Článek
Týrané dítě jsem já… tedy byl jsem. A můžu vám říct, že ty hrůzné věci z dětství se pak s člověkem táhnou celý jeho život - zdeformuje vás to a má to také nevratné následky pro budoucnost, nezbavíte se toho. Soudím samozřejmě jen podle sebe. To, co dnes popíšu jsou moje skutečné autentické zážitky a účelem není vyvolat nějaký soucit - ale měl by to být spíš odstrašující příklad. S odstupem doby jsem si jistý, že moje matka byla silně narušená osobnost, hysterka, absolutní psychopat, zrůda. Pro okolí dokázala navenek vytvořit iluzi harmonické rodiny, ale za zavřenými dveřmi bylo doslova Dantovo peklo. Bit jsem byl od té doby, co mě paměť sahá - pamatuju to odhadem od nějakých tří nebo čtyř let… a tím myslím brutálně bit. Žádných pár facek, nebo trochu na zadek, ale nářez takový, že už jsem ani brečet nemohl…ani křičet jsem už nemohl…Záminka se vždycky našla - stačila jakákoliv maličkost, nedopité mléko, vybryndaná polévka na ubruse, nebo jsem například po probuzení nedostatečně nahlas pozdravil - prostě cokoliv. Fyzické násilí bylo samozřejmě geniálně kombinováno i s psychickým, takže po té nakládačce jsem ji musel většinou ještě odprosit - to za to, že jsem ji „rozčílil“. Obvykle jsem si k tomu vyslechl, že jsem se neměl nikdy narodit, že jsem jí zkazil život a zde si dovolím použít citaci: „Štveš mě od chvíle - co jsi vystrčil hlavu !“ Podobné věci jsem jako dítě slýchával běžně. Ptáte se asi co můj táta… tak ten dostával taky. Byl to hrozně hodnej chlap, dobrák od kosti - dříví by na sobě nechal štípat…ale bohužel zbabělec, takže když to u nás vždycky vypuklo, tak on normálně zdrhnul a já pak dostal i za něj. Vím, že to zní neuvěřitelně a kdybych to nezažil na vlastní kůži, asi bych tomu nevěřil ani já, ale bylo to tak. Ta fyzická exekuce se prováděla čímkoliv, začínalo to většinou rukama do hlavy a když ji ruka od té „námahy“ začala bolet, tak použila cokoliv jiného, co bylo k dispozici. Třeba flašku nebo taky masivní půllitr s uchem - tím mlátila hlavně tátu, do dneška si pamatuju, jak obrovské měl modřiny, když ho tím vzala na žebra, největší hrůzu jsem měl z prádelní vařečky, ta byla dlouhá snad nějakých 60-70 cm a ta bolest byla neuvěřitelná. Nejhorší byly Vánoce, kdy to absolutní psycho vyvrcholilo, to jsem většinou dostal hned po probuzení a pak ještě v poledne - to asi abych věděl, že je výjimečný den. Při večeři bylo totální dusno…ticho jak v kostele…a u stromečku jsem pak musel „maminku“ řádně opusinkovat a projevit patřičný vděk za dárky… Vánoce svým způsobem nesnáším ještě dneska. Jako dítě jsem samozřejmě musel doma také pomáhat - měl jsem svoje povinnosti, jako utírání nádobí, vynášení odpadků a hlavně vysávání. Za luxování jsem dostával celkem pravidelně - stačilo nepatrné smítko na koberci a už to jelo. Taky sledovala čas na hodinkách, jak dlouho mi to trvá. Když to bylo z jejího pohledu moc krátké - tak jsem dostal, protože to tím pádem bylo odfláknuté…když jsem se z toho poučil a příště luxoval déle - tak byl nářez za to, že se s tím moc babrám a měl jsem už dávno dělat něco jiného. Vysavač ještě dnes obcházím obloukem. Na co důsledně dbala - hned v zárodku likvidovala jakékoliv pokusy o obranu. Takže když jsem pak už jako puberťák, nějaký úder na hlavu tzv. „vykryl“ a ruku jí odrazil, bylo to kvalifikováno jako „napadení vlastní matky“. To bylo v podstatě na úrovni vlastizrady. Pak nejen, že jsem dostal nášup dvakrát tolik, ale následoval ještě jiný trest. Vypracoval jsem si obrannou strategii - ta spočívala stejně jako u táty… preventivně zdrhnout ! Přihlásil jsem se ve škole do čeho jen šlo, abych byl v jejím dosahu co nejméně. A když už jsem doma být musel, snažil jsem se utéct do jiného světa - to byly knížky. Mě tenkrát svým způsobem zachránil Karel May, Jaroslav Foglar, Otakar Batlička, Jack London, Filip Jánský a mnozí další…pořád je mám všechny v knihovně. Zalezl jsem si do kouta a snažil se splynout s okolím, jako kus nábytku. Byl jsem jako pěna a stránky jsem otáčel velmi opatrně, abych na sebe neupozornil. Ale ať jsem dělal cokoliv…stejně jsem nakonec zase vždycky dostal - třeba za to, že dlouho čtu a tím si „schválně“ kazím oči, abych jí rozčílil - ona to se mnou přece myslí dobře. Vymlátila ze mě skoro všechno…jen naděje na lepší budoucnost mě držela nad vodou. Taky mi ráda psala vzkazy, takže jsem přišel ze školy a na stole bylo několik stránek papíru. Byly na nich stanovené úkoly a jako příloha bylo různé konstatování, že jsem nevděčný spratek, parchant a zmetek. Pak to táta vyřešil jednou pro vždy a zdrhnul tam, kam už za ním nemohla. V podstatě ho utýrala. Moje děti - přestože nevěděly vůbec nic o téhle minulosti, tak „babičku“ nijak zvlášť nemusely - cítily to svým instinktem, že je to zlý člověk. Jen jednou jedenkrát… jsme od ní chtěli hlídání, klukům bylo cca 3 a 6 let. Přivezl jsem je v pátek před večerníčkem s tím, že druhý den dopoledne je vyzvednu. Hádejte jak to dopadlo? Seřezala je jako koně - že si špatně uklidili hračky…Seřezala je stejně - jako kdysi řezala mě. Pro děti to byl absolutní šok, protože u nás doma se nic takového neprovozovalo a jejich úpěnlivý zoufalý pláč nebyl k zastavení. Tenkrát jsem měl velkou… neskutečnou chuť ji také zbít a dát jí ochutnat tu její medicínu, ale neudělal jsem to. Pak jsme se moc nevídali a mně to nijak nevadilo - na nějaký čas jsem si odpočinul od té jinak celoživotní buzerace. Pracoval jsem tehdy ve vyšší manažerské funkci, ale pro ní jsem byl pořád jen blbej, nemožnej, hloupej a neschopnej. To všechno od „člověka“ se základním vzděláním, který v životě nedokázal vůbec nic. Ani řidičák neměla. Jednou v dospělosti jsem se jí otevřeně zeptal - proč mě tak moc mlátila…a víte co mi řekla ? Že to není pravda a co si to vymýšlím…ona byla přece vždycky vzorná matka a jak se kvůli mě obětovala, jak se kvůli mě „napachťala“, aby mě vypiplala… To jsem tedy koukal doslova jak tele na nová vrata - fakt ! A roky běžely…blížily se zase vánoční svátky. Moje drahá matka mi zatelefonovala, jak už ve stáří nic nemůže, jak je unavená…a jestli bych jí na Vánoce nepomohl s bramborovým salátem. Nechtělo se mi, ale nakonec jsem to slíbil. Přijel jsem 24. 12. dopoledne a hned v předsíni jsem věděl, že je zle. Vzduch se dal zase krájet a sopka byla natlakovaná - jen bouchnout…tohle všechno jsem moc dobře znal, takže jsem byl ve střehu. Krájel jsem salám a byl jsem pod přísným dozorem - jestli to dělám dobře… A najednou začala zase vyšilovat - že krájím moc malé kostičky a že jsem jí tím celý ten salát zkazil. A pak…tomu neuvěříte…na mě zase napřáhla ten svůj pařát. Bába přes 70 let…výška 150cm - mě chtěla zase zmlátit ! Jenže mně už nebylo 10 let… z hrdla se mi naprosto samovolně a spontánně vydral zvuk - každý neandrtálec by mi záviděl!
V podstatě jsem se stisknutými zuby temně zavrčel - „Jen si to zkus !!!“ Byla to výstraha tak výrazná, že ta její ruka se zastavila uprostřed pohybu. Kdyby bývala ta rána dopadla - tak bych jí tu hnátu nejspíš zlomil nebo aspoň vykloubil. Dožila se skoro 90 let… umírala na Alzheimera. Já jako „řádně“ vychovaný syn jsem se samozřejmě o ní a o vše kolem komplet postaral - jsem dobrej, ne? Za to všechno… Teprve ve chvíli, kdy se skoro už nemohla hýbat, tak se u ní dostavila určitá životní pokora. Když měla světlou chvilku, tak mě chtěla držet za ruku a říkala, jak moc mě vždycky měla ráda. Mě to ale nijak nedojalo…jsou věci, které se nedají ani zapomenout ani odpustit a to NIKDY! Myslel jsem si, že až umře… že to všechno odplave, ale nestalo se. Pořád v sobě cítím směsici nenávisti, odporu, hnusu a opovržení - doufám, že se smaží v pekle … za mě i za tátu. Navzdory tomu všemu, nejsem žádný fanatický odpůrce tělesných trestů. Když například dítě opakovaně strká prst do zásuvky a nedá si říct po dobrém… tak je třeba ho přes tu ruku plesknout, nebo dát pár na zadek - to je můj názor. Ale pozor na extrémy - protože věřte, že vás pak budou vlastní děti ze srdce nenávidět i po vaší smrti … a navždy budete v pozici toho - jehož jméno se nevyslovuje.
