Článek
Poslední dobou se tady vyrojily články o socialistické armádě - absolutně s nimi nesouhlasím. Já mám opačnou zkušenost, než se tady uvádělo - mě totiž ČSLA nejspíš zachránila život a rád se o svůj příběh podělím. Po vyučení a průmyslovce jsem studoval VŠ, bylo mi 26 let a byl jsem v posledním ročníku, toho času 4 roky ženatý a měli jsme čtyřletého chlapečka, kterého jsem miloval víc jak svůj život. Manželství z mého pohled fungovalo celkem normálně. O rodinu jsem se staral jak to šlo, chodil na brigády, doma pomáhal - zkrátka takovej ten „hodnej a spolehlivej“. Navíc tehdejší socialistický systém mladým rodinám poskytoval obrovské výhody - měl jsem sociální stipendium a třeba oběd v menze stál tenkrát 2,60,-Kčs, takže finančně jsme rozhodně nijak nestrádali. Už jsem měl dokonce i zadané téma diplomové práce…. byl podzim, pamatuju si i po letech ten pošmourný den, když moje žena přišla odpoledne domů. Chvíli nehnutě koukala z okna a na mou otázku - jestli se něco děje jsem dostal odpověď: „Já už tě nemám ráda a nemůžu s tebou dál žít !“ Zamilovala se do kolegy v práci - koukal jsem jak tele na nový vrata…zaskočenej… nepřipravenej…naivní. Druhý den dala žádost o rozvod a když přišla obálka s pruhem - totálně jsem se psychicky zhroutil. Nedal jsem to. Dostavily se neskutečné deprese, které vyústily až v halucinace, kdo tohle nezažil - nepochopí. Dnes vím, že jsem se tenkrát asi jednoduše zbláznil. Začal jsem chlastat první ligu - tj. každý den prakticky do bezvědomí, abych přehlušil tu obrovskou vnitřní bolest. Taky jsem přestal chodit do školy, odkud mě pak za čas zcela po zásluze vyrazili. Můj život byl černý jak nejčernější noc a světýlko nikde žádné…jen totální zoufalství. Do toho přišel povolávací rozkaz a protože jsem školu nedokončil tak klasicky na 730 dní - Slovensko VÚ 8261 Brezno, místní si tam s hrdostí říkají „Horehronci“… :-) Když jsem se loučil ve dveřích se svým malým synkem… moje bývalá žena lakonicky pronesla: „Doufám, že tam chcípneš!“ A já tenkrát opravdu chcípnout chtěl… v tom směru se armáda jevila jako skvělá příležitost - stačí jen jeden náboj a vyřeším to. Když jsem prošel branou kasáren, bylo mi fakt všechno jedno. Civil jsem hodil do papírového pytle, navlékl erární tepláky a po klasickém kolečku jsem s apartním pětimilimetrovým sestřihem zamířil na cimru. V prvním patře jsem narazil na prvního mazáka - klasický východňár od Michalovců v hodnosti svobodníka, toho času neomezený pán nad životem zobanů jako já. Chtěl abych si oholil knír, který jsem si přidrzle nechal, protože řády to dovolovaly. Ječel na mě jak Viktorka na splavu, měřil sotva 160cm, vidět ho skoro nebylo, ale o to víc ho bylo slyšet. Jenže já měl vojnu jako předmět na vejšce a spoustu věcí jsem znal. Tak jsem se já - vojín ve věku 26 let tomu cucákovi zahlásil a sdělil jsem mu, že podle armádního předpisu zákl.Ř1-4 je knír přípustný do výše koutků úst. Svobodník v úžasu ztuhl jak lotova žena. Já ho v klidu obešel a začal si ukládat věci do komínků.
Přišli si pro mě po večerce - ten malý svobodníček a tři kolohnáti …. vytáhli mě ven na chodbu… asi nemusím dál vykládat jak to proběhlo. :-) A co bylo nejhorší - upozornil jsem na sebe a to v armádě není dobrý, takže se na mě všichni zaměřili. Věk nikoho nezajímal - žádné úlevy, žádné výhody a dnes jsem přesvědčený, že to tak bylo určitě správně. Přijímač byl pro mě na hranici fyzického vyčerpání, běhal jsem do kopce s plnou polní …v plynové masce a se cvičnou raketou do RM 130mm v náručí, vážila okolo 26kg. Už nespočítám, kolikrát jsem se pozvracel vysílením a taky jsem párkrát omdlel. Ale tohle všechno, ve mě vybudilo základní lidský instinkt - pud sebezáchovy. Deprese zázrakem zmizely - na ty prostě nebyl čas. Zhruba po necelém měsíci jsem stál ve frontě na jídlo a najednou jsem si uvědomil, že už nechci umřít… že své exmanželce tu radost neudělám. Moje fyzická kondice v té době byla naprosto skvělá, 50 kliků na jeden zátah a běhal jsem jak atlet. Zažil jsem tam ještě lecos, než mě převeleli po půl roce do Písku k tankovému útvaru. Také odtud mám zážitků spoustu, ale to je jiná kapitola, dnes bych mohl klidně napsat pokračování k filmu „Tankový prapor“. Díky svému věku jsem měl přezdívku Dědek a rád vzpomínám na všechny spolubojovníky z let 1985-87 VÚ 8261 Brezno a VÚ 6177 Písek i když někteří byli pěkní exoti… Dva roky byly dlouhé, ale faktem zůstává, že já jsem do armády jako troska přišel a ta zelená pakárna mě z těch sraček vytáhla. Jsem rád, že jsem to prožil, absolutně vůbec toho nelituji, to díky armádě jsem znova našel svou vnitřní sílu. Takže mi bylo 28 let, když jsem svlékl mundůr a začínal znova totálně od nuly. První věc, kterou jsem udělal - zavolal jsem svojí exmanželce: „Ahoj drahá…mám pro tebe blbou zprávu - já tam totiž nechcípnul !!! A chci vidět svého syna !“
A na závěr pro všechny ty internetové bojovníky…pro všechny ty „hrdiny“, kteří znají maskáče jen z výlohy armyshopů a v diskuzích mají různé bojové příspěvky … pro ty mám vzkaz: „Chlapci …nechte toho - jste většinou k smíchu…protože o skutečné armádě víte naprosto kulový !“
