Článek
Posledně jsem mrknul lehce sarkastickým okem na mou generaci - viz, článek: „Nemožní senioři u pokladny“, takže juniorům něco malinko „dlužím“ - abychom to skóre srovnali. :-)
Příhoda č.1 ) - z pracovního prostředí. V závěru mojí pracovní kariéry jsem skončil jako vedoucí provozu v jedné montovně, kde jsem dostal na starost tzv. agenturní zaměstnance z bývalých zemí RVHP a aby toho dobrodružství nebylo málo, tak vedení firmy rozhodlo, že je třeba tam mít ještě nějakou mladou „posilu“. Jednoho dne dopoledne mi tam přivedli hocha jménem Hynek, čerstvě po škole, věk 19 let. A rovnou jsem dostal taky varování, že je to snad údajně příbuzný nebo velmi dobrý známý nějakého hlavouna z té fabriky, ať si dávám pozor. No tak to jsem měl tedy fakticky „radost“. Jsem „stará škola“, mám ve svém věku poměrně staromódní názory, možná i nějaké předsudky - klidně to přiznám. Například si myslím, že když se jde někdo poprvé představit do nového zaměstnání, měl by se snažit pokud možno o nějaký pozitivní dojem a jestli je něco fakt špatně, tak když je ten člověk špinavý a smrdí. Mladej kluk se pozdravit nijak nenamáhal a už vizuálně od pohledu to byl tak trochu zoufalec. Měl na sobě mikinu a kraťasy US ARMY - pouštní vzor, což by mi celkem nijak nevadilo, ale špína z toho jeho oblečení doslova tekla. O neidentifikovatelném zápachu nemluvím - za normálních okolností bych se s ním vůbec nezabýval a dotyčného odlifroval rovnou do propadliště dějim, ale na rozkaz shora jsem ho přijmout musel, jiná varianta nebyla. A protože to tedy byl ten „něčí známej“, tak jsem se jen hezky společensky usmál, dělal jsem, jako že nic z toho nevnímám, provedl jsem ho jeho budoucím působištěm a dal základní informace, že pracovní doba je: 6:00 do 14:30 a občas podle situace o něco déle, kde je WC, kantýna atd. atd. Jeho zajímalo hlavně to, jestli může v kanclu kouřit, ale to nebylo možné, na tyhle kratochvíle bylo vyčleněno několik speciálních místností - tzv. kuřárny, jinak platil zákaz úplně všude a to bez výjimek. Následující den absolvoval školení BOZPO, takže jsme se ani neviděli. Když svůj další a pro něj už skutečně pracovní den strávil většinou na té kuřárně, tak jsem začal tušit problém. Přehoupl se víkend…pondělní ráno… kluk nikde. Přiloudal se něco po půl sedmé. Osobně bych čekal po pozdním příchodu nějaké vysvětlení nebo omluvu, ale to jsou pořád ty moje předpotopní staromódní názory. Mladík se tvářil jako že nic, zkrátka hlavně pohoda a já začínal trochu bublat. Nicméně…byl to ten protekční kádr, na kterého se nesmí sáhnout, tak jsem to mlčky přešel - jako že „stane se“. Ve svém věku jsem už dost přesně věděl, jak to v životě chodí - když má někdo dobré známé na vyšším postu a nehodlal jsem zase vyplňovat papíry na pracáku. Nemohl jsem přehlédnout, že jeho pracovní nasazení je velmi sporadické - celkem se ani netajil tím, že on to tam má tzv. „Za účast“. Pondělní rána byla stabilně kritická, protože po víkendových veselicích nebyl schopen dorazit včas do práce, ale na druhou stranu… odchody dodržoval na minutu přesně! :-) Když takhle přicházel pozdě opakovaně, tak už jsem si neodpustil lakonickou poznámku, že 6:00 je jen jednou…ale Hynek nereagoval, jednoduše to po něm sklouzlo bez nějakého výsledku. Pak nastala situace, že byla porucha na lince, tím cca hodinový výpadek a bylo nutné zůstat na pracovišti o tu hodinu déle. Tyhle přesčasy firma standardně platila včetně přesčasových příplatků. Ale mladík na sebe úderem 14:30 hodil tu svojí mikinu a měl se nekompromisně k odchodu. Takže jsem mu lehce připomněl, kolik by si měl nadělat za ty svoje pozdní příchody a že očekávám, že tam tu hodinu navíc zůstane. Přidrzle se na mě usmál s konstatováním, že jde prostě domů a hotovo. Ve dveřích se ještě obrátil s poznámkou, jestli vůbec znám zákoník práce. To mě teda rozesmál a ocitoval jsem mu pár základních paragrafů o přesčasové práci, plus také něco o přestávkách na jídlo a oddech. Další den jsem ho poslal do elektrodílny pro speciální prodlužovačku, která byla k vyzvednutí po obědě. Vybavil jsem ho na ten jednoduchý úkol stránkovým manuálem, kde měl komplet instrukce jak pro malé dítě, taky plánek celé fabriky, kde byla zakreslena dílna a telefonní kontakt na elektrikáře, kdyby něco. Počítal jsem, že oběd 11:30 - 12:00 plus 20 minut na jeho nezbytné cigáro, pak 10 minut do dílny a 15 minut zpátky, ještě i s tolerancí 15 minut na loudání jsem čekal jeho návrat okolo 13:00. Bylo 13:30 a moje „posila“ nikde. Tak mu volám na mobil, ten měl vypnutý a v tu chvíli mi volali z elektrodílny, kdy si přijdu pro tu prodlužku. :-) Hošan prostě zdrhnul domů hned po obědě, evidentně zkoušel, co všechno vydržím a kam až dosáhne ta jeho ochranná ruka. Tentokrát nedosáhla. Mám nějaké svoje limity a okamžitě jsem zapracoval na tom, abych se ho ve zkušební lhůtě zbavil, navzdory očekávaným problémům. Však jsem si také vyslechl z vedení firmy kecy na téma, jak se se mnou nedá vydržet a že si na mě Hynek už stěžoval, ale když jsem ukázal elektronický výpis jeho pozdních příchodů a „nečekaných odchodů“, tak to nakonec bez problémů prošlo. Musím říct, že to tedy moje generace měla poněkud jiné pracovní návyky…
Příhoda č.2) - z městské hromadné dopravy.
Správný junior v MHD má naprosto VŽDY batoh na zádech a ten kromě výjimek nesundává. Vejde do dveří dopravního prostředku a zastaví se, aby se rozhlédl, vchod tím pádem zablokuje a že je za ním několik dalších lidí, kteří by také rádi nastoupili, ho nijak moc nevzrušuje. Nakonec přece jen vleze dovnitř a s báglem na zádech se párkrát otočí, aby získal životní prostor. Výjimka nastane zpravidla v okamžiku, kdy jsou volná místa k sezení. Junior má nejraději čtyřsedadlo - ty dvě dvojky proti sobě. Tam zaujme místo u okénka, batoh umístí vedle sebe, protože ten si chce samozřejmě taky sednout…:-) Rozvalí se, nohy natáhne úhlopříčně směrem k uličce a tím zabere ten prostor komplet. Pak vytáhne mobil a okolní svět pro něj přestává existovat. Někteří extra frajeři si pak ještě natáhnou kapuci na hlavu. Naštěstí jsem senior v dobré fyzické kondici, takže sedět nijak nutně nepotřebuji.
