opuštěné. Připustil možnost, že právě jejich objekt navštíví zloděj. Protože jsem se také stala majitelskou jednoho malého, ale právě přes krizové období opuštěného rekreačního objektu, celá rozechvělá jsem si rozhovor přečetla, pak ještě jednou a pak znovu. Zaujalo mě doporučení onoho kriminalisty. Na návštěvu zloděje nebo případného bezdomovce se máme připravit. Ne ale zatloukáním všeho cenného do nedobytných šuplíků. Právě naopak. Máme mu nachystat na stůl několik masových konzerv a nějaký alkohol. Jinak je velké nebezpečí, že se zloděj rozčílí a začne od zlosti nehostinný příbytek demolovat. Kriminalista podotknul, že po popití alkoholu se ztrácí pozornost a je větší naděje na zanechání kvalitních stop, které povedou k dopadení pachatele. Chápu, že popíjet whisky v tlustých rukavicích je jistě neetické a také nepohodlné. Možná také, že lupič bude vzdělanější a ocení úroveň svého hostitele. Ponechá mu načmáraný děkovný dopis, který může policistům také poskytnout nějakou tu stopu.
Ale co dělat, když se bude jednat o lupiče abstinenta? Co když ho rozčílí právě skutečnost, že mu podsouvám alkohol, abych ho svedla na cestu ještě horšího hříchu než občasného lupičství? A nebo - co když bude vegetarián? Při pohledu na horu masových konzerv se přece může rozčílit ještě víc a obydlí zdemolovat až do posledního hřebíku. Anebo když přijde takový lupič, původním povoláním učitel, jak nedávno proběhlo tiskem? Tomu bych snad mohla nachystat na misku chléb a sůl, třeba by to ocenil jako českou specialitu vítání vzácných návštěv. Nebo bych mu ještě k tomu měla přiložit v kůži vázané Temno od Jiráska?? Tak vidíte, jedna malá chatička, která se bude opuštěná choulit pod čepicí sněhu a v ní jeden lupič třískající do všeho, co mu přijde pod ruku jenom proto, že jsem se zrovna já nestrefila do jeho chutí.
Po několika neklidných nocí jsem se rozhodla, že chatičku ponechám svému osudu - stojí tam už dvacet let a vykradena byla prý jenom jednou. Při rozhovoru se sousedem, kterému jsem se svěřila, jsem dostala tip na trik, který používá on. Přinesl mi ušmudlanou ceduli, kterou již třetím rokem v říjnu věší na dveře své chaty: „Každý, kdo sem vleze, zdechne. Sou tam bacile cholery, které jsem dovezl z Indie a vydrží až do jara.“ Jak mi řekl, funguje to spolehlivě. Stopy nenechavců končí právě u dveří.
