Článek
V první řadě… hned upozornění pro „sluníčkáře“ a zarputilé dobrodince, co nastavují druhou tvář, když dostanou facku - tohle byste asi raději neměli číst". A zároveň stejně tak hned na samém začátku konstatuji, že níže uvedeným textem nikoho k ničemu nenabádám, jen zde popisuji své zážitky a z toho plynoucí zkušenosti, stejně jako v mých předešlých příspěvcích. Inspirovaly mě nedávno články o šikanování na ZŠ Blovice, celou kauzu považuji za naprosto otřesnou, a to včetně přístupu všech „zodpovědných“ potentátů i samotné ředitelky.
Šikana… setkal jsem se s ní během života několikrát a je jako plevel - když to nevyřešíte hned v zárodku, tak se to rozleze, zakoření a nastává problém, který pak už vyžaduje razantnější řešení.
Příhoda č. 1 - samozřejmě musím vzpomenout na vojnu. Byli jsme tři zkrachovalí vysokoškoláci, bylo nám všem víc let než ostatním, to protože jsme vejšku nedokončili a teprve pak po nás hrábla armáda na klasických 730. Po půl roce na Slovensku jsme dostali frčku a mysleli si, že nejhorší máme za sebou. Převeleli nás s pár ostatními do Písku k bojovému útvaru, kde bylo cca 2000 dalších „soudruhů“ a ten náš půlrok vůbec nic neznamenal… Ani ta pecka na rameni nic neznamenala - spíš naopak. Jediná hodnota bylo „číslo“ - tj. počet dnů do civilu, takže odpoledne po odchodu lampasáků začalo šikanování nejrůznějšího druhu. Zvlášť jeden supermazák v tom vynikal, měl sice IQ prvoka, ale už stříhal metr, takže mistr světa - říkejme mu třeba Hajzlík. Vidím to jako dneska…uprostřed kasáren bylo útvarové kino, do kterého se normálně vešlo cca 200 lidí…Dávali tenkrát novinku - film „Slunce, seno, jahody“ a dovnitř jsme se nacpali také já s kámošem, říkejme mu třeba Sportovec. Na zhruba hodinu a půl jsme byli v jiném světě…Blažena s Vencou a Pláničkova metoda, to byl vzácný čas bez zelené pakárny. Vracíme se vysmátí na pokoj, Sportovec jde první, já hned za ním…otevírá dveře a ve vteřině dostává obrovskou ránu přímo na nos. Padá mi do náruče…mezi futry stojí náš „prvok“ a řve něco ve smyslu, že zobáci zabrali kino a ON, starej kus, se tam kvůli tomu nedostal. Jenže Sportovec nebyl žádný srabík - v dalším okamžiku skočil na Hajzlíka…dostal ho pod sebe, sedl mu na prsa, chytil ho za uši a mlátil mu s hlavou o podlahu se slovy: „Já tě, ty parchante, zabiju!“ Nemohli jsme ho vůbec odtrhnout, i když mazák už jen chroptěl…temeno hlavy doslova na cucky a krev byla všude okolo. Byl v bezvědomí a když nepomohl klasicky kýbl studené vody, tak jsme ho nakonec odnesli na ošetřovnu s tím, že vojín Hajzlík uklouzl na čerstvě vytřených schodech, spadl na záda a má rozbitou hlavu. To byla oficiální verze. Jenže… v Čechách se všechno časem vykecá - takže brzy každý „neoficiálně“ věděl, jak to celé ve skutečnosti bylo. Sami lampasáci to rádi ututlali a nestalo se vůbec nic, jen Hajzlíka převeleli k jinému útvaru - už jsme ho nikdy neviděli. Mazáci chodili nějaký čas jako opaření, tímhle okamžitě skončilo veškeré šikanování u nás na jednotce, a to až do konce mojí vojenské služby. Když se nějaký náznak objevil, stačilo připomenout: „Pamatuješ se na Hajzlíka - jak dopadl ?“ A byl hned klid.
Příhoda č. 2 - parta spratků šikanovala ve škole mého kluka, to byl, myslím, v páté třídě. Nechtěl chodit do školy, takže různě simuloval bolesti břicha, nevolnosti atd. Pak mi s pláčem řekl pravý důvod. Nejvíc mě šokovalo, že třídní učitelka o všem ví - protože on zdaleka nebyl jediná oběť. Tak jsem za tou učitelkou vyrazil - musel jsem se k madam objednat. Oznámil jsem jí celou věc… A víte, co jsem dostal za odpověď? „Jsem povoláním učitelka - z toho plyne, že mám děti učit a není mou povinností je vychovávat!!“ Tak to jsem koukal teda… Na tuhle větu si vzpomenu vždycky, když čtu, jak jsou učitelé chudáci podhodnocení… A mají dostávat 130% průměrné mzdy. Takže…na školní fotce jsem si nechal od syna ukázat hlavního agresora a pak jsem si vysledoval, kudy chodí domů - celá ta partička šla pěkně pohromadě. Počkal jsem si na ně a celou situaci jsem na místě „operativně“ výchovně vyřešil. Uznávám, že to ode mě bylo nečestné a nesportovní…Ale účel světí prostředky. Netušili, kdo jsem, ale velice přesně jsem jim vysvětlil - co už ve škole dělat NIKDY nebudou, jinak jim příště zpřelámu hnáty. A věřte nebo ne…šikanování ve třídě rázem skončilo. Tenkrát ještě naštěstí nebyl tak vyspělý kamerový systém na každém rohu…ani foťáky v mobilech…
Na rozdíl od týmů psychologů, sociologů, mediátorů a dalších „odborníků“ je můj názor takový - že nějaké domluvy typu „ty-ty-ty a už to prosím nedělej“, vůbec nefungují… „Po dobrém“ to NIKDY NEJDE !! Agresor musí dostat vlastní medicínu - to jediné ho odradí, je to jednoduché, elegantní a vysoce funkční. Ověřeno ! :-) Dokud agresor nepocítí následky za své chování a jeho oběť se nedokáže patřičně vzepřít…tak to většinou odnese s plnou parádou, taková je realita.
Nebudu psát další příhody, je to všechno jedna šablona - vždycky je to psychicky labilní jedinec, který si najde vhodný cíl a pak si ventiluje svoje mindráky. Nicméně… o jedné kategorii se moc nemluví a to je agresor v sukni. Šikanující ženský element - to je naprostá extra třída, protože pověstnou ženskou zákeřnost nepřekoná vůbec nic. Jakmile se dostane taková psychopatka k moci - například do vedoucí funkce, existují pouze tři možnosti: 1) Nekonečný… vyčerpávající… urputný boj 24/7, a to naprosto bez pravidel, kdy výsledek je velmi nejistý. 2) Zmizet z dosahu… Když má oběť kam utéct, tak to považuji za nejlepší řešení. 3) Skončit v blázinci.
Co se týče ZŠ Blovice - považuji to nejen za velké lidské selhání, ale také za totální impotenci systému. Mít funkci a k tomu všechny výhody a prebendy, to ano, ale když dojde na lámání chleba, tak najednou nikdo za nic nemůže. Absolutně žádná vyvozená zodpovědnost - to je fenomén současné doby a svým způsobem i výsměch všem postiženým.
