Článek
Nejsem paranoidní. Nepatřím mezi lidi, kteří věří na duchy nebo konspirace. Můj život byl až do té chvíle naprosto obyčejný. Práce, pes, kamarádky, večery s knihou. A hlavně – pocit bezpečí. Až do toho rána.
Všimla jsem si toho náhodou. Ráno, cestou do práce, jsem čekala na tramvaj a bezmyšlenkovitě projížděla fotky v mobilu. Měla jsem v plánu smazat staré snímky – obrazovky, dvojnásobné záběry, věčné fotky jídla. Ale mezi nimi mi najednou jedna zůstala viset před očima.
Byla tmavá. Zrnitá. Pořízená z rohu místnosti. A byla to moje ložnice.
Seděla jsem tam v posteli. Záběr byl neostrý, jako kdyby foceno ve spěchu – ale byla jsem to já. Zachumlaná v dece, otočená k oknu. Pořízená očividně v noci. V tu chvíli jsem ztuhla.
Nevěděla jsem, co je horší: že si ten okamžik nepamatuju, nebo že jsem vůbec netušila, kdo a kdy tu fotku pořídil.
Zkoušela jsem logická vysvětlení. Že jsem ji vyfotila omylem sama. Že mi někdo vzal mobil a vrátil, aniž bych si všimla. Že šlo o starý snímek a já jen zapomněla. Ale nic nesedělo.
Fotka byla uložená mezi novými. V noci předtím jsem byla sama doma, nikdo u mě nespal. Můj telefon byl celou dobu na nočním stolku. A měl zámek.
Navíc – a to mi došlo až později – z úhlu, ze kterého byla fotka pořízená, by ji šlo vyfotit jen z místa, kde byl šatník. Ten byl ale zavřený.
Začala jsem panikařit. Změnila jsem hesla, prohledala byt. Všude. Každý roh. Dokonce jsem si objednala malou kameru do zásuvky. Ale nikdy jsem nic podezřelého nezaznamenala. Ani žádný pohyb, ani žádný další důkaz, že by do bytu někdo vnikl. Přesto ten pocit, že někdo byl tam, kde jsem se cítila nejvíc v bezpečí, ve mně zůstal.
Zvažovala jsem, že půjdu na policii. Ale co bych jim ukázala? Jednu fotku. Bez data, bez metadat – protože nějakým způsobem ta fotka neměla žádné informace o tom, kdy a čím byla pořízena.
Jako by se v mém telefonu objevila sama od sebe.
Nakonec jsem si nechala telefon projít odborníkem. Ten zjistil, že do něj byla nedávno nainstalovaná aplikace na vzdálený přístup. Byla skrytá mezi systémovými soubory.
Někdo se mi do telefonu dostal. A mohl sledovat víc, než jen můj obličej.
Zbavila jsem se mobilu. Změnila hesla. Koupila nové zámky. A několik měsíců spala se zapnutou lampičkou. Bylo to období, kdy jsem si přestala být jistá čímkoli. Najednou jsem nedokázala věřit ani vlastní paměti, ani tomu, co vidím. A to je děsivější než jakýkoli vetřelec.
Dodnes nevím, kdo to udělal. Mohl to být někdo z minulosti. Někdo, koho jsem pustila příliš blízko. Nebo úplně cizí člověk, který mě našel náhodou, online. Obojí je stejně nepříjemné.
Jednu věc ale vím jistě:
Když držíte v ruce vlastní mobil, neznamená to, že držíte i kontrolu.
A fotka v ložnici, kterou jste nikdy nepořídili, může být začátek příběhu, který si nepřejete slyšet.
