Článek
Ale když jsem potkala Matěje, všechno najednou zapadlo. Byl klidný tam, kde já byla prudká. Uměl mlčet, když jsem já potřebovala mluvit, a mluvit, když jsem ztratila slova. Smáli jsme se stejným věcem, milovali stejná jídla, měli stejný sen: domek na kraji města, děti, psa, trochu ticha.
A všechno to přišlo. Společné bydlení, práce, víkendové výlety, společná budoucnost, kterou jsme si skládali jako puzzle. Byl pozorný, něžný. Každé ráno mi vařil kávu, občas nechal v koupelně lístek: „Myslím na tebe.“
Tak proč jsem si po třech letech ve vztahu připadala jako na horské dráze, kde všechno až podezřele funguje? Možná to byla právě ta dokonalost, co mě zneklidňovala. Ale umlčela jsem ji. Vždyť přece tohle chtějí všichni. Stabilitu. Lásku. Jistotu.
A pak přišel ten e-mail.
Bylo pondělí ráno, seděla jsem v práci, otevřela schránku – a mezi fakturami a newslettery blikl zvláštní předmět: „Měla bys to vědět.“ Bez podpisu. Bez jména. Jen příloha: fotka.
Klikla jsem. A svět se na chvíli zastavil.
Na fotce byl Matěj. Seděl v kavárně. Držel za ruku jinou ženu. A smál se. Ten samý úsměv, co měl pro mě. Ten samý pohled, kterým mě kdysi dostal. Jen nepatřil mně. Byl upřený na ni.
Zamrazilo mě. Fotka nebyla stará – poznala jsem to podle svetru, který si koupil minulý týden. Byl tam. Teď. V tuhle dobu. A nebyl sám.
Zamkla jsem počítač a odešla z práce. Doma jsem si sedla na postel a zírala na zhasnutý telefon. Nevěděla jsem, co dělat. Komu volat. Co si myslet. Jestli je to pravda. Jestli to byla jen náhoda. Nebo důkaz něčeho, co jsem nechtěla vidět.
K večeru jsem to nevydržela a zeptala se ho. Přímo. Položila jsem před něj notebook. A jen řekla:
„Kdo to je?“
Chvíli mlčel. Pak si přisedl. A místo obvyklé výmluvy, kterou bych čekala, řekl:
„Je to moje bývalá. A občas se vídáme.“
Občas se vídáme. Tři slova. A každé z nich bolelo jako úder.
„Občas? Jak občas? A proč jsi mi to nikdy neřekl?“
„Protože jsem nechtěl, abys to řešila. Je to nevinné. Potřebovala pomoc. Něco uzavřít.“
„Držením za ruku?“ zašeptala jsem.
Nevztekala jsem se. Neplakala. Jen jsem seděla. A cítila, jak se ta krásná skládačka, kterou jsme roky stavěli, rozpadá. Tichounce. Bez křiku.
Matěj se snažil vysvětlit. Mluvil o minulosti, o zodpovědnosti, o tom, jak mě miluje. Ale já ho slyšela, jako bych stála za sklem. Hlasitě mluvil. Ale ke mně už ta slova nedoléhala.
Ten večer odešel. A já zůstala. S fotkou. A otázkami.
Kdo mi ji poslal? A proč? Chtěl mě varovat? Ublížit mi? Nebo zachránit?
Ať už to byl kdokoli – otevřel mi oči.
Byli jsme pár snů. Ale sny, když je držíte moc pevně, se lámou. A někdy je lepší se probudit. I když to bolí.
